Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 549/2024-171 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 55 Co 271/2023-151, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s rovností v právech podle čl. 3 odst. 3 Listiny, a základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou správního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 48 C 25/2023-28 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 26 875 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o konstatování porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, o zaslání omluvy a o zaplacení částky 8 875 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok).
3. Proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, proti II. výroku podala odvolání stěžovatelka, která trvala na zaslání dopisu s omluvou a z nepřiznané částky požadovala zaplatit 2 687,50 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal odvolání vedlejší účastnice důvodným, odvolání stěžovatelky hodnotil jako zcela nedůvodné, proto napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, změnil I. výrok tak, že žaloba o zaplacení částky 26 875 Kč se zamítá, a ve výroku II. ho potvrdil co do požadavku zaslání omluvy a o zaplacení částky 2 687,50 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nepřiměřené délce řízení vedeného u krajského soudu, avšak s ohledem na další okolnosti shledal jako přiměřenou formu zadostiučinění konstatování porušení práva, a není proto nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. V závěru rozsudku poučil účastnice řízení o možnosti podat dovolání proti měnícímu výroku ohledně konstatování porušení práva a o nepřípustnosti dovolání proti ostatním výrokům.
4. Stěžovatelka podala dovolání, v němž po rekapitulaci průběhu dosavadního řízení vymezila jeho rozsah a poté dovolací důvody. Text v této části dovolání rozdělila pod dva nadpisy - "Vliv počtu zahájených soudních řízení při uplatnění kritéria významu řízení pro žalobce" a "Hodnocení úspěšnosti žaloby o zadostiučinění při rozhodování o nákladech řízení", přičemž jejich přípustnost odůvodnila závislostí rozsudku městského soudu na vyřešení otázky jednak hmotného práva, jednak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud u každého z požadovaných nároků zvlášť a konstatoval, že není přípustné, a to proti části I. výroku podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), proti části I. výroku zamítající její požadavek na omluvu pro neuvedení dovolacího důvodu a proti II.
výroku rozsudku městského soudu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy odklonily od judikatury Nejvyššího soudu v otázkách (1) hodnocení významu předmětu řízení v případě většího množství řízení iniciovaných tímtéž poškozeným, (2) přípustnosti současného přiznání satisfakce konstatováním porušení práva a poskytnutím omluvy a (3) hodnocení úspěchu ve věci pro účely rozhodování o nákladech řízení ve věcech žalob o zadostiučinění, po stručném vylíčení průběhu řízení před obecnými soudy tyto otázky opakuje a podrobněji se jim věnuje v samostatných pasážích ústavní stížnosti. Proti posouzení jejího odvolání Nejvyšším soudem stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné námitky neformulovala.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K posouzení přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 téhož zákona) viz níže.
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku městského soudu (body 11. a 12.).
8. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu obvodního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)]. Dále z ní plyne, že ve vymezených věcech a proti určitým rozhodnutím (viz § 238 odst. 1) není dovolání objektivně přípustné.
9. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání napadla výroky, proti nimž bylo dovolání objektivně nepřípustné, a v části napadající I. výrok městského soudu zamítající její požadavek na omluvu neuvedla dovolací důvod, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nerespektovala zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v prosinci 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že nebylo objektivně přípustné a neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu