Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Vladimirem Churcevem, advokátem, sídlem Kolínská 1964/12, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 4 Tdo 722/2023-1191, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2023 č. j. 7 To 12/2023-1115 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2022 č. j. 2 T 8/2022-936, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (kuchyňského nože zajištěného při ohledání místa činu). Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil - ve stručnosti - tím, že dne 24. 12. 2021 na ubytovně v T., v kuchyni s jídelnou, v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři a se záměrem usmrtit bodl kuchyňským nožem poškozeného A. C. (dále jen "poškozený"), přičemž poškozený na místě zemřel.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) tím, že nedůvodně opomenuly obhajobou navrhované důkazy a svévolně hodnotily provedené důkazy, v důsledku čehož učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovozuje, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo.
6. Stěžovatel poukazuje též na to, že je osobou, která prohlásila, že neovládá český jazyk a které byl v trestním řízení ustanoven tlumočník, přesto (v rozporu s § 28 odst. 2 trestního řádu per analogiam) neobdržel písemný překlad usnesení Nejvyššího soudu.
7. Dále stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno se v úplnosti vyjádřit ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a k dosavadnímu řízení, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
8. Podle stěžovatele z provedeného dokazování nelze dovodit ani řetězec nepřímých, logicky a na sebe navazujících důkazů, vypovídajících o jeho vině. Ani v jednom z napadených rozhodnutí není jediná zmínka o vyvrácení obhajoby stěžovatele, ačkoli v úvahu zcela zřejmě přichází více variant skutkového děje. Soudy se žádnou alternativní verzí nezabývaly, přestože zejména na tom byla založena obhajoba stěžovatele. Stěžovatel současně zpochybňuje výpověď klíčového svědka V. S. (který dne 27. 12. 2021 spáchal sebevraždu, a to z důvodů, které jsou stěží uvěřitelné), má za to, že je nevěrohodná a další důkazy jí byly nekriticky přizpůsobeny.
9. Stěžovatel polemizuje s tvrzením, že svoji verzi upravoval podle dostupných důkazů, a poukazuje na to, že na své výpovědi celou dobu setrval, k čemuž doložil citace svých výpovědí bezprostředně po činu s důrazem na to, že v nich nepřiznal svoji vinu ani účast na projednávaném skutku. Dále se vymezuje proti závěru krajského soudu, že se na inkriminovaném místě nacházely toliko tři osoby, neboť na ubytovně byli přítomni další tři lidé, jejichž možnou účast na protiprávním jednání soud náležitě nevyloučil.
Stěžovatel připomíná výpověď svědka M. Y., který uvedl, že u poškozeného ležícího na zemi viděl osobu v černém oblečení, kterou ale neměl být svědek S. Stěžovatel měl na sobě v tu dobu ale zářivě žlutou reflexní vestu a červené tričko. Tuto výpověď však krajský soud označil za nevěrohodnou a zcela nesmyslnou. Naopak nereálný popis událostí uvedený svědkem S. považoval za věrohodný. Dále obecným soudům vytýká, že se nezabývaly námitkami obhajoby o agresivitě svědka S. pod vlivem alkoholu, přičemž výpovědi svědků k této okolnosti bagatelizoval s odkazem na znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný na stěžovatele.
Z výpovědi svědků přitom vyplynulo, že svědek S. vyhrožoval svědkovi K. právě zaříznutím nožem. Zcela tendenčně a v neprospěch stěžovatele krajský soud hodnotil hovory stěžovatele na tísňovou linku, ačkoliv byl upozorňován na nesoulad v chování stěžovatele (v panice, snaží se situaci řešit) a svědka S. (v ledovém klidu, nezaskočen událostmi). Další nesoulad spatřuje v tom, že stěžovatel předával telefon, aby vše vysvětlil svědek S. ("proč by to dělal, usmrtil-li by poškozeného sám?") a že se svědek domníval, že má stěžovatel strach ("myslel si, že nemá s poraněním poškozeného nic společného").
Stejně tak se již v tomto hovoru stěžovatel zcela zřejmě zřekl svého podílu na tomto incidentu. Stěžovatel dále nesouhlasí ani se závěrem, že svědek S. podal dvě verze svědectví, neboť je přesvědčen, že šlo o čtyři varianty, což už samo o sobě činí svědka značně nevěrohodným. Totožný závěr je nutno přijmout i k výpovědi O. S., která byla manželkou svědka, měla k dispozici fotografie dopisů svědka líčící události a měla veškeré informace zprostředkované právě od manžela, a tudíž nemůže být objektivní.
Krajský soud z těchto výpovědí přesto vycházel, aniž by je podrobil kritickému přezkumu. K rozporům výpovědi svědka S. s důkazy poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že mechanismus zranění neodpovídá jeho popisu událostí. Právě k prokázání způsobu vzniku zranění požadoval stěžovatel rekonstrukci, avšak obecné soudy tomuto návrhu nevyhověly. Stěžovatel taktéž poukazuje na nesrovnalost s krevními stopami, které byly nalezeny na vnitřní straně bundy pouze u vnitřní kapsy (což vysvětlil hledáním mobilního telefonu rukama od krve) a není proto možné dovodit, že by stěžovatel utíral do této bundy nůž, jak nepravdivě vylíčil svědek S.
Dále stěžovatel uplatňuje výhrady vůči důkazu představovanému daktyloskopickou stopou - otiskem jeho prstu - na noži, který mu náležel, vozil jej v autě a používal, proto žádný takový důkaz nemůže být důvodně vykládán v jeho neprospěch.
10. Dále stěžovatel obrací pozornost k motivaci svědka S. k sebevraždě. Stěžovatel nesouhlasí se závěry přijatými soudy, podle kterých tohoto svědka tížilo špatné svědomí z nepravdivé výpovědi učiněné před policií ve prospěch stěžovatele. Namítá, že svědek byl otcem dvou dětí a manžel, silná osobnost a mohl posléze vypovědět pravdu. Pravým motivem bylo podle stěžovatelova názoru svědomí, které svědka tížilo právě proto, že projednávaný trestný čin spáchal. Opětovně pak konstatoval, že jeho vina nebyla spolehlivě zjištěna, výrok o vině vycházel z deformovaných důkazů a nesprávné aplikace zásady volného hodnocení a taktéž z neprovedení podstatných důkazů. Svědectví V. S. a O. S. označuje za nevěrohodná, dále vytýká nezohlednění svědectví M. Y., P. L., I. R. a J. K. Stěžovatel se vymezuje vůči hodnocení jeho osoby ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie. Znalkyně byly podjaté, protože "dominantní část svých posudků" vyhotovují pro Policii České republiky. Zpochybňuje i hodnocení tísňových volání a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ke vzniku poranění, neboť tyto byly hodnoceny v jeho neprospěch a skutková zjištění z nich učiněná jsou s nimi v extrémním rozporu. Připomíná svůj návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechanika, který jednoznačně vyvrátil verzi předestřenou svědkem S. Stěžovatel též vytýká, že překlady jeho výpovědí byly v některých případech nepřesné, konkrétně v této souvislosti odkazuje na svá vyjádření dne 25. 12. 2021, která jsou zmanipulovaná jeho předchozím obhájcem ex offo a tlumočnicí, která je přeložila tak, jak jí bylo sděleno tímto obhájcem.
11. Stěžovatel v souvislosti se svými námitkami skutkové provenience poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239), ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10 (N 114/61 SbNU 669), ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185) a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603).
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
18. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
19. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Do druhé a třetí kategorie vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že skutková zjištění soudů, podle kterých se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy, neodpovídají obsahu provedených důkazů. Stěžovatel dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť neuznaly jeho obhajobu, v níž označoval za skutečného pachatele V. S.
21. Je přitom zjevné, že obecné soudy svá rozhodnutí nezaložily toliko na výpovědi svědka V. S., ale vycházely rovněž z dalších důkazních prostředků, jmenovitě výpovědi zasahujícího policisty prap. Bc. Václava Hlinovského, protokolů o lékařském vyšetření, daktyloskopických stop na noži, záznamu telefonátu na tísňovou linku a výpovědi stěžovatele bezprostředně po činu.
22. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede - vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování - k jejímu prokázání. Výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může [srov. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)].
23. Stěžovatel klade důraz na obsahové rozdíly v procesně použitelné výpovědi svědka S. a jeho dopisech na rozloučenou, nicméně obecné soudy ústavněprávně souladným způsobem dovodily, že z obou pramenů vyplývá, že poškozeného usmrtil stěžovatel. Svědek S. ve své výpovědi ze dne 27. 12. 2021 uvedl, že mu stěžovatel sdělil, že poškozený ho chtěl zabít, a dále, že stěžovatel telefonoval bezprostředně po činu své manželce, které řekl, že zabil člověka. Z dopisů se podává, že svědek S. viděl přímo i samotné napadení poškozeného, což ve své výpovědi neuvedl. Další odlišnost spočívala v okolnosti, že zatímco policejnímu orgánu tento svědek vypověděl, že incident, do kterého eskalovala společná konzumace alkoholu a následná slovní rozepře ohledně politických a náboženských názorů, vyprovokoval svým agresivním jednáním poškozený, v dopisech na rozloučenou takto hodnotitelné chování přičetl stěžovateli.
24. Podle obecných soudů stěžovatelovu obhajobu vyvrací i záznam telefonátu na tísňovou linku, v němž byly slyšet opakované dotazy svědka S. adresované stěžovateli na důvod, proč otírá nůž. Soudy dovodily, že šlo o kuchyňský nůž, který vlastnil stěžovatel a jímž byl usmrcen poškozený. Tento nůž byl vložen do pravé ruky zemřelému poškozeného. Na noži byla zjištěna jen jedna daktyloskopická stopa náležející stěžovateli, což nasvědčuje tomu, že se stěžovatel snažil své otisky odstranit. Tento závěr podporuje i kriminalistická expertíza z odvětví biologie a genetiky, která prokázala přítomnost krevních stop poškozeného na různých místech bundy stěžovatele, a to i na její vnitřní (rubové) straně. Stěžovatel též operátorce tísňové linky opakovaně sdělil, že byl napaden, což není slučitelné s jeho obhajobou, že byl mimo objekt a při návratu našel poškozeného ležet na chodbě.
25. Policista prap. Bc. Václav Hlinovský uvedl, že když společně s kolegou stěžovatele zadrželi, "naznačoval rukama", že poškozeného bodnul. Dále tento svědek vypověděl, že viděl krevní stopy na bundě stěžovatele. Z dokladu o dechové zkoušce stěžovatele a z lékařských zpráv a protokolů o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem vyplynulo, že stěžovatel měl několik hodin po předmětném činu hladinu alkoholu 1,69 g/kg, resp. 1,76 g/kg, přičemž podle výpočtu soudního znalce se v době, kdy se stěžovatel podle zjištění soudů skutku dopustil (za podmínky, že již poté alkohol nekonzumoval), pohybovala v rozpětí 2,42 až 2,86 g/kg.
26. Procesní situaci tzv. opomenutého důkazu nepředstavuje skutečnost, že krajský soud zamítl důkazní návrh, jímž stěžovatel požadoval provedení rekonstrukce (§ 104d trestního řádu). Krajský soud konstatoval, že není zřejmé, jak by mohla být provedena, popírá-li stěžovatel trestnou činnost, zatímco poškozený a svědek S. zemřeli.
27. Obecné soudy se vypořádaly i s výpovědí svědka M. Y., kterou označily za značně nepřesnou a nekorespondující s dalšími důkazními prostředky.
28. Ústavní soud z těchto důvodů nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu, kterou cituje v ústavní stížnosti.
29. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak s výjimkou vad adhezních výroků ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
30. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že neobdržel písemný překlad usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 12. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 141/24 . V bodu 14. uvedl, že právo na tlumočení slouží především k zajištění toho, aby obviněný získal potřebné informace o svém případu a mohl se náležitě hájit. Zmíněné záruky jsou zásadní především v těch fázích řízení, kdy má obviněný širokou možnost uplatnit svou obhajobu, tedy v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, resp. v řízení přípravném. To reflektuje výčet rozhodnutí, která musejí být obviněnému za splnění zákonných podmínek vždy přeložena, obsažený v § 28 odst. 2 trestního řádu. Právo na překlad rozhodnutí o dovolání již takto silné ochrany nepožívá, a proto je na zákonné úrovni podmíněno úvahou dovolacího soudu o naplnění podmínek odstavce 4 uvedeného ustanovení. Zhotovení překladu rozhodnutí dovolacího soudu v trestním řízení bude mít podstatně větší význam pro možnost obviněného efektivně se hájit zejména v těch případech, kdy půjde o kasační rozhodnutí, kterým se věc vrací k rozhodování nižším soudům, oproti případům, kdy rozhodnutím o dovolání trestní řízení končí.
31. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
32. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu