Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Sedláčkové, zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2025 č. j. 24 Cdo 1760/2025-32, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2025 č. j. 21 Co 9/2025-14 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. prosince 2024 č. j. 16 C 206/2024-8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Karolíny Hübnerové a Davida Vaňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nepřipustil (pro tzv. vinklářství) zastoupení stěžovatelky obecným zmocněncem Václavem Sedláčkem (výrok I), řízení o žalobě stěžovatelky zastavil pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresnímu soudu totiž byla (opětovně) doručena žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je dědičkou po své zemřelé matce. K osobě obecného zmocněnce stěžovatelky okresní soud uvedl, že je mu známo, že v rozporu se zákonem vystupuje jako zástupce účastníků v různých věcech opětovně, a proto jej jako zástupce stěžovatelky nepřipustil. Zároveň stěžovatelku poučil o možnosti zvolit si jiného zástupce, a to například z řad advokátů.
3. Stěžovatelka se odvolala pouze do výroků II a III usnesení okresního soudu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s hodnocením věci provedeným okresním soudem. I podle krajského soudu se stěžovatelka opětovně domáhala určení, že je dědičkou po své matce a navrhovala změnu dřívějšího rozsudku krajského soudu ze dne 30. 10. 2008 č. j. 18 Co 69/2008-146. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 11 C 1548/2003-116, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti prvnímu a druhému vedlejšímu účastníku na určení, že nejsou dány důvody vydědění stěžovatelky její matkou.
4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl jako vadné a nepřípustné (výrok II), přičemž zároveň rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III). K procesní vadě spočívající v napadení rozhodnutí okresního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že není dána jeho funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.
s. ř."), lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. K nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem pro vinklářství Nejvyšší soud uvedl, že podané dovolání v této části neobsahuje žádnou oponentní argumentaci, pročež v něm absentuje jak vymezení důvodu dovolání, tak i přípustnosti dovolání, a proto bylo dovolání v této části odmítnuto jako vadné. K otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) podle § 159a o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že o totožné věci mezi týmiž účastníky již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 24.
10. 2007 č. j. 11 C 1548/2003-116, potvrzeným rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 10. 2008 č. j. 18 Co 69/2008-146, a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 3. 2010 č. j. 21 Cdo 2965/2009-204. Ani v této otázce se tak krajský soud v nyní dovoláním napadeném usnesení neodchýlil od dlouhodobě ustálené judikatury. Stěžovatelka přitom v dovolání neuplatnila žádnou kvalifikovanou právní argumentaci k tomu, že by předchozí pravomocná rozhodnutí neřešila s konečnou platností otázky stěžovatelkou znovu nastolené (a navíc mezi týmiž účastníky řízení).
Ke stěžovatelkou tvrzené kolizi s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3504/2023 Nejvyšší soud uvedl, že závěry tohoto usnesení se zcela míjí s podstatou nyní řešené věci; tehdy se Nejvyšší soud zabýval výlučně otázkou, zda žaloba na náhradu škody ve výši 200 000 000 Kč proti České republice z titulu tvrzené nezákonnosti jiného rozsudku krajského soudu splňuje základní obsahové náležitosti pro projednání před soudem. Úkolem krajského soudu v nyní posuzované věci bylo naopak zkoumat, zda již o totožné žalobě bylo pravomocně rozhodnuto, nikoliv zda bylo rozhodnuto věcně správně.
Ke stěžovatelkou namítaným vadám řízení by Nejvyšší soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by pro některou otázku dovolání stěžovatelky přípustné. Namítala-li stěžovatelka v dovolání zásah do práva na spravedlivý proces, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že opakované podávání totožných žalob nepředstavuje ochranu základního práva poskytovanou zákonem. Naopak princip ne bis in idem, ze kterého zákonná překážka věci rozsouzené vychází, garantuje právní jistotu.
5. Stěžovatelka namítá, že soudy se její věcí vůbec nezabývaly, neprovedly jí navrhované důkazy a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Tím se dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Dále obecné soudy neuvedly, v čem spatřují totožnost předmětu řízení a na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěly. Zároveň stěžovatelku nepoučily o jejich procesních právech a povinnostech.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. S výjimkou stížnosti proti výroku I usnesení okresního soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Pokud ale stěžovatelka ústavní stížností žádá zrušit i výrok I usnesení okresního soudu, pak ústavní stížnost není v této části přípustná, neboť stěžovatelka do výroku I usnesení okresního soudu nepodala odvolání.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
9. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud především uvádí, že obecné soudy se nemohly zabývat otázkami souvisejícími s tím, zda stěžovatelka má nebo nemá být po právu dědičkou po své matce. Musely se totiž zabývat - před samotným posuzováním podstaty žaloby stěžovatelky - tím, zda jsou dány podmínky řízení. Přitom dospěly k závěru, že takové podmínky dány nejsou, neboť o stejné věci - mezi stejnými účastníky - již bylo jednou, a to pravomocně, rozhodnuto. V napadených rozhodnutích je dostatečně specifikováno, proč obecné soudy k tomuto závěru dospěly a proč jde - zjednodušeně řečeno - o řízení se stejným předmětem. Rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně souladně odůvodněna a Ústavní soud závěrům obecných soudů nemá z ústavního hlediska co vytknout, pro stručnost proto k vysvětlení podstaty překážky věci pravomocně rozhodnuté odkazuje na jejich odůvodnění.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu