Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Lucie Elšíkové, zastoupené Mgr. Ivou Němcovou, advokátkou, sídlem Klicperova 1266/1, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. srpna 2022 č. j. 19 C 132/2020-627, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Elšíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je účastnicí řízení u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") o vypořádání společného jmění manželů (jejího a vedlejšího účastníka) a v jeho průběhu navrhla okresnímu soudu, aby podle § 102 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zajistil důkazy - výpisy ze stěžovatelových bankovních účtů. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že si vyžádal důkazní prostředky - listiny v rozsahu, jak jej s ohledem na probíhající stav dokazování a procesní ekonomie považuje za potřebné k prokázání skutkových tvrzení účastníků.
3. Stěžovatelka zejména odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, podle něhož pohyby na účtu přede dnem zániku společného jmění manželů mohou být zdrojem informací majících schopnost poukázat na aktiva účastníka řízení o vypořádání společného jmění manželů. Z tohoto rozsudku lze dovodit, že opatření výpisů z bankovních účtů je jedním ze stěžejních důkazů v řízení o vypořádání společného jmění.
4. Dále stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení s důrazem na její dva vnosy ve výši 110 000 Kč a 180 000 Kč do společného jmění. Stěžovatelka obě částky vložila na účet vedlejšího účastníka vedeného obchodní společností Sberbank, a. s., a tyto finanční prostředky byly použity na pořízení a rekonstrukci bytové jednotky. V průběhu řízení opakovaně žádala o zajištění výpisů z účtů, a protože okresní soud jednal velmi laxně, stěžovatelka podala stížnost na průtahy a návrh na určení lhůt podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a teprve na jejich základě okresní soud částečně konal.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
7. V návaznosti na toto postavení Ústavní soud poukazuje na zdrženlivost, se kterou přezkoumává nemeritorní rozhodnutí soudů v průběhu soudního řízení. Lze to doložit i na judikatuře vztahující se k - v praxi častějšímu - návrhu na nařízení předběžného opatření [srov. např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02
(N 140/28 SbNU 223)], v níž Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o (ne)nařízení předběžného opatření je v zásadě přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Věcného projednání Ústavním soudem však lze dosíci toliko tehdy, jde-li o předběžné opatření představující zásah do základního práva, jenž není odstranitelný v dalším řízení před obecnými soudy. Analogicky uplatněno na stěžovatelčinu věc, i ve vztahu k § 102 odst. 2 o. s. ř. platí, že musí jít o intenzivní zásah obecných soudů, který s prokázanou mírou pravděpodobnosti poznamená budoucí soudní řízení tak, že základní práva stěžovatelky již nebudou moci být dalšími procesními úkony ve výsledku zachována, resp. ochráněna [srov. k tomu přiměřeně usnesení ze dne 1. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 246/10 nebo ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1634/09
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud uvádí, že mu bez dalšího nepřísluší, aby v probíhajícím řízení obecnému soudu určoval způsob, jakým má zjišťovat skutkový stav jím posuzované věci a jaké důkazní návrhy ke zjištění skutkového stavu má použít. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že návrhy podle § 102 odst. 2 o. s. ř. činí zejména z obavy, že soud během řízení dospěje k závěru, že neprokázala původ prostředků, o nichž tvrdí, že jsou jejím vnosem do společného jmění manželů. Sama však konstatuje, že uvedené finanční prostředky vložila na bankovní účet manžela.
V této souvislosti ale stěžovatelka podle Ústavního soudu - aniž by mu tedy jakkoliv příslušelo předjímat vlastní hodnocení věci, neboť to náleží toliko obecnému soudu - dostatečně nevysvětluje, proč by bylo nutné prokazovat, že uvedené finanční prostředky byly připsány na účet vedlejšího účastníka, když předkládá dokumenty vztahující se ke koupi bytové jednotky, resp. k její rekonstrukci, z nichž mimo jiné plyne, jakým způsobem byl uvedený majetek, respektive služby hrazeny.
9. Nelze ani přehlížet - jak uvedeno výše - že stěžovatelka podaný návrh formulovala vůči soudu jen s ohledem na svoji procesní jistotu, aniž by soud nedal nikterak najevo (stěžovatelka v ústavní stížnosti opak netvrdí), že by její tvrzení považoval za nedostatečná, respektive že by ji v tomto směru v souladu se zákonem poučil. Též s ohledem na tyto okolnosti převažuje zdrženlivost Ústavního soudu, která ho značně omezuje v zásazích do řízení před obecnými soudy, jež doposud probíhají - nadto teprve před soudem prvního stupně.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva (svobody) stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu