Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. srpna 2023 č. j. 13 To 273/2023-44, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2022 č. j. 2 T 162/2020-258 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2022 č. j. 14 To 356/2022-296 byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro přečin krádeže a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Těchto trestných činů se měl dopustit - stručně vyjádřeno - tím, že odcizil odstavený motocykl značky BMW a vykonal jízdu motorovým vozidlem navzdory uloženému zákazu řízení motorových vozidel.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 8. 2023 č. j. 16 Nt 3151/2023-19 byla podle § 278 odst. 1 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení, dovodil, že nevyšly najevo žádné natolik významné důkazy či skutečnosti, které by mohly vést k odlišnému rozhodnutí. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud jako soud stížnostní napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje z usnesení okresního soudu a konstatuje, že způsob, jakým tento soud posuzoval jeho návrh na obnovu řízení, považuje za nezákonný. Toto tvrzení blíže nevysvětluje, pouze na jeho podporu cituje části z vybraných nálezů Ústavního soudu a civilní judikatury Nejvyššího soudu. Ve vztahu k závěru stížnostního soudu, že jím navržené důkazy nevyvrací dříve prokázané skutečnosti, namítá, že jde o nesprávný postup, neboť pro obnovu řízení postačí určitá pravděpodobnost, že bude v novém řízení dosaženo jiných závěrů. Bez bližšího vysvětlení uvádí, že ve vztahu k druhému z odsouzených skutků stížnostní soud přiložil neadekvátně vysokou důkazní sílu nezákonně provedenému důkazu.
5. Stěžovatel tvrdí, že jím navržené důkazy zpochybňují usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Poukazuje zejména na záznamy o pohybu jeho telefonního čísla a připomíná obsah výpovědi poškozeného u hlavního líčení. Uvádí, že motocykl měl zapůjčený od pana T., takže pokud by se prokázalo, že ten měl s krádežemi motocyklů něco společného, potvrzovalo by to stěžovatelovu obhajobu. Má za to, že druhý skutek, za nějž byl odsouzen (tj. maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání) byl prokazován jen chabými důkazy, přičemž při vyšetřování této věci bylo postupováno v rozporu se zásadami dobré kriminalistické praxe a s pravidly obsaženými v trestním řádu. Brojí především proti tomu, že byl odsouzen primárně na základě výpovědi policistů, kteří jej jako řidiče poznali, což však bylo provedeno v rozporu s pravidly pro provedení rekognice.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 254/12
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409) nebo ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3022/11
].
9. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí obecných soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
10. Nelze přehlédnout, že podstatná část stěžovatelových námitek fakticky směřuje proti průběhu a výsledkům původního řízení, jež předcházelo vydání odsuzujícího rozsudku. To se týká zejména jeho tvrzení, že předmětný motocykl měl zapůjčený a že jeho identifikace ze strany policistů, kteří jej přistihli při řízení motorového vozidla, nebyla provedena v souladu s pravidly pro rekognici. Tyto námitky tak nemohou být považovány za relevantní při rozhodování obecných soudů o povolení obnovy řízení.
11. Okresní soud se na straně 2 usnesení, jímž zamítl žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení, dostatečně vypořádal s důkazy, jež stěžovatel navrhoval na podporu své žádosti. Poukázal na nevěrohodnost potenciálních (stěžovatelem navrhovaných) svědků a na spolehlivé prokázání přítomnosti stěžovatele na místě činu v době jeho spáchání.
12. Tuto argumentaci následně doplnil krajský soud v napadeném usnesení. Vysvětlil, že ani nově předložený důkaz odkazující na zachycení druhého mobilního telefonu stěžovatele vysílačem vzdáleným více než 5 km nevyvrací, že se stěžovatel nacházel v oblasti místa krádeže. Připomenul důvody, kvůli kterým byla jako účelová a nepravdivá vyhodnocena jeho obhajoba založená na tom, že měl předmětný motocykl pouze zapůjčen. Podotknul, že i kdyby další osoby potvrdily, že se svědek T. zajímal o možnost získání dokladů k danému typu motocyklu, nevylučuje to závěr, že stěžovatel tento motocykl odcizil.
Zdůraznil, že totožnost stěžovatele při řízení motorového vozidla byla spolehlivě prokázána výpověďmi členů policejní hlídky, kteří stěžovatele viděli z bezprostřední blízkosti. Ústavní soud k posledně uvedené části argumentace krajského soudu dodává, že ztotožnění obviněného svědkem nemusí být za každou cenu provedeno rekognicí podle § 104 trestního řádu. Přípustné je určení totožnosti obviněného v rámci svědecké výpovědi, popř. tzv. agnoskací (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. II.
ÚS 2/03
, ze dne 7. 3. 2003
sp. zn. III. ÚS 542/05
, ze dne 14. 10. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3569/13
a ze dne 23. 1. 2018
sp. zn. IV. ÚS 3618/17
).
13. Stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů reaguje v podstatě jen citací obecných pravidel pro rozhodování o obnově řízení, resp. o dokazování nepřímými důkazy, která byla formulována v judikatuře Ústavního soudu; nepříliš přiléhavě dokonce odkazuje na judikaturu v civilních věcech. Nespecifikuje přitom, jakým způsobem podle něj měla být v nyní posuzované věci uvedená pravidla porušena při rozhodování obecných soudů o obnově řízení. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než aby konstatoval, že stěžovatel neidentifikoval žádný důvod, který by zpochybňoval závěr obecných soudů, že stěžovatelem navrhované důkazy nemohly narušit či zeslabit skutkový stav, který byl zjištěn v původním řízení, a nevyskytly se ani žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu