22 Cdo 1027/2018-635
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Týn 639/1, proti žalované J. Š., zastoupené JUDr. Jiřím
Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C
247/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
října 2017, č. j. 55 Co 340/2017-519, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 55 Co
340/2017-519, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
5. 2017, č. j. 9 C 247/2014-478, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
vyrovnání jeho podílu částku ve výši 1 135 000 Kč (výrok I.) a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 8 760,85
EUR, dále částku ve výši 247 498,50 Kč a částku ve výši 21 815,46 Kč (výrok
II.). Žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III.).
Soud prvního stupně vypořádal prostředky na pojištění žalobce. Polovinu ze
zjištěných zůstatků finančních prostředků ve výši 17 521,70 EUR a 494 997 Kč
uložil žalobci ve výroku II. zaplatit žalované na vyrovnání podílů. K návrhu
žalované na vyžádání kompletní historie účtu žalobce č., z nějž opakovaně
vybíral částky v řádech desetitisíců, se soud prvního stupně nevyjádřil. Soud
prvního stupně nereagoval ani na návrh žalované, aby si vyžádal informace u
společnosti UNITED POSTAL SERVICE, Ltd., zda je majitelem nějakých aktiv
(dividend, akcií) v této společnosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 25. 10. 2017, č. j. 55 Co 340/2017-519, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se s námitkou určení částek ze dvou pojistných smluv uplatněnou v
odvolání žalované zcela opomenul vypořádat. Další odvolací námitku spočívající
v tom, že soud nepostupoval správně, když si nevyžádal historii účtů žalobce,
shledal nedůvodnou. Pro vypořádání SJM je podle názoru odvolacího soudu
podstatný pouze stav majetku existujícího ke dni zániku manželství. K výtce
žalované, že nezkoumal, jakým způsobem žalobce nakládal s finančními částkami,
které podle jejího tvrzení opakovaně vybíral v desetitisícových hodnotách,
uvedl, že se ani žalovaná nevyjádřila, jakým způsobem naložila s částkou 1 000
000 Kč, kterou jí žalobce zaslal. Nemůže být důvodná námitka, že žalobce
nakládal s finančními prostředky nad rámec obvyklé správy, neboť uvedený pohyb
částek byl v jejich manželství běžný. S ohledem na individuální poměry dané
věci uzavřel, že takový způsob hospodaření byl standardní a odpovídal tehdejší
životní úrovni rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či je rozhodování
rozdílně. Zaprvé namítá, že soud prvního stupně úkon žalované o tom, že
prostředky na účtu žalobce č. opětovně žádá zahrnout do vypořádání společného
jmění manželů (dále také „SJM“), učiněný na přípravném jednání dne 25. 5. 2015,
nesprávně posuzoval jako opětovný návrh na vypořádání SJM, k němuž po uplynutí
tříleté lhůty nepřihlédl. Úkon byl přitom učiněn stále v rámci přípravného
jednání; to skončilo až 18. 9. 2015 a do té doby žalovaná svůj názor změnila. Pokud soudy tento úkon posoudily jako zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 1
občanského soudního řádu, měly vydat usnesení o (částečném) zastavení řízení a
účastníka poučit. Rozhodnutí je ostatně v této otázce nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud na jednu stranu potvrzuje právnost postupu soudu prvního stupně a
na druhou stranu vylučuje, že by se mělo jednat o částečné zpětvzetí. Zadruhé
žalovaná napadá neurčitost a nesrozumitelnost výroků soudů obou stupňů. Ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně chybí konkretizace toho, jaké
věci, práva a závazky připadnou jednotlivým účastníkům; proto není zřejmé,
jakých položek vypořádání se výroky I. a II. týkají. Zatřetí poukazuje na to,
že soudy obou stupňů opomenuly vypořádat položku, kterou uplatnila hned v
prvním návrhu, týkající se vypořádání dividend a jiných aktiv žalobce u
společnosti UNITED POSTAL SERVICE, Ltd. Začtvrté při vypořádání členského
podílu spojeného s nájmem družstevního bytu vyšly soudy z nepřezkoumatelného
znaleckého posudku. Zapáté se odvolací soud nikterak nevypořádal s námitkou, že
by měla být vypořádána celá naspořená suma na účtech pojících se k pojistným
smlouvám, a nikoliv tzv. odbytné. Zašesté vytýká odvolacímu soudu, že hodnotu
bytu na ulici T. v P. nevzal jako vnos žalované. Zasedmé bylo jako vnos nutno
rovněž zohlednit finanční prostředky, které vynaložila žalovaná na zhodnocení
bytové jednotky v ulici J. Zaosmé odvolací soud bagatelizoval opakované výběry
žalobce v řádech desetitisíců z jeho účtu č. bez vědomí a souhlasu žalované. Vybrané peníze nebyly zařazeny do masy SJM a vypořádány. Zadeváté odvolací soud
ignoroval návrh žalované na snížení vypořádacího podílu žalobce, který za
trvání manželství trpěl alkoholismem. Konečně zadesáté soudům vytýká, že došlo
k porušení rovnosti zbraní, když ze spisového materiálu nevyplývají
skutečnosti, které soudy dovodily. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále
navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č.
296/2017 Sb.). Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je částečně důvodné. V dovolání dovolatelka mimo jiné namítá, že se odvolací soud nikterak
nevypořádal s námitkou, že by měla být vypořádána celá naspořená suma na účtech
pojících se k pojistným smlouvám, a nikoliv tzv. odbytné. Ačkoliv pochybení spatřované v okolnosti, že odvolací soud vůbec nereagoval na
právně významnou argumentaci dovolatelky v odvolacím řízení (odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu není v souladu se zákonnými požadavky na jeho obsah),
je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje
otázku procesního práva spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího neobsahuje
náležitosti obsažené v § 157 odst. 2 o. s. ř. [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným,
neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn.
28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C
9821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck –
dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů
představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti
soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a
individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení
skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s
různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku
přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či
právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení
řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné
odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS
1834/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Současně deklarovala, jakými
ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud
reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto
nedostatečným [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými
účastníky řízení [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zmíněnému
pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu
mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České
republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění,
tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být
posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit
rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument“ [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9.
2009,
sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Rozsah reakce na
konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry,
případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi
implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že
lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy
připouští [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
919/14, bod 14. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Toto stanovisko zastává i
Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci V. de H. proti
Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věc R. T. proti
Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věc H. B.i proti
Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti
Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou
přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva
www.echr.coe.int)]. Podle rozsudku ESLP ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může
omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela
opomenul vypořádat se s námitkou žalované uplatněnou v odvolání o tom, že při
určování výše částek u pojistných smluv nelze vycházet z tzv. odbytného,
přičemž tato námitka v poměrech dané věci zjevně nemusí být bez významu již
proto, že neexistuje ustálená judikatura dovolacího soudu k otázkám spojeným se
společným jměním a nároky z pojistných smluv. Uvedenou námitku odvolací soud
také cituje v tzv. narační části svého rozhodnutí, nicméně v další části
odůvodnění k ní nezaujal žádné stanovisko např. i jenom stručným poukazem na
to, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje v této části za správné, ač se
jinak podrobně vypořádává s uplatněnými odvolacími námitkami. Není tedy zřejmé,
jaký právní názor k vypořádání této součásti společného jmění manželů zaujal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak není v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Obdobně se odvolací soud nevypořádal ani s uplatněnou námitkou žalované ohledně
zjištění a vypořádání dividend či jiných aktiv žalobce u společnosti UNITED
POSTAL SERVICE, Ltd. Vzhledem k tvrzenému informačnímu deficitu žalované lze v
individuálních poměrech případu považovat za dostačující, když ve lhůtě tří let
od zániku SJM alespoň obecně uvedla, že žalovanému plynuly příjmy ze jmenované
společnosti a že u ní vlastní aktiva, a navrhla, aby si soud vyžádal přehled o
výši aktiv žalobce u společnosti [srovnej např. namítané usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud se vyjádřil toliko k návrhu na vyžádání historie účtu žalovaného. Uvedl, že rozhodující je stav majetku existující ke dni zániku SJM, opomenul
ale, že pohyby na účtu před tímto dnem, jejichž výpisu se žalovaná domáhala,
mohou být zdrojem informací, které mohou poukázat na aktiva žalobce ve
společnosti. V novém řízení se proto odvolací soud vypořádá i s touto námitkou.
Ostatně ani konstatování (bez jakéhokoliv odůvodnění) odvolacího soudu, že v
řízení o vypořádání SJM není podstatný tzv. pohyb na účtu před datem zániku SJM
či po tomto datu není správné. Těmito otázkami se Nejvyšší soud podrobně
zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), na jehož odkaz pro další řízení odkazuje (viz dále). Odvolací soud se bude v novém řízení znovu zabývat i námitkou, v níž žalovaná
naznačuje, že součástí SJM byly i peníze, které žalovaný ze svého běžného účtu
č. bez vědomí a souhlasu žalované dříve vybral. Přiléhavé není odůvodnění
napadeného rozhodnutí zohledňující, že žalobce poslal žalované z účtu 1 000 000
Kč, když šlo o převod učiněný za trvání manželství a se souhlasem obou manželů. Žalovaná naproti tomu nastiňuje možné odklony finančních prostředků z účtu
žalobce mimo masu SJM [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 12, str. 452)]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), dovolací soud uvedl, že „prostředky tvořící společné jmění
manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám,
které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány
za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný
majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s
§ 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v
konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů…
Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží
břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými
prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či
způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s
institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný
nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba
ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se
vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že
předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání,
že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u
peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při
zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo“. Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o převody ve výši cca 10 000 Kč měsíčně,
žalovaná přitom v odvolání hovoří o převodech v řádech desetitisíců, tedy o
částkách násobně vyšších.
Úvaha soudu o rámci obvyklé správy majetku v SJM v
poměrech hospodaření a tehdejší životní úrovni rodiny tedy byla založena na
chybných předpokladech, když žalovaná tvrdila čerpání částek několikanásobně
vyšších, než těch, z nichž vyšel odvolací soud, rovněž se nevypořádal ani s
tím, zda peníze nebyly využity na výlučný majetek žalobce; proto by se měl
opětovně zabývat otázkou, zda i výběry v tvrzené výši mohou v individuálních
poměrech případu představovat běžnou spotřebu. Odvolací soud ani adekvátně
nereagoval na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uvedenou v argumentaci
žalované. Samotný závěr odvolacího soudu, že „žalovaná převod částky z účtu
svého manžela na svůj účet ve výši 1 000 000 Kč považovala za zcela
standardní“, bez dalšího ničeho nevypovídá o tom, zda nakládání s takovou
částkou představuje tzv. běžnou či neběžnou správu s majetkem ve společném
jmění. K otázkám spojeným s tzv. běžnou či neběžnou správou majetku ve
společném jmění manželů se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 (dostupném na www.nsoud.cz). Zbylé námitky již přípustnost dovolání nezakládají. Představují pouhou polemiku
s postupy soudu bez patřičné formulace právní otázky a předpokladů přípustnosti
[k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22
Cdo 3685/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Pro úplnost k nim dovolací soud
doplňuje níže uvedené. V první námitce žalovaná vytýká, že soud prvního stupně její úkon o tom, že
prostředky na podnikatelském účtu žalobce opětovně žádá zahrnout do vypořádání
SJM, nesprávně posuzoval jako opětovný návrh na vypořádání SJM, k němuž po
uplynutí tříleté lhůty nepřihlédl. Úkon byl přitom učiněn stále v rámci
přípravného jednání a do jeho skončení svůj názor změnila. Pokud soudy tento
úkon posoudily jako zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 1 o. s. ř., měly vydat
usnesení o (částečném) zastavení řízení a účastníka poučit. Rozhodnutí je
ostatně v této otázce nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud na jednu stranu
potvrzuje právnost postupu soudu prvního stupně a na druhou stranu vylučuje, že
by se mělo jednat o částečné zpětvzetí. Z obsahu spisu se podává, že manželství účastníků bylo rozvedeno dne 16. 11. 2011; předmětem vypořádání se tak mohly stát pouze ty součásti SJM, které
účastníci učinili předmětem vypořádání do 16. 11. 2014. Z „žaloby“, doručené soudu prvního stupně dne 23. 9. 2014, se mimo jiné podává,
že se dovolatelka domáhala vypořádání „finančních prostředků, které se
nacházely na bankovních účtech žalovaného ke dni zániku manželství“, přičemž
uvedla mimo jiné účet č. u Komerční banky, a. s. Z tohoto podání se nepodává
žádná skutečnost, jež by naznačovala, že se domáhá vypořádání jakýchkoliv
aktivit spojených s podnikatelskou činností žalobce. Až po uplynutí tří let od zániku SJM u jednání dne 25. 5. 2015 ve vztahu k této
položce k dotazu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, zda dovolatelka žádá
vypořádat pod uvedenou položkou finanční prostředky na tomto účtu či podnik
žalovaného výslovně uvedla, že „žádá vypořádat finanční prostředky na tomto
účtu ke dni zániku manželství“.
Na uvedené sdělení reagovala předsedkyně senátu
soudu prvního stupně konstatováním, že „nelze vypořádat jen jednu složku
podniku“. Po poradě dovolatelky se svým zástupcem u téhož jednání zástupce
dovolatelky výslovně uvedl, že „tuto položku, tedy vypořádání účtu u KB, již
nežádají zahrnout do vypořádání a toto nečiní položkou k vypořádání“. U jednání konaného dne 18. 9. 2015 pak předsedkyně senátu konstatovala stav
vyplývající z protokolu o jednání ze dne 25. 5. 2015, přičemž v reakci na to
zástupce dovolatelky vyjádřil nesouhlas s tímto postupem s tím, že „žalovaná
žádala o vypořádání příjmu z podnikání, které plynuly na tento účet“ a k dotazu
předsedkyně senátu soudu prvního stupně, jak má být chápáno vyjádření učiněné u
jednání dne 25. 5. 2015, že ve vztahu k účtu č. 43-9352890247/0100 u Komerční
banky již nežádá jeho vypořádání uvedl zástupce dovolatelky, že soud prvního
stupně dovolatelku nesprávně poučil a žádá o vypořádání „finančních prostředků
naspořených za trvání manželství“ na tomto účtu. Z uvedeného je především zřejmé, že ve lhůtě tří let neuplatnila dovolatelka
nic, co by umožňovalo přijmout závěr, že se domáhá vypořádání aktivit spojených
s podnikatelskou činností žalobce. Jestliže snad (po uplynutí tří let od zániku SJM) naznačuje, že se na výše
uvedeném účtu měly nacházet příjmy z podnikání, které žádala vypořádat, pro
úplnost dovolací soud dodává, že soudní praxe bez jakýchkoliv pochybností
vychází z toho, že jednotlivé složky podniku jako hromadné věci nemohou být
samostatně v řízení o vypořádání SJM vypořádány [k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3692/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Míní-li tedy dovolatelka, že byla soudem prvního stupně
nesprávně poučena v uvedeném směru co do rozsahu vypořádání, není dovolacímu
soudu zřejmé, v čem by nesprávné poučení mělo spočívat. Ostatně u jednání
konaného dne 25. 5. 2015 soud prvního stupně dovolatelce žádné, a tím méně
nesprávné, poučení neposkytl, neboť se omezil na konstatování, že nelze
vypořádat jednu ze složek tvořících podnik. Z obsahu dovolání se však dovolacímu soudu jeví, že podstata dovolacích námitek
v této části dovolání spočívá ve výtce, kterou také dovolatelka výslovně
formuluje, že pokud vzala „položku č. účtu žalobce“ zpět, měla být poučena o
důsledcích, které pro ni toto zpětvzetí bude mít s ohledem na to, že již
uplynuly tři roky od zániku. Důsledkem tohoto poučení by pak bylo, že by
dovolatelka byla srozuměna s tím, že již nebude mít možnost podat nový návrh a
měla být poučena o významu a důsledcích zákonné domněnky. Tato námitka není důvodná. Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2345/17 (dostupném na
https://nalus.usoud.cz/) vysvětlil, že soud je povinen poskytnout účastníku
řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech a není jeho
věcí ho poučovat o právu hmotném, a to ani tehdy, má-li důsledky v procesní
oblasti, neboť poučením o hmotném právu být nepřestává. Jinými slovy, soud
nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému
účastníkovi nebo jak se procesně bránit.
Opačný přístup by vedl k nepřípustnému
narušení principu rovnosti účastníků, což platí tím spíše, jestliže je účastník
zastoupen zástupcem (advokátem), od něhož se očekává poskytnutí odpovídající
právní pomoci. Dovolacímu soudu rovněž není zřejmé, o čem by žalovaná měla být soudem
poučována poté, co již účinně vzala návrh na vypořádání položky zpět. Závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 1. 1989,
sp. zn. 3 Cz 2/89 (dostupného pod č. 2–3/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), uváděného žalovanou již nejsou v kontextu účinné úpravy poučovací
povinnosti soudu použitelné. Zákon č. 519/1991 Sb., který představoval první
rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu po listopadu 1989, zásadním
způsobem změnil § 5 o poučovací povinnosti soudu. „Všeobjímající“ poučovací
povinnost založená již přijetím občanského soudního řádu z roku 1950 byla
zrušena a soudům bylo uloženo nadále poskytovat účastníkům „poučení o jejich
procesních právech a povinnostech“ (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 10). Z toho
důvodu již není aplikovatelný závěr, že by měl soud účastníky poučovat o
významu a důsledcích ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák., tedy o hmotněprávních
důsledcích. Z protokolu o jednání ze dne 25. 5. 2015 se ostatně podává, že soud prvního
stupně umožnil žalované poradu se svým zástupcem mimo jednací síň s přerušením
jednání, přičemž po návratu do jednací síně zástupce žalobkyně výslovně uvedl,
že „vypořádání účtu č. 43-9352890247/0100 u Komerční banky již nežádají
zahrnout do vypořádání a toto nečiní položkou k vypořádání“. Za této situace je pak bezpředmětné, zdali měl soud prvního stupně postupovat
podle § 96 odst. 1 o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu pro zpětvzetí žaloby
zastavit, či nikoliv a s nevypořádáním uvedené součásti SJM se vypořádat v
odůvodnění rozhodnutí. V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že řízení o vypořádání SJM je
řízením, které je ovládáno zásadou projednací, tj. účastník řízení navrhuje, co
má být předmětem vypořádání SJM a takto vymezeným předmětem řízení je soud
vázán [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V tomto rozhodnutí Nejvyšší
soud vysvětlil, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit
jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou
dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na
základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání;
proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto
rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může
do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili
předmětem vypořádání. Nelze tedy vést řízení o součásti SJM, o které účastník
řízení výslovně prohlásí (nadto po poradě se svým zástupcem), že předmětem
řízení být nemá. I kdyby snad mohlo být považováno za pochybení to, že soud
nerozhodl o zastavení řízení podle § 96 odst. 1 o. s.
ř., nemohlo by se jednat
o vadu, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže sama
dovolatelka výslovně uvedla, že uvedená součást nemá být předmětem vypořádání. I kdyby snad bylo možno považovat obsah přednesu zástupkyně dovolatelky u
následného jednání konaného dne 18. 9. 2015 za opětovně vyjádřený požadavek na
vypořádání finančních prostředků na účtu č. (ač ani takový závěr z protokolu o
jednání bez pochybností nevyplývá, ale mohla by mu nasvědčovat ta část
dovolání, kde dovolatelka uvádí, že si „tento svůj záměr rozmyslela a žádá, aby
citovaný účet, jakož i celý podnik žalobce“ byl předmětem řízení) a dovolací
soud přehlédl vnitřní rozpornost podání a přednesů žalované, která neodlišuje
vypořádání finančních prostředků na účtu bez vazby na výkon podnikatelské
činnosti, vypořádání „příjmů z podnikání, které plynuly na účet“ a vypořádání
„podniku“, je zřejmé, že jde o nové uplatnění součásti SJM k vypořádání SJM
rozhodnutím soudu, o kterém soud zatím jednat nemohl s ohledem na procesní
stanovisko žalované, která v předchozí fázi řízení výslovně uvedla, že
„vypořádání účtu“ předmětem řízení být nemá. Soudy nižších stupňů by postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
když po „zpětvzetí“ navrhované položky s ohledem na následné uplynutí tříleté
lhůty pro uplatnění majetku, hodnot a závazků k vypořádání SJM opětovně
uplatněnou položku nevypořádaly [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8 310 v Souboru)], i
kdyby se jednalo o součást SJM, která by byla u jednání dne 25. 5. 2015
opětovně navržena k vypořádání. Dále žalovaná napadá neurčitost a nesrozumitelnost výroků soudů obou stupňů. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku
přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo
1855/19999 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2008, č. 12, str. 445)]. Pokud soud žalobu na vypořádání společného jmění manželů nezamítá, je k
vymezení výroku, v němž stanoví částku na vyrovnání podílů, povolán vždy, i
když není navrhován, protože podle § 153 odst. 2 o. s. ř. není vázán žalobním
návrhem (vyjma vymezení rozsahu SJM, který má být předmětem vypořádání),
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky. Nejde-li o případ, kdy by se rozhodnutím soudu mělo každému z
účastníků dostat takových aktiv a pasiv, že by čistá hodnota jim přikázaného
majetku byla shodná, je povinností soudu, má-li vyčerpat předmět řízení, aby
rozhodl samostatným výrokem o tzv. vypořádacím podílu, přesněji o částce,
kterou je povinen jeden z účastníků řízení zaplatit druhému tak, aby se každému
z nich (za předpokladu stejné velikosti jejich podílů ve smyslu § 149 odst. 2
věty prvé obč. zák.) dostalo v úhrnu stejné hodnoty [srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy, 2007, č.
12, str. 478)]. V předmětné věci soudy nepřikazovaly do výlučného vlastnictví konkrétní věci,
práva nebo závazky, které by bylo nutné ve výrokové části rozhodnutí
specifikovat, nýbrž stanovily toliko částky na vyrovnání podílů; ty přikázal
účastníkům vzájemně zaplatit (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Výroky proto nejsou neurčité ani nesrozumitelné. Nadto se obsah jednotlivých
výroků jasně podává z odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud proto neshledal, ani
přesto, že soud částky uložené k zaplacení žalobci a žalované vzájemně
nezapočetl a neuložil tuto povinnost jedním výrokem, v tomto ohledu pochybení,
které by mělo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu
ostatně není ani zřejmé, jak by se uvedená námitka měla nepříznivě promítnout
do právního postavení dovolatelky. Ve výroku I. soud prvního stupně vypořádal hodnotu členského podílu v bytovém
družstvu. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 20136/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) potvrdil
ustálený judikatorní závěr, podle kterého ve výroku rozsudku o vypořádání
společného jmění se vypořádání sporné dříve společné majetkové hodnoty patřící
do tohoto spoluvlastnictví (členský podíl v bytovém družstvu) promítne pouze ve
výroku o částce, kterou je jeden z účastníků povinen zaplatit druhému, aby se
vyrovnaly hodnoty mezi ně rozdělených aktiv a pasiv (samozřejmě za předpokladu
rovných podílů), tj. v tzv. výroku o vyrovnání podílů [srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99 (dostupný
na www.nsoud.cz)]. Žalovaná se již dříve, a to na základě rozsudku vyneseného v řízení o zrušení
společného nájmu družstevního bytu, stala jedinou nájemkyní předmětného bytu a
výlučnou členkou bytového družstva, tudíž i výlučnou nositelkou členských práv
a povinností spojených s tímto bytem. Dříve společná členská práva a povinnosti
účastníků k družstevnímu bytu byla tedy již vypořádána. V řízení o vypořádání
společného jmění manželů, v němž je soud vázán předcházejícím rozsudkem o
zrušení společného nájmu družstevního bytu, se tak již vypořádává, ale
nepřikazuje, hodnota uvedených majetkových práv a povinností. Ve výroku II. pak soud prvního stupně vypořádal plnění z pojistných smluv, což
v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil. Ostatně tímto výrokem byla
založena platební povinnost žalobce vůči žalované, která má obdržet přesně
určenou konkrétní částku v soudem určené lhůtě.
K námitkám vztahujícím se k vnosům (do bytů) dovolací soud připomíná (s
vědomím, že i zde zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání), že předmětem
soudního vypořádání se mohou stát pouze ty vnosy vynaložené z výlučného majetku
na společný majetek, které účastníci učinili předmětem sporu, a to v tříleté
lhůtě od zániku SJM; jinak je nelze vypořádat ani v případě, že společný
majetek, na který byly vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2570/2013 (uveřejněné pod č. C 13 586 v Souboru)]. Protože tvrzené vnosy nebyly
v řízení uplatněny do 16. 11. 2014, tedy do tří let od zániku SJM, nebylo možné
k nim bez dalšího přihlédnout. K námitce o snížení vypořádacího podílu žalobce z důvodu tvrzeného alkoholismu
trvajícího přibližně rok (po tu dobu se o něj žalovaná starala a žalobce
nepřispíval do rodinného rozpočtu) dovolací soud uvádí, že Nejvyšší soud má
oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů
při vypořádání společného jmění manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)]. Alkoholismus promítající se do hospodaření se
společným majetkem nebo do péče o rodinu je sice negativní okolností, kterou
soud může vzít do úvahy při určování výše vypořádacího podílu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)], v řešeném případě však
zejména s ohledem na nadstandardní výši příjmů žalobce a tvrzenou délku
onemocnění dovolací soud, i s přihlédnutím k délce trvání manželství, neshledal
namítanou okolnost natolik excesivní, aby se úvaha nižších soudů jevila v
celkovém kontextu případu jako zjevně nepřiměřená. Odvolací soud s uvedenou
námitkou dovolatelky zjevně uvažoval, neboť ji uvedl v rámci shrnutí jejích
odvolacích námitek; otázkou disparity se pak v odůvodnění rozsudku zabýval a
jestliže dospěl k závěru, že podmínky pro její aplikaci dány nejsou, učinil tak
zjevně s přihlédnutím k tomu, že ani dovolatelkou tvrzená okolnost důvody pro
disparitu podílů nezakládá. Případná není ani výtka, že se odvolací soud nevypořádal s namítanými rozsudky
Nejvyššího soudu; napadené rozhodnutí je souladné s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo
1274/2006 postaveným na závěru, že výjimečné přiznání většího podílu nelze
odůvodnit většími zásluhami o vytvoření majetku, jestliže druhý manžel při péči
o dítě a při obstarávání společné domácnosti nevyužíval svých schopností a
možností. Rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 pak na věc plně nedopadá, když je v
něm řešeno jako okolnost mající vliv na vypořádací podíl domácí násilí. Dovolací soud neshledal vadu v tom, že by soudy nižších stupňů žalovanou
nepoučily podle § 118a odst. 1. o. s. ř., když vzhledem k okolnostem případu
vycházely z rovného podílu účastníků; rozhodnutí nalézacích soudů totiž nejsou
ohledně parity podílů (resp.
absence disparity podílů) založena na neunesení
povinnosti tvrzení, jak naznačuje dovolatelka odkazem na § 118a odst. 1 o. s. ř., ale na hodnocení dokazování na základě zjištěného skutkového stavu. Dovolací argumentace ve vztahu k námitce o nepřezkoumatelnosti znaleckého
posudku a v námitce vztahující se k nerovnosti zbraní, neboť ze spisového
materiálu nevyplývají skutečnosti, které soudy dovodily, je z převážné části
postavena na nepřípustném rozporování skutkového stavu (srovnej § 241a odst. 1
o. s. ř. a contrario), kterým je však dovolací soud vázán a nemůže jej
přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 156/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)]. Výhrady dovolatelky vůči obsahu znaleckého posudku ohledně ocenění členského
podílu v bytovém družstvu nemohou založit přípustnost dovolání, neboť
dovolatelka rozporuje zjištění obvyklé ceny členského podílu v bytovém
družstvu, ze které vyšel odvolací soud při stanovení výše vypořádacího podílu. V usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, nebo v rozsudku ze dne
28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (dostupných na www.nsoud.cz), Nejvyšší
soud vysvětlil, že zjištění ceny obchodního podílu či podniku je otázkou
skutkovou; nejde o právní posouzení věci. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i
na zjištění hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, což výslovně Nejvyšší
soud učinil v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupném
na www.nsoud.cz). Zpochybňuje-li tak dovolatelka hodnotu členského podílu,
nepřípustně uplatňuje výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným odvolacím
soudem, neboť skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán; jejich obsah
dovolacímu přezkumu nepodléhá [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Zcela obecná námitka o porušení rovnosti zbraní bez jakéhokoli vymezení
přípustnosti dovolání nemůže založit přípustnost této námitky. Ostatně i tuto
námitku dovolatelka váže podle obsahu dovolání k výhradám vůči skutkovým
zjištěním dovolacího soudu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v
Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací
soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené
lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu