22 Cdo 3692/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka, ve
věci žalobkyně A. S., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se
sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému I. S.,
zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3 –
Vinohradech, Vinohradská 2134/126, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 193/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j.
23 Co 137/2015-714, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co
137/2015-714, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10.
2009, č. j. 6 C 193/2004-281, vypořádal společné jmění manželů (dále též „SJM“)
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci
uvedené ve výroku I. a) a do výlučného vlastnictví žalovaného dům (dále jen
„předmětný dům“), nacházející se na pozemku parc. č. st. 317 se všemi součástmi
a příslušenstvím, v obci a k. ú. P. v hodnotě 2 890 750 Kč, dále věci, práva a
povinnosti vyplývající z jeho živnostenského podnikání v hodnotě 2 469 000 Kč a
movité věci uvedené ve výroku I. b), mimo jiné i elektrickou sekačku na trávu,
benzinovou sekačku na trávu a malotraktor. Ve výroku II. soud prvního stupně
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
částku 1 529 875 Kč. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 23 Co 129/2010-349, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že návrh na vypořádání elektrické sekačky na trávu,
benzinové sekačky na trávu a malotraktoru s vlekem zamítl; v ostatním rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo
4250/2010-418, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že „jestliže se na pozemku ve
výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění
manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena
skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a
tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o
prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku. Jestliže
je stavba přikázána do výučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je
ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastnice
stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Je proto
namístě, aby obecná cena stavba v takovém případě reflektovala skutečnost, že
se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Majetková újma,
způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na
pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo.“ Dovolací soud dále
shledal procesní vadu spočívající v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly
návrhem žalovaného na stanovení disparity vypořádacích podílů, přičemž
zdůraznil, že by žalovaný měl být poučen podle § 118a odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k
prokázání svých tvrzení. Ve vztahu k podniku se dovolací soud zabýval námitkou
jeho správného ocenění, kterou důvodnou neshledal, neboť nepřípustně
rozporovala zjištěný skutkový stav. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 C 193/2004-601, z
věcí, které měli účastníci v SJM, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně
id. ? předmětného domu a věci umístěné v garáži, dílně a skladu předmětného
domu, a to 2 kusy kamen zn. Pohoda, pilu elektrickou, pilu motorovou [výrok I. a)], do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal id. ? předmětného domu, věci,
práva a povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného
podnikajícího pod IČO: 11250984 v hodnotě 2 469 000 Kč, věci umístěné v garáži,
dílně a skladu předmětného domu, a to svářečku, plynové bomby a žlutý
elektrický vozík na lešení, osobní automobil zn. Škoda 120 L, osobní automobil
zn. Vaz 2103 [výrok I. b)]. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na vyrovnání jejího podílu na SJM částku 84 500 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). V
odůvodnění uvedl, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 7. 11. 2001. Účastníci uzavřeli dne 11. 11.
1993 dohodu o zúžení bezpodílového
spoluvlastnictví, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem domu,
nacházejícího se na pozemku parc. č. 108, pozemku parc. č. 108 a pozemku a
parc. č. 94/1, vše v k. ú. P. Oproti tomu předmětný dům je v katastru
nemovitostí veden jako SJM účastníků, přičemž žalovaný se s neúspěchem domáhal
určení, že je jeho výlučným vlastníkem. Soud prvního stupně dále zjistil, že
žalovaný provozoval ke dni zániku manželství několik živností. Znaleckým
posudkem byla stanovena hodnota jeho podniku částkou ve výši 2 496 000 Kč,
přičemž do této částky nebyla započtena hodnota předmětného domu, jelikož
sloužil k bydlení a nikoliv podnikání. Soud prvního stupně se následně zabýval
jednotlivými věcmi, které měly náležet do masy SJM účastníků. Soudem bylo také
zjištěno, že žalovaný učinil vnos do SJM účastníků ve výši 2 300 000 Kč použitý
na výstavbu předmětného domu. Do vypořádání soud nezahrnul závazky vzniklé v
souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného, neboť jsou součástí podniku
žalovaného a byly oceněny s podnikem jako celkem. Stejně tak nepřihlédl k
nákladům na výživu a veterinární ošetřování domácích zvířat. S ohledem na §
3038 občanského zákoníku soud nerozhodoval o movitých věcech tvořících obvyklé
vybavení domácnosti. Soud prvního stupně přistoupil stran předmětného domu a podnikání k vypořádání
tak, aby podíly obou účastníků byly stejné, když nebyly tvrzeny ani prokazovány
skutečnosti odůvodňující jiný poměr vypořádání. Tvrzení žalovaného, že se
žalobkyně nijak či jen minimálně přičinila o nabytí společného majetku, shledal
za účelovou. Žalobkyně pobírala invalidní důchod a v průběhu manželství
pečovala o společnou domácnost a výchovu syna, zatímco žalovaný se věnoval
svému podnikání. Movité věci z důvodu hospodárnosti řízení nebyly oceňovány,
když při jejich rozdělení se soud řídil tím, aby každému z účastníků připadly
věci přibližně stejné hodnoty. Předmětný dům pak soud prvního stupně přikázal
do spoluvlastnictví účastníků, když žalovaný nemá na to, aby žalobkyni vyplatil
odpovídající částku. Žalovanému přikázal rovněž „hodnotu jeho podnikání“ ve
výši 2 496 000 Kč. S ohledem na výši vnosu uložil žalovanému, aby vyplatil
žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 84 500 Kč. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 23 Co
137/2015-714, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že vycházel
z dostatečných zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěry z nich
vyvozenými. Stran vypořádání movitých věcí a přikázání předmětného domu do
spoluvlastnictví žádný z účastníků ničeho nenamítal. Soud prvního stupně
rozhodl správně, pokud do masy SJM zahrnul i věci, práva a povinnosti
vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného v hodnotě 2 469 000 Kč, neboť
jde o majetek nabytý žalovaným za trvání manželství účastníků z jejich
společných prostředků, jehož hodnota byla znaleckým dokazováním jednoznačně
prezentována. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo
684/2004 na věc podle odvolacího soudu nedopadá, neboť se týká vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo před 1. 8. 1998. Ostatně
pokud by tato námitka byla důvodná, pak by na ni poukázal dovolací soud, který
se touto otázkou zabýval v rámci dovolání, i když pouze z hlediska správného
ohodnocení podniku. Soud prvního stupně vycházel správně ze zásady, že podíly
obou účastníků jsou stejné a neshledal důvodu se od této zásady odchýlit, když
zohlednil, že žalobkyně pečovala o společného syna účastníků a obstarávala
společnou domácnost, zatímco žalovaný se věnoval podnikání. Soudu prvního
stupně v tomto ohledu nebylo čeho vytknout. S ohledem na uvedené potvrdil
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný
nesouhlasí s tím, že by jeho podnik byl součástí společného jmění manželů,
nýbrž je v jeho výlučném vlastnictví. V řízení zdůraznil, že jeho podnik sice
vznikl za trvání manželství, prokazatelně však před 1. 8. 1998, žalobkyně se na
podnikání žalovaného nijak nepodílela, sama nepodnikala, a podnik tak sloužil
výlučně k jeho podnikání. Poukazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu,
konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 684/2004 a 22 Cdo 5267/2008. Po nabytí
účinnosti novely č. 91/1998 Sb. se pak podnik nemohl stát součástí SJM. Také
samotné vymezení vypořádané masy SJM účastníků je uvedeno nesprávně, neurčitě,
pokud není specifikováno, o jaké konkrétní věci, práva a povinnosti se má
jednat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Poukazuje na to, že s výhradou
týkající se hodnocení podniku přichází žalovaný až v odvolacím řízení. Namítá,
že tato námitka je ryze účelová, a má za cíl, aby žalovaný dosáhl v řízení
svého, kdy dům připadne žalovanému a ten nebude muset žalobkyni na vypořádání
zaniklého SJM ničeho hradit. Žalobkyně se podrobně zabývá problematikou
disparity vypořádacích podílů, která nebyla soudy správně shledána. Žalovaný v
dovolání nepřináší žádnou novou argumentaci, a proto navrhuje, aby dovolací
soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“). Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. V posuzovaném případě žalovaný namítá, že v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu byl vypořádán podnik žalovaného, který je v jeho výlučném vlastnictví. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Podle § 143 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 7. 1998), v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo
nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných
dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní
potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci
předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z
manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1717/2000 (uveřejněný pod č. C 1127 v Souboru)], přičemž soudní praxe
dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik a vyloučila jej z předmětu
zákonného majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní
rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)]. Judikatura dospěla k závěru, že podnik mohl
být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu,
že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však
podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho
povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a
nemohl se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004
(uveřejněný pod č. C 2944 v Souboru)]. K tomuto závěru se dovolací soud
přihlásil i ve své aktuální judikatuře, když zdůraznil, že předpokladem
výlučného vlastnictví podniku jedním z manželů mimo režim jejich bezpodílového
spoluvlastnictví je skutečnost, že manžel je podnikatelem a podnik slouží
výkonu povolání pouze tohoto manžela [k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012 (uveřejněný pod č. C 14 628 v Souboru)]. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění
manželů nestal [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)]. Jestliže podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl
jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a tak předmětem
vypořádání SJM nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci
právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (uveřejněný pod
č. C 14 255 v Souboru)]. Na druhou stranu judikatura zdůraznila, že výnosy z podnikatelské činnosti
součást společného jmění manželů tvoří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněný pod č. C 3381 v
Souboru) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo
4926/2008 (uveřejněné pod č. C 8960 v Souboru)]. Podnikající manžel je proto
povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů)
částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho
podnikání ke dni zániku zákonného majetkového společenství, což zpravidla
představuje cenu podniku [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (uveřejněný pod č. C 14 255 v Souboru)] s přihlédnutím k
výlučným finančním prostředkům vynaloženým na pořízení podniku. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního
stupně, který do masy vypořádávaného SJM zahrnul i podnik žalovaného a který
jej vypořádal tím způsobem, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
„věci, práva a povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného
podnikajícího pod IČO: 11250984 v hodnotě 2 469 000 Kč.“ K tomu odvolací soud
uvedl, že jde o majetek nabytý žalovaným za trvání manželství účastníků z
jejich společných prostředků, jehož hodnota byla znaleckým dokazováním
jednoznačně prezentována. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 684/2004 na věc podle odvolacího soudu nedopadá, neboť se týká
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo před 1. 8. 1998, kdežto v daném případě SJM účastníků zaniklo dne 7. 11. 2001. Ostatně
pokud by tato námitka byla důvodná, pak by na ni poukázal dovolací soud, který
se touto otázkou zabýval v rámci dovolání, i když pouze z hlediska správného
ohodnocení podniku. Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Jak vyplývá z výše
uvedené judikatury, pokud byl podnik žalovaného v jeho výlučném vlastnictví,
pak v jeho výlučném vlastnictví zůstal i po 1. 8. 1998. Vzhledem k tomu je
nesprávným závěr odvolacího soudu, že se podnik žalovaného po 1. 8. 1998 bez
dalšího stal předmětem SJM a je třeba jej v soudním řízení vypořádat. V této souvislosti je nepřípadný poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j.
22 Cdo 4250/2010-418, kterým došlo ke zrušení
původního rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že pokud by podnik byl ve výlučném
vlastnictví žalovaného, pak by dovolací soud jistě na tuto skutečnost poukázal. Dovolací soud zdůrazňuje, že je vázán vymezením dovolacích námitek. V původním
dovolacím řízení byla vznesena toliko námitka rozporující ohodnocení podniku,
nikoliv vypořádání podniku jako takového, a proto rozhodnutí dovolacího soudu
nelze interpretovat tím způsobem, že podnik žalovaného byl předmětem SJM
účastníků. Ve vztahu k vypořádání podniku žalovaného v předchozím dovolacím řízení
žalovaný v dovolání namítal nepřezkoumatelnost závěrů rozhodnutí nalézacích
soudů potud, že ze závěrů znaleckého dokazování se podávala alternativa cen
podniku; nalézací soudy však neodůvodnily, proč vyšly právě z ceny 2 496 000
Kč. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že „v daném směru nalézací soudy
posoudily práva a povinnosti účastníků shodně a dovolání by bylo přípustné
pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb.] Dovolatel však právní otázku, jejíž řešení by mohlo
navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost
dovolání, nevymezil; námitky proti stanovení ceny podniku nemohou přípustnost
dovolání založit, neboť „zjištění ceny podniku v řízení o vypořádání společného
jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při
stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze
znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového
stavu věci“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince
2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3636/2009, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Rozhodnutí nalézacích
soudů ostatně ani nepřezkoumatelností netrpí.“ Z uvedeného je zřejmé, že v
předchozím rozhodnutí se dovolací soud žádným způsobem nevyjadřoval k podniku a
jeho zařazení do společného jmění manželů již z toho důvodu, že žádná právní
otázka s tím spojená nebyla předmětem dovolacího přezkumu, ačkoliv to byl sám
žalovaný, v jehož procesním zájmu bylo případně v dovolání namítat, že podnik
není součástí společného jmění manželů. V další fázi řízení se proto odvolací soud bude znovu řádně zabývat otázkou,
zdali je podnik součástí společného jmění manželů či zdali je ve výlučném
vlastnictví žalovaného. Pokud shledá, že podnik je ve výlučném vlastnictví
žalovaného, bude se zabývat otázkou, zdali je možné vypořádat rozdíl mezi
aktivy a pasivy podnikání žalovaného ke dni zániku zákonného majetkového
společenství. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o
náhradě nákladů řízení a podle § 243e odst. 2 o. s. ř.
věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006
(uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.