USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně S. W., zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 25/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 55 Co 271/2023-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu spočívající v konstatování, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, dále v poskytnutí písemné omluvy ve znění: „Ministerstvo zdravotnictví se Vám, vážená paní W., jménem České republiky, omlouvá za to, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 129/2019 došlo k porušení Vašeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod“ zaslané žalobkyni ze strany žalované a v relutární satisfakci ve výši 35 750 Kč s příslušenstvím. Nemajetková újma měla být žalobkyni způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 129/2019 – dále jen „posuzované řízení“, když toto řízení bylo zahájeno proto, že žalobkyni ze strany Zdravotního ústavu v Ústí nad Labem nebyla poskytnuta informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 48 C 25/2023-28, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 1. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu o konstatování, že nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, o poskytnutí písemné omluvy ze strany žalované a o zaplacení 8 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 750 Kč od 30. 7. 2022 do 29. 1. 2023 a z částky 8 875 Kč od 30. 1. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 200 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že soud konstatuje, že nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 129/2019 došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v článku 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod. Dále jej ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 26 875 Kč s příslušenstvím; ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do zamítnutí požadavku na zaslání omluvy a o zaplacení částky 8 875 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu).
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Domáhala-li se žalobkyně finančního zadostiučinění 35 750 Kč s příslušenstvím, došlo k zamítnutí jejího požadavku proto, že jednání žalobkyně je opakovaně litigózní, takže význam posuzovaného řízení pro ni byl nepatrný (odst. 9 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jde-li o požadavek žalobkyně na omluvu, důvod pro jeho zamítnutí za strany odvolacího soudu spočíval v tom, že bylo-li konstatováno porušení práva, přiznání omluvy by bylo duplicitou, kterou zákon nepředpokládá (viz odst. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Důvod, pro který odvolací soud zamítl návrh na peněžité zadostiučinění, a důvod, pro nějž nevyhověl požadavku žalobkyně na poskytnutí omluvy, jsou tedy odlišné, když nelze přehlédnout, že žalobkyně brojí výhradně proti údajně nesprávnému úsudku odvolacího soudu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro ni, neboť její jednání je opakovaně sudičské, tedy zpochybňuje pouze ten úsudek, na jehož základě odvolací soud zamítl požadavek na zaplacení částky finančního zadostiučinění.
6. Na základě právě uvedeného je na místě přípustnost dovolání žalobkyně posoudit u každého ze žalobkyní požadovaných nároků zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, a ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).
7. V daném případě to znamená, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl zamítnut požadavek žalobkyně na peněžité zadostiučinění není přípustné proto, že dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014. ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021, ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1254/2022, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3227/2023).
8. Dovolání do části výroku I, jíž byl zamítnut požadavek žalobkyně na omluvu, pak není přípustné proto, že žalobkyně se nijak nevymezuje vůči důvodu, pro který byla žaloba v této části zamítnuta, tedy proti tomu, že by mělo jít o duplicitní požadavek z její strany. Neuvedení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. přitom vede k odmítnutí dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1853/2021, či ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1085/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II.ÚS 2285/14).
9. Dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu taktéž není přípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu