Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem, sídlem Čistovická 415/55, Praha 17 - Řepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 261/2023-275, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; pozn. ÚS: stěžovatel toto právo chybně označuje jako "právo na spravedlivý proces").
2. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a znovu rozhodl tak, že podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Podle městského soudu totiž stěžovatel neprokázal, že další výkon trestu je u něj nadbytečný a že se dostatečným způsobem napravil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je-li usnesení městského soudu postaveno na argumentu, že se měl více snažit prokázat svou nápravu a vyhlídky na vedení řádného života, požaduje po něm městský soud téměř nemožné, neboť stěžovatel soudu již předložil snad veškeré možné podklady k prokázání své nápravy. Doložil například pochvaly a pozitivní hodnocení z věznice a také prokázal, že po propuštění má zajištěné bydlení u své rodiny i placenou práci. Ve výkonu trestu rovněž projevil výraznou snahu řešit své finanční závazky.
Ostatně toto vše pozitivně hodnotil obvodní soud, který žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění vyhověl. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho chování v průběhu vykonávaného trestu dává přesvědčivé záruky pro vedení řádného života v budoucnu a dostatečně odstraňuje subjektivní příčiny jeho dřívější trestné činnosti. Protože údajně splnil všechny zákonné podmínky pro podmínečné propuštění z VTOS, žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je totiž věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je však povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 ).
6. Ústavní soud proto zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS pouze ve výjimečných případech. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele (nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 ), jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl.
40 odst. 5 Listiny, anebo když při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny (nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 ).
7. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut (nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 ). Tato mimořádnost spočívá v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Jakkoliv totiž právní řád nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; uvedené neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky, což vyplývá z požadavku právního státu.
8. Podmíněné propuštění, upravené v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
9. Z výše uvedeného se podává, že stěžovatel si nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Městský soud při posuzování žádosti shledal, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku ohledně výkonu poloviny uloženého trestu [§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Negativně se však (na rozdíl od prvostupňového soudu) vyjádřil k naplnění podmínky prokázání polepšení. Městský soud k tomu uvedl, že odsouzený je v zásadě sice dobře hodnocen, v průběhu výkonu trestu obdržel několik kázeňských odměn a vychovatel jej hodnotí pozitivně, ovšem stále se ještě může jednat spíše o dobrou adaptaci na výkon trestu, než o skutečný projev polepšení.
Městský soud rovněž poukazuje na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti pro jinou trestnou činnost podmíněně propuštěn, a přesto se dopustil další trestné činnosti, která má u stěžovatele spíše gradující charakter. Jakkoliv tato skutečnost sama o sobě stěžovatele z možnosti opětovného podmíněného propuštění nevylučuje, soudy budou nyní velmi obezřetně proces polepšení sledovat. Nadto stěžovatel městskému soudu ani nepředstavil realistický plán, jak s očekávaným příjmem hodlá postupně umořovat své dluhy, hradit trestnou činností způsobenou škodu a běžné i dlužné výživné.
To vše ve svém souhrnu vedlo městský soud k závěru, že možnosti převýchovy v rámci VTOS ještě nebyly u stěžovatele zcela vyčerpány.
10. Z napadeného rozhodnutí je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS městský soud řádně zabýval, zohlednil stávající judikaturu Ústavního soudu a své závěry dostatečně podrobně odůvodnil.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Josef Fiala v. r. předseda senátu