USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované ZEMĚDĚLSKÉ DRUŽSTVO Bašnice a.s., se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Bašnice 5 (identifikační číslo osoby 001 25 369), zastoupené JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo náměstí 1144, o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 129/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2024, č. j. 26 Co 134/2024-296, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Petra Gracíka, advokáta.
V původním řízení se žalobce domáhal zaplacení 94 400 Kč z titulu náhrady škody, 360 000 Kč coby ušlého zisku a nemajetkové újmy ve výši 1 100 000 Kč. Tvrdil, že žalovaná poničila jarní pšenici, kterou na přelomu let 2018 a 2019 zasel na pozemku parc. č. XY v XY, jenž měl od roku 2000 pronajatý od jeho právoplatného vlastníka. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 C 129/2020-132, zamítl žalobu o zaplacení částek 94 400 Kč a 360 000 Kč a žalobu o zaplacení 1 100 000 Kč vyloučil usnesením ze dne 6.
9. 2021, č. j. 20 C 129/2020-164, k samostatnému řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 19 Co 121/2021-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná je podle pachtovní smlouvy, kterou uzavřela s vlastníkem předmětného pozemku dne 26. 2. 2017, od 1. 1. 2017 řádným uživatelem předmětného pozemku, což vylučuje, aby na něm hospodařil žalobce; ten naopak postrádá právo pozemek užívat, což bylo ostatně dovozeno již v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12.
12. 2012, č. j. 9 C 14/2010-403. Žalobu pro zmatečnost směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2021, č. j. 19 Co 121/2021-196, odůvodnil žalobce tím, že nemohl brojit proti požadované náhradě nákladů řízení, neboť mu soud nedoručil odvolání žalované. Současně soudům vytkl, že „schvalují trestný čin žalované a umožňují její obohacení, páchají trestné činy, nezákonně použily rozsudek ze dne 12. 12. 2012, č. j. 9 C 14/2010-403, který se týkal jiných účastníků řízení a jiného nároku, schvalují ukradení parcely Farnosti Petrovice, z jednání nepořídily zvukový záznam a předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr.
Alena Bačinová mu u jednání neumožnila se dostatečně vyjádřit“. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 2. 2024, č. j. 20 C 129/2020-255, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se žalobce domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 C 129/2020-132 (výrok I), zamítl žalobu o obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 129/2020 a řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 121/2021 (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a o poplatkové povinnosti žalobce (výrok IV); výrokem V rozhodl, že se pokračuje v řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu přerušeném usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16.
3. 2022, č. j. 20 C 129/2020-212, do skončení řízení o dovolání; dovolací řízení bylo skončeno usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 25 Cdo 1477/2022-216, kterým Nejvyšší soud dovolání odmítl. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. 26 Co 134/2024-296, odvolání žalobce proti výroku V usnesení soudu prvního stupně odmítl a ve výrocích I až IV toto rozhodnutí potvrdil s tím, že výrok I správně zní: Žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 1, 2 o.s.ř.
proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2021, č. j.
20 C 129/2020-132, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2021, č. j. 19 Co 121/2021-196, se zamítá; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ačkoli odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že sama okolnost, že soud v trestním řízení nerozhodl o tom, že trestný čin byl spáchán a kdo jej spáchal, nečiní zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nezpůsobilým (jak nesprávně dovodil soud prvního stupně), uzavřel, že zmatečnostní důvod nebyl naplněn.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. může jít jen tehdy, jestliže jednání soudce nebo přísedícího je protiprávním činem, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (a jde tedy podle § 13 odst. 1 trestního zákoníku o trestný čin). Žalobce prosazuje, že soudci, kteří o jeho věci rozhodovali, spáchali trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), tím, že (dle jeho subjektivního názoru) vyložily právo jinak (nesprávně), než měly.
Skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby vymezuje zákon tím, že úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Z tvrzení žalobce naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu, a ani jiného trestného činu, který by byl uveden v trestním zákoně, nelze dovodit.
Důvod zmatečnosti uvedený v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není. Proti výroku, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a
proti nákladovému výroku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, především od jeho usnesení ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, a ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21. Je přesvědčen, že soudci nerespektovali §§ 663, 665, 666, 671, 673, 676, 680 „starého občanského zákoníku“ a ustanovení §§ 1760, 1763, 2205, 980 a 2221 „nového občanského zákoníku“ a nepostupovaly v souladu s ustanovením § 121 o.
s. ř. Nadále trvá na tom, že ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. bylo naplněno, a žaloba pro zmatečnost byla podána důvodně a oprávněně pro protiprávní jednání soudců, resp. pro čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky § 13 trestního zákoníku, v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce. Akcentuje, že soudci Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Kavalír, JUDr. Alena Bačínová, Mgr. Martina Nyplová a JUDr. Jan Fifka se dopustili jednání, které představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, jestliže rozhodli v jeho neprospěch a kryli trestnou činnost žalované – ZD Bašnice a.s.
(konkrétně trestný čin poškození cizí věci) a jsou tudíž spolupachateli. Zmíněné soudce viní dále ze zneužití pravomoci, jestliže řádně nezkoumali, zda pozemková parcela č. XY v k. ú. XY přešla na stát účinně a v souladu s příslušnými právními předpisy. Protože se mu od soudu nedostalo řádného poučení, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. V dovolání použité formulace, že se odvolací soud odchýlil „především od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, a ze dne 17.
12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, či od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21“, resp. že „soudci nerespektovali §§ 663, 665, 666, 671, 673, 676, 680 starého občanského zákoníku a ustanovení §§ 1760, 1763, 2205, 980 a 2221 nového občanského zákoníku a mnoho dalších zákonných ustanovení“ nebo že se „soudy neřídily a nepostupovaly v souladu s ustanovením § 121 o. s. ř.“ nepředstavují řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích § 237 o.
s.
ř., pakliže
dovolatel současně nepředložil k dovolacímu přezkumu žádnou dostatečně určitě vymezenou právní otázku. V čem spatřuje žalobce přípustnost svého dovolání nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud připomíná, že žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesním nedostatkům. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v § 229 o. s. ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; výčet důvodů zmatečnosti je taxativní. Podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2024) účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.
Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že napadené rozhodnutí nerespektuje usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, a ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce (nebo přísedícího), ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku, a že v důsledku takového jednání soudce (nebo přísedícího) bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2003 sp. zn. 21 Cdo 960/2003). Je zcela zjevné, že napadené rozhodnutí je za skutkového stavu, z něhož soudy při právním posouzení věci vycházely a který nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, s těmito tezemi nepochybně v souladu. Viní-li dovolatel odvolací soud z toho, že ve vztahu k němu „nedodržoval poučovací povinnost“, neuvedl, v jakém ohledu, resp. tuto výtku doprovodil pouze odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21, aniž by formuloval nějakou otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá.
Nadto výtka, že účastník nebyl soudy řádně procesně poučen, bez dalšího nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a k vadám řízení, které (jsou-li vůbec dány) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné. Totéž platí i pro námitky dovolatele, že odvolací soud „nezhodnotil řádně a náležitě v řízení provedené důkazy ve vzájemné souvislosti“ a že „o další rozhodné skutečnosti se soudy ani nezajímaly“. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit; dovolací soud ze zjištěného skutkového stavu vychází. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i
věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Přípustnost dovolání není s to založit ani obecná námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí není v souladu s dobrými mravy a idejemi spravedlivého rozhodování. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu