Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bohánského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 33 Cdo 3017/2024-331, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2024 č. j. 26 Co 134/2024-296 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2024 č. j. 20 C 129/2020-255, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Zemědělské družstvo Bašnice, sídlem Bašnice 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva, zejména podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V původním řízení se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 94 400 Kč z titulu náhrady škody, 360 000 Kč coby ušlého zisku a nemajetkové újmy ve výši 1 100 000 Kč. Stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastnice se dopustila jednání, v jehož důsledku došlo na přelomu let 2018 a 2019 k poškození jím zaseté pšenice na pozemku č. X v Pšánkách (dále jen "pozemek"), který měl řádně pronajatý od roku 2000. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 4. 2021 č. j. 20 C 129/2020-132 zamítl žalobu o zaplacení částek 94 400 Kč a 360 000 Kč (žalobu o zaplacení nemajetkové újmy vyloučil později vydaným usnesením k samostatnému řízení). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 19 Co 121/2021-196 rozsudek okresního soudu potvrdil. Shodl se s okresním soudem, že vedlejší účastnice má s vlastníkem pozemku uzavřenu platnou pachtovní smlouvu, podle níž je ode dne 1. 1. 2017 řádným uživatelem pozemku, což vylučuje, aby na něm hospodařil stěžovatel. Závěr, že stěžovateli nesvědčí právo pozemek užívat, soudy dovodily z rozsudku okresního soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 9 C 14/2010-403.
3. Stěžovatel oba rozsudky napadl podle § 228 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení. Jelikož vedle žaloby pro zmatečnost a obnovu stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dovolání, okresní soud usnesením ze dne 16. 3. 2022 č. j. 20 C 129/2020-212 řízení o žalobě pro zmatečnost a obnovu přerušil do skončení řízení o dovolání. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele napadajícím původní rozsudek krajského soudu rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 25 Cdo 1477/2022-216, kterým dovolání odmítl.
4. Okresní soud se následně zabýval samotnou žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení. Napadeným usnesením zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení původního rozsudku okresního soudu (výrok I.), zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti žalobce (výrok IV.). Výrokem V. rozhodl o pokračování v řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu, které bylo přerušeno usnesením okresního soudu do skončení řízení o dovolání. Zamítavý výrok I. okresní soud odůvodnil tak, že k naplnění zmatečnostního důvodu v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. namítaného stěžovatelem nepostačuje jeho subjektivní přesvědčení o trestné činnosti soudce, ale nutnou podmínkou je rozhodnutí soudu v trestním řízení o trestněprávní povaze takového jednání. K zamítnutí žaloby na obnovu řízení okresní soud uvedl, že stěžovatelem uváděné námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů v § 228 odst. 1 o. s. ř., a není tedy na místě již skončené řízení obnovovat.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením odmítl část odvolání směřující proti výroku V. usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výrocích I. až IV. potvrdil, přičemž výrok I. usnesení okresního soudu upravil tak, že žalobu pro zmatečnost zamítl rovněž proti rozsudku krajského soudu (výrok II.). Zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud shodně s okresním soudem neshledal, že by jednání soudců nabylo intenzity trestného činu, a tím naplnilo zmatečnostní důvod v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Okresnímu soudu pouze vytkl mylnou úvahu, že zmatečnostní důvod je dán výhradně při existenci pravomocného rozhodnutí soudu v trestním řízení o spáchání trestného činu konkrétní osobou. K žalobě na obnovu řízení krajský soud uvedl, že stěžovatelem "nově" předložené listinné důkazní prostředky nejsou důvodem k obnově vzhledem ke znění § 228 o. s. ř., neboť skutečnosti a informace, které byly obsahem listin, byly soudu známy již v původním řízení.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Přípustnost dovolání odůvodnil stěžovatel tím, že usnesení krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, k čemuž pouze doložil výčet rozhodnutí, od nichž se krajský soud měl odchýlit. Nejvyšší soud takové vymezení dovolacího důvodu shledal vágním a příliš obecným, resp. podle něj stěžovatel nepředložil žádnou dostatečně určitě vymezenou právní otázku.
Rovněž v dovolání stěžovatel zpochybňoval beztrestnost jednání soudců v původním řízení, avšak ani podle Nejvyššího soudu nebyl naplněn zmatečnostní důvod. Nadto stěžovatel v dovolání argumentoval, že nebyl ze strany krajského soudu dostatečně procesně poučen, což však přípustnost dovolání nezakládá. Ve zbývající části dovolání zpochybňoval postup krajského soudu při hodnocení důkazů a skutková zjištění soudem učiněná. To je typickým projevem zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s.
ř., přičemž tyto nelze v řízení před Nejvyšším soudem regulérně zpochybnit.
7. Stěžovatel v posuzované věci namítá nesprávnou aplikaci podústavních právních předpisů a nerespektování ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 ). Postup Nejvyššího soudu považuje za příliš formalistický a porušující základní zásady civilního procesu upravené v § 1, § 2, § 3 a § 6 o. s. ř. Dále namítá extrémní rozpor napadených rozhodnutí se spravedlností, který je nastolen zmatečnostní vadou v podobě § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., poukazuje na trestněprávní charakter jednání soudců v původním řízení. Argumentuje, že soudy neochránily jeho dobrou víru a právo užívat pozemek.
8. Stěžovatel dále namítá procesní nedostatky v postupu soudů, které neprovedly jím navrhovaný důkaz v žalobě na obnovu řízení. Krajský soud okresnímu soudu sice vytkl, že se v odůvodnění napadeného usnesení nedostatečně vypořádal s neprovedením důkazu, avšak uvedl, že na závěru o nezpůsobilosti takového důkazního prostředku pro obnovu řízení to nic nemění, neboť mimo jiné byla listina k soudu podána až po lhůtě určené v § 233 o. s. ř. Stěžovatel také namítá zmatečnost v nesplnění poučovací povinnosti v souladu s § 5 o. s. ř.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Obsahem ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu není garance příznivého výsledku, ale zajištění spravedlivého, nestranného a přiměřeně dlouhého soudního procesu, což plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21
, ze dne 17. 5. 2000
sp. zn. II. ÚS 215/99
). Povinnost přezkumu ústavněprávní optikou by založil pouze extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž obecné soudy postavily své závěry právní. Nic takového Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel se ve svých námitkách vztahujících se k dobré víře a právu užívat pozemek vrací k původnímu řízení, v němž se neúspěšně domáhal po vedlejší účastnici náhrad za tvrzené zničení zaseté pšenice, a které již Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu (viz usnesení ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1210/23
). Opakováním takové argumentace pouze popírá dřívější rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci a není úkolem Ústavního soudu opakovaně přezkoumávat totéž. Podobně stěžovatel poukazuje na rozpor rozhodnutí obecných soudů v původním řízení s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/2012
. Ani takové námitky nejsou relevantní k ústavněprávnímu přezkumu v této stěžovatelově věci.
12. Nejvyšší soud stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč není jeho dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
). V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
13. K povaze jednání soudců v původním řízení, na němž stěžovatel staví naplnění zmatečnostního důvodu, se dostatečně v napadených usneseních vyjádřily jak krajský soud (viz bod 18), tak Nejvyšší soud (viz pátý odstavec odůvodnění). Obecné soudy neshledaly, že by takové jednání naplňovalo povahu některého z trestných činů a uzavřely, že důvodnost žaloby pro zmatečnost nebyla naplněna. Stěžovatel pouze rozporuje skutková zjištění a právní hodnocení soudců, která v důsledku vyzněla v jeho neprospěch, a snaží se je tedy zpochybnit.
14. K námitce, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované listinné důkazy lze uvést následující. Krajský soud dostatečně jasně vysvětlil, že důkazy neprovedl proto, že je stěžovatel navrhl opožděně a navíc informace v nich obsažené byly soudům známy již v původním řízení (viz body 21 a 22 rozhodnutí krajského soudu). S navrženými důkazy se tak ústavně konformně vypořádal a stěžovatelovo právo na soudní ochranu neporušil.
15. Závěrem stěžovatel poukazuje na nesplnění poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř. V řízení před obecnými soudy mu byla porušením této povinnosti odepřena možnost náležitým způsobem argumentovat a domáhat se svých práv. Z obsahu ústavní stížnosti však není zřejmé, na co konkrétně stěžovatel míří, k čemu a za jakým účelem jej měly soudy poučit a proč. Taková námitka stěžovatele tedy postrádá klíčové požadavky a nenabývá rozměrů ústavně relevantní právní argumentace.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu