USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. R.,
zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně,
Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 77 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 62/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 53 Co 147/2023-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se podanou žalobou původně domáhal po žalované celkem tří nároků z
titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které skončilo
zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp.
zn. 61 T 3/2019. Žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním měla
vzniknout majetková újma (škoda) v podobě nákladů na obhajobu ve výši 204 400
Kč, v podobě ušlého výdělku ve výši 27 346,73 Kč, který mu měl ujít v
souvislosti s jeho účastí na vyšetřovacích úkonech, a v podobě cestovného ve
výši 50 646,27 Kč. Nároky žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 9. 9. 2020.
Podáním ze dne 1. 3. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do plněné částky
178 490 Kč na nároku na nákladech na obhajobu. Usnesením ze dne 8. 3. 2022, č.
j. 20 C 62/2021-234 bylo řízení v uvedeném rozsahu zastaveno. Při jednání
konaném dne 17. 10. 2022 vzal žalobce žalobu zpět také co do zbylé částky na
nároku na nákladech na obhajobu ve výši 25 910 Kč spolu s příslušenstvím z
důvodu změny stanoviska. Usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 20 C 62/2021-304,
bylo řízení v tomto uvedeném rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
1. 2023, č. j. 20 C 62/2021-391, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 178 490 Kč od 10. 3. 2021 do 6.
9. 2021 (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 178 490 Kč od 21.
2. 2020 do 9. 3. 2021 a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 178 490
Kč od 10. 3. 2021 do 6. 9. 2021 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 %
ročně z této částky od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu s
návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65 691,80
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 2. 2020 do
zaplacení a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 12 301,20 Kč od 10.
3. 2021 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Ve výroku IV rozsudku soudu prvního stupně zamítnutá částka 65 691,80 Kč s
příslušenstvím v sobě zahrnuje nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku v
žalobou uplatněné výši 27 346,73 Kč, který byl soudem prvního stupně zamítnut z
toho důvodu, že i po výzvě soudu a poučení absentovala základní tvrzení k
vymezení ušlého výdělku a důkazní návrhy k jeho prokázání, resp. nebylo
prokázáno, že na straně žalobce došlo ke vzniku škody představující ušlý
výdělek, a dále nárok na náhradu škody v podobě cestovného v zamítnuté výši 38
345,07 Kč (žalobou byla uplatněna částka 50 646,27 Kč), který byl soudem
prvního stupně zamítnut proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně
uskutečnění pěti specifikovaných cest a taktéž z důvodu nezohlednění
amortizace, jelikož se jednalo o opotřebení vozidla třetí osoby nikoliv žalobce. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního
stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a
V (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho
výroku II a III, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako
nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání
je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit
tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod
číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl
výrokem II odvolacího soudu potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně
ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím (tj. ohledně části nároku na náhradu škody
jakožto cestovného), neboť v tomto byl ve věci úspěšný. V této části je tak
dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke
každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém
rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení
výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §
238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000
Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně
vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý
samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům
společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z
nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za
nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně
nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům
společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Tak je tomu i v posuzované věci, tedy, že omezení přípustnosti dovolání
prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, kdy žalobce v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné
v části výroku II, jíž byl potvrzen zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního
stupně v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého
výdělku ve výši 27 346,73 Kč (v žalobě uplatněné v této částce) a v podobě
cestovného ve výši 38 345,07 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 50 646,27
Kč), jelikož každý z těchto nároků byl zamítnut z jiného právního důvodů (jak
již bylo konstatováno shora) a dovolání se týkalo právních otázek jejichž
řešení nebylo oběma nárokům společné. Uvedený závěr se uplatní i ohledně
zamítnutí nároku na úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12
301,20 Kč (cestovné) za dobu od 10. 3.
2021 do zaplacení, který byl zamítnut z
toho důvodu, že požadovaný úrok přesahoval výši zákonného úroku z prodlení,
tedy byl požadován v nesprávné výši. V předmětné věci proto dovolání není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního
stupně ohledně zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částek 27 346,73 Kč a
38 345,07 Kč s příslušenstvím a dále ohledně zamítnutí žalobního požadavku na
přiznání samotného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12
301,20 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, jehož pětinásobek ročního plnění
představuje dle § 238 odst. 2 o. s. ř. částku 1 077,53 Kč. Tyto samostatné
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu totiž nepřevyšují každý
částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či
pracovněprávní vztahy.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již
co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do
výroku o nákladech odvolacího řízení.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu