Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2018, č. j. KSUL 43 INS 5699/2015-B-91, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a S. A., insolvenční správkyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V insolvenčním řízení vydal krajský soud napadené usnesení, jímž zamítl návrh stěžovatelky (dlužnice) na odvolání vedlejší účastnice z funkce insolvenční správkyně pro podjatost. Stěžovatelka podjatost insolvenční správkyně dovozovala zejména z jejího vyjádření při výslechu v hlavním líčení v trestní věci stěžovatelky, při němž vedlejší účastnice uvedla, že je na 100 % přesvědčena, že stěžovatelka zapálila předmětný dům. Z rozsudku téhož soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 50 T 1/2016-1106, insolvenční soud zjistil, že stěžovatelka byla za uvedený skutek, při němž ohrozila na životě sebe i svého nezletilého vnuka, odsouzena pro spáchání několika trestných činů k 16 letům trestu odnětí svobody.
Insolvenční soud uzavřel, že je tímto rozsudkem vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) a neshledal žádné indicie vedoucí k závěru, že vedlejší účastnice ke stěžovatelce chová zjevně nepřátelský vztah a důvod pro odvolání insolvenční správkyně ve smyslu § 24 odst. 1 a § 31 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), neshledal. Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí pro porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle přesvědčení stěžovatelky k ní vedlejší účastnice chová zjevně nepřátelský vztah, což je jedním z judikatorně dovozených důvodů odvolání insolvenčního správce pro podjatost, která nemusí být prokázána - k odvolání správce postačí existence důvodných pochybností o jeho nepodjatosti. Splnění této podmínky je v případě stěžovatelky zjevné jednak z vyjádření vedlejší účastnice při hlavním líčení i z jejího nekomunikativního přístupu ke stěžovatelce v insolvenčním řízení.
Stěžovatelka na vedlejší účastnici podala v souvislosti s těmito skutečnostmi trestní oznámení. I z této skutečnosti je podle stěžovatelky patrna minimálně pochybnost o podjatosti vedlejší účastnice. Z procesního hlediska stěžovatelka krajskému soudu vytýká dvojí pochybení: Zaprvé krajský soud v rozporu s § 31 odst. 1 insolvenčního zákona nevyslechl vedlejší účastnici; zadruhé své rozhodnutí neodůvodnil dostatečným způsobem. Krajský soud podle stěžovatelky pominul princip presumpce neviny a své rozhodnutí založil na nesprávných závěrech.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti přezkoumává Ústavní soud zásadně rozhodnutí, jimiž se řízení končí a proti kterým neexistuje žádný jiný prostředek ochrany; proto je napadení procesního rozhodnutí před Ústavním soudem zpravidla nepřípustné. Jsou však i procesní rozhodnutí, kterými může být do práv jednotlivce zasaženo bezprostředně a která mohou mít vliv na výsledek řízení [v kontextu insolvenčního řízení viz nález sp. zn. I.
ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)]. Mezi ně řadí Ústavní soud i rozhodnutí o podjatosti soudních osob (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 594/14 ze dne 15. 4. 2014, či ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 3184/17 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy připustil svůj přezkum i v uvedeném případě; stížnost je však podle něj zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, což může učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde (v obecné rovině) o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka opakuje námitky předložené krajskému soudu a polemizuje s jeho závěrem. Podle stěžovatelky k ní vedlejší účastnice chová rezervovaný a odtažitý vztah, který se bezpochyby zhoršil po podání trestního oznámení. Ústavní soud sdílí názor krajského soudu, že z jednání insolvenční správkyně nevyplývá, že by ke stěžovatelce chovala zjevně nepřátelský vztah, ani že by svým chováním vzbuzovala pochybnost o své nepodjatosti. Nelze přijmout tvrzení stěžovatelky, že vztah správkyně ke stěžovatelce se musel nutně zhoršit podáním trestního oznámení ze strany stěžovatelky.
Podání trestního oznámení či civilní žaloby na ochranu osobnosti představují častý prostředek, kterým se účastníci řízení snaží vyvolat dojem o podjatosti (zejména) soudce. Z těchto skutečností však podjatost dotyčné osoby nelze dovozovat bez dalšího; takový výklad by vedl k neudržitelným důsledkům, neboť by vyloučení pro podjatost bylo zcela v rukou nespokojeného účastníka řízení. Stěžovatelka vedlejší účastnici vytýká, že se při výslechu v hlavním líčení měla vyjadřovat pouze k věcem, jichž byla sama svědkem, a nepříslušelo jí, aby "sama od sebe" hodnotila důkazy v trestním řízení.
Z příslušného protokolu z hlavního líčení nicméně vyplývá, že vedlejší účastnice vyjádřila své přesvědčení o vině stěžovatelky v reakci na dotaz jí samotné. Stěžovatelka měla právo klást otázky a položila-li takovou otázku, mohla oprávněně očekávat, že na svou otázku dostane také odpověď. Pokud vedlejší účastnice vycházela z dopisu, který od stěžovatelky obdržela a v němž se stěžovatelka ke skutku doznávala ještě před jeho spácháním, pak nelze rozumně očekávat, že by vedlejší účastnice byla přesvědčení jiného a z jejího postoje nelze dovozovat zaujatost vůči stěžovatelce s cílem ji poškodit.
Uvedeným vyjádřením vedlejší účastnice měl být porušen také princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Přestože z judikatury Ústavního soudu plyne, že uvedený princip jsou povinny ctít všechny státní orgány, nejen soudy, a jeho porušení může vést k vyloučení soudce pro podjatost [viz nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SbNU 191)], týká se závěr zejména trestních soudců, kteří jediní jsou povoláni rozhodovat o vině a trestu (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 75/16 ze dne 8.
3. 2016). Citovaný názor vedlejší účastnice sám o sobě nemusí mít na průběh a výsledek insolvenčního řízení vliv.
K závěru o (možné) podjatosti insolvenční správkyně by bylo třeba dalších indicií, které však z projednávané věci nevyplývají. Vedlejší účastnice v insolvenčním řízení plnila své povinnosti řádně a žádné okolnosti nenapovídají tomu, že by ke stěžovatelce chovala zjevně nepřátelský vztah [opačně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 780/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 70/56 SbNU 799)]. Nelze přitom pominout specifické postavení insolvenčního správce, který je prostředníkem mezi dlužníkem, věřiteli a soudcem a činí úkony k naplnění účelu insolvenčního řízení, jímž je uspokojení pohledávek věřitelů za dlužníkem v maximální možné míře.
Důkazem toho je i průběh nynějšího insolvenčního řízení, v němž právě insolvenční správkyně (k nevoli stěžovatelky) informovala soud o tom, že stěžovatelka vlastním podáním insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. "Problematičnost" jednání insolvenční správkyně tvrzená stěžovatelkou tedy nespočívala v tom, že by insolvenční správkyně postupovala v rozporu se zákonem s cílem stranit příbuzným stěžovatelky na její úkor, ale v tom, že nepostupovala v souladu s požadavky stěžovatelky - k tomu však insolvenční správkyně povinna není.
Naopak, insolvenční správce je povinen zajistit pro účely uspokojení pohledávek věřitelů veškeré zdroje dlužníka, které k tomu mohou sloužit. Jestliže se dlužníku nabízí získání majetku darovací smlouvou, je správce povinen smlouvu za dlužníka uzavřít a v insolvenčním řízení dlužník nesmí dar odmítnout (viz § 246 odst. 4 insolvenčního zákona). Správce je naopak povinen prověřit veškerá právní jednání dlužníka a může je případně napadnout incidenční žalobou (§ 235 an. insolvenčního zákona). Uvedené kroky vedlejší účastnice proto nelze hodnotit jako důkaz její podjatosti.
Stěžovatelka dále namítá chybu procesního postupu krajského soudu spočívající v tom, že insolvenční správkyni před vydáním napadeného rozhodnutí nevyslechl. Krajský soud zhodnotil, že listinné důkazy navržené stěžovatelkou jsou dostatečným podkladem pro posouzení věci a výslech vedlejší účastnice neprovedl. Sama stěžovatelka správně uvádí, že podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona soud insolvenčního správce odvolá "zpravidla" po jeho slyšení. Ze zdůrazněného slova je patrno, že závisí na uvážení soudu, zda výslech insolvenčního správce považuje za nutný či nikoli [např. nelze-li rozhodnout na základě obsahu spisu a od výslechu správce lze očekávat doplnění relevantních skutečnost; či rozhoduje-li soud k návrhu samotného správce - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4.2016, sp. zn. 29 NSČR 24/2014 (ASPI ID: JUD328451CZ)]. Nadto je třeba zdůraznit, že uvedené "pravidlo" slouží k ochraně insolvenčního správce před svévolným odvoláním, jeho porušení tak není způsobilé zasáhnout do práv dlužníka, natož v intenzitě dosahující ústavněprávní roviny. Insolvenční soud se konečně podle stěžovatelky nezabýval všemi skutečnostmi, z nichž stěžovatelka podjatost vedlejší účastnice dovozuje.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí je spíše kusé, avšak je z něj patrno, že krajský soud vycházel z dosavadního průběhu insolvenčního řízení i z citovaného trestního rozsudku a jeho závěr odpovídá zjištěným skutečnostem.
Ústavní soud neshledal, že by byla stěžovatelce upřena ochrana jejích práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu