22 Cdo 5267/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D, a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se
sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným: 1) JUDr. I. S., zastoupené JUDr.
Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, 2) IDM
ECONOMY s. r. o., se sídlem v Plzni, Přeštická 2, zastoupené Mgr. Lukášem
Kulajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, o určení vlastnictví k
nemovitostem a určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 20 C 88/99, o dovolání žalobce a první žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co
151/2008-1670, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co
151/2008 1670, se k dovolání žalobce ve výrocích II., III., IV., V., VI., VII.,
VIII., IX. ruší a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
listopadu 2007, č. j. 20 C 88/99-1528, ve spojení s opravným usnesením ze dne
17. ledna 2008, č. j. 20 C 88/99-1567, určil, že „kupní smlouva uzavřená dne
14. 12. 1998 mezi IDM ECONOMY s. r. o. a JUDr. Irmou Spurnou s právními účinky
vkladu ke dni 8. 11. 1999 pod č. j. V 11 – 112/86/1999, jejímž předmětem byl
převod nemovitostí, tj. budovy č. p. 1504, způsob využití – bydlení, postavené
na poz. parcele č. 6082, budovy bez č.p./č. e, způsob využití – občanská
vybavenost, postavené na poz. parcele č. 6081, budovy bez č. p./č. e., způsob
využití občanská vybavenost, postavené na poz. parc. č. 6083, budovy bez č.
p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost, postavené na pozemkové parcele
č. 6084, parcely č. 6079/1 – ostatní plocha, způsob využití – manipulační
plocha, parcely č. 6081 – zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 6082 –
zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 6083 – zastavěná plocha a nádvoří,
parcely č. 6084 – zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 6414 – zastavěná
plocha a nádvoří, způsob využití – společný dvůr, tedy nemovitostí zapsaných na
LV 10609 pro obec a KÚ Plzeň, vedeném v Katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, je
neplatná.“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku). Dále
určil, že „ve výroku č. I. uvedené nemovitosti zapsané na LV č. 10609 pro obec
a KÚ Plzeň, vedeném v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský
kraj, katastrálním pracovištěm Plzeň-město, patří do společného jmění manželů,
a to Ing. P. S. a JUDr. I. S..“ (výrok II. rozsudku) a také, že „ideální
spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na nemovitostech, a to
domu č. p. 1967, č. or. 10, v Majerově ulici v Plzni, jižní předměstí,
postaveném na st. parc. č. 7867 – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální
spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu celku na této st. parc. č. 7867
– zastavěné ploše a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu
27/36 ve vztahu k celku na poz. parc. č. 7868/1 – zahradě, tedy na
nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň – město, na LV č. 7129, pro obec
Plzeň, KÚ Plzeň, patří do společného jmění manželů, a to Ing. P. S. a JUDr. I.
S..“ (výrok III. rozsudku). Ohledně určení, že „spoluvlastnický podíl na
nemovitostech uvedených ve výroku č. III. v rozsahu 4/36 ve vztahu k celku
patří do společného jmění manželů, a to Ing. P. S. a JUDr. I. S.“ soud prvního
stupně žalobu zamítl (výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky V. – VIII.).
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí především vypořádal s
námitkou uplatněnou první žalovanou (dále též jen „žalovaná“), že právní poměry
účastníků se mají řídit právním řádem Spolkové republiky Německo. V odůvodnění
velmi rozsáhle a podrobně vyložil přístup žalované k uplatnění této námitky s
ohledem na dosavadní průběh řízení a fázi, ve které tuto námitku uplatnila a
uzavřel, že předmětem sporu mezi účastníky je vyřešení otázky vlastnictví k
nemovitostem. Na daný případ proto nelze aplikovat § 21 odst. 1 zákona č.
97/1963 Sb., neboť se neřeší otázka osobních a majetkových vztahů mezi manžely,
resp. se nejedná o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“),
ale o to, zda se do budoucna bude jednat o majetek společný. Na daný případě je
proto nutno aplikovat § 5 uvedeného zákona stanovící pro věcná práva k věcem
primární uplatnění práva místa, kde se věc nachází, není-li v samotném zákoně
nebo ve zvláštních právních předpisech stanoveno jinak. V předmětné věci se
všechny nemovitosti, o které je veden spor, nacházejí na území České republiky;
pro posouzení otázky rozhodného práva bylo podle názoru soudu prvního stupně
podstatné jednak to, že nemovitosti se nacházejí na území České republiky a
žalovaná je nepochybně „občankou České republiky, pravděpodobně i žalobce a
zcela jistě druhá žalovaná, která má na území ČR sídlo.“ Z těchto důvodů má být
rozhodováno „u českých soudů“ a na věc má být aplikováno i české právo. Tento
závěr vyplývá i z § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
V návaznosti na tento závěr a okolnost, že mezi účastníky s ohledem na jejich
státní občanství nebyl vyloučen vznik institutu bezpodílového spoluvlastnictví
manželů (dále též jen „BSM“) se soud prvního stupně dále zabýval námitkou, že
předmětné nemovitosti se nemohly stát součástí BSM a následně SJM, neboť je
žalovaná nabyla do svého vlastnictví vydražením v rámci privatizace jako
nedílnou součást části podniku státního podniku Potraviny Plzeň s. p. Na
základě velmi podrobného dokazování k této námitce a skutkových zjištění
učiněných v průběhu řízení před uzavřel, že se neztotožnil s tvrzením (vedle
tvrzení, že kupní cena byla uhrazena z výlučných finančních prostředků
žalované, s čímž „se neztotožnil“), že žalovaná nabyla obchodní majetek do
výlučného vlastnictví v rámci privatizace v procesu dražby, tj. že nabyla
obchodní majetek sloužící výlučně k podnikání, přičemž tento majetek měl
sloužit k podnikání výhradně první žalované. Soud prvního stupně uvedl, že
„naprosto vylučuje“, že by žalovaná měla jakýmkoliv způsobem s vydraženým
majetkem byť jen například s jeho částí podnikat. Ve své účastnické výpovědi
žalovaná projevila naprostou neznalost celé problematiky, což ostatně potvrdil
i otec žalované, svědek N., který uvedl, že „dcera by dělala jen to, na co by
stačila a ostatní měl činit on sám“. Majetek získaný v privatizaci neměl
sloužit výhradně k podnikání žalovaného, neboť „pokud měl někdo s majetkem
podnikat, pak to byl žalobce s prvou žalovanou dohromady, a to za faktické
pomoci svědka N. a svědkyně F.“. Žalovaná ani neměla živnostenské oprávnění,
přičemž nejspíše bylo privatizováno nikoliv z důvodu každodenního konkrétního
podnikání, ale šlo strategicky o investiční záměr do budoucna. K otázce
společné vůle žalobce a druhé žalované (správně „první žalované“) získat
nemovitosti do jejich vlastnictví vypovídali i svědci V., D. a R., přičemž
jejich výpovědi byly logické a soud prvního stupně neměl důvod o jejich obsahu
pochybovat. Předmětné vydražené nemovitosti se proto staly bezpodílovým
spoluvlastnictvím, později společným jměním, žalobce a první žalované. Soud
prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že žalobce ve smyslu § 148a odst. 1
obč. zák. nedal souhlas k použití majetku v BSM k podnikání, který by v
důsledku měl mít ten význam, že už by další souhlas žalobce s dispozicí s
majetkem nebyl zapotřebí. Žalobu žalobce v této části shledal důvodnou, neboť
žalobce se ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. dovolal relativní neplatnosti
kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, se kterou nesouhlasil. Podrobně pak
soud prvního stupně také odůvodnil vyhovující výrok o tom, že spoluvlastnický
podíl v rozsahu 27/36 na nemovitostech uvedených ve výroku III. rozsudku je
součástí společného jmění účastníků.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výrocích pod body I.,
II., V., VI., VII. a VIII. změnil tak, že „návrh žalobce na určení neplatnosti
kupní smlouvy, uzavřené mezi první žalovanou a druhou žalovanou dne 14. 12.
1998 s právními účinky vkladu ke dni 8. 11. 1998 pod č. j. V 11-11286/1999,
jejímž předmětem byl převod nemovitostí, zapsaných na LV č. 10609,
specifikovaných ve výroku pod bodem I napadeného rozsudku“ zamítl (výrok II.
rozsudku), zamítl „návrh žalobce na určení, že nemovitosti zapsané na LV č.
10609 pro obec a KÚ Plzeň, specifikované ve výroku pod bodem I napadeného
rozsudku, patří do společného jmění Ing. P. S. a JUDr. I. S.“ (výrok III.
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV.
– IX. rozsudku).
Odvolací soud především přezkoumal závěry soudu prvního stupně vztahující se k
pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout, jakož i českému právu,
jakožto právnímu řádu, který je nutno v dané věci aplikovat. V této souvislosti
se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neboť předmětné nemovitosti leží v
obvodu Okresního soudu Plzeň-město, a je tedy dána výlučná místní příslušnost
tohoto soudu k projednání a rozhodnutí žaloby, byť první žalovaná měla podle
obsahu žaloby v době jejího podání bydliště na území SRN, druhá žalovaná měla
sídlo v obvodu Okresního soudu Plzeň-město. Ve shodě se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že na věc je nutno aplikovat § 5 zákona č. 97/1963 Sb. s tím,
že je-li dána místní příslušnost českého soudu k projednání a rozhodnutí věci,
je dána i jeho pravomoc ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Soud
prvního stupně také správně na věc aplikoval české právo, neboť žalobce i první
žalovaná měli a mají občanství České republiky (§ 21 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb.).
Ve vztahu k právnímu režimu předmětných nemovitostí dospěl odvolací soud k
závěru, že rozhodným pro věc je posouzení, zda tyto nemovitosti patřily v době
uzavření kupní smlouvy do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a zda tedy
žalovaná potřebovala k jejich převodu na druhou žalovanou souhlas žalobce. K
dražbě předmětných nemovitostí došlo dne 29. srpna 1996, bylo proto nutné
postupovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 91/1998 Sb., přičemž podle tehdy účinného § 143 nepatřily do BSM
věci sloužící k výkonu povolání jednoho z manželů. Odvolací soud zdůraznil, že
žalovaná se účastnila dražby sama, zaplatila dražební jistotu a posléze i
zbytek vyvolávací ceny a vydražením podniku na ni přešlo právo s vydraženým
majetkem podnikat. Skutečnost, že osobně nepřevzala vydražený podnik, jehož
součástí byly i předmětné nemovitosti, a s vydraženým majetkem nehospodařila,
není podle názoru odvolacího soudu rozhodná, neboť žalovaná prokázala, že ke
všem těmto úkonům zmocnila plnou mocí svého otce ing. N., který osobně za
žalovanou vydražený podnik převzal a v intencích plné moci s předmětnými
nemovitostmi také nakládal. Podle názoru odvolacího soudu by se žalobce mohl
stát společně se žalovanou vlastníkem předmětných nemovitostí, jen pokud by se
účastnil dražby také jako dražitel a prokázal, že nemovitosti měly sloužit také
k jeho podnikání společně se žalovanou a nikoliv jako výhodná investice do
budoucna. Tyto podmínky však nebyly splněny, proto se vydražený majetek nestal
součástí BSM a následně ani SJM, i když byl získán za trvání manželství žalobce
a žalované. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce dal první žalované souhlas k
tomu, aby podnik vydražila, nepotřebovala proto jeho další souhlas k nakládání
s ním, a proto nemůže být důvodná námitka žalobce ohledně relativní neplatnosti
kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. 12. 1998.
Ve vztahu k nemovitostem v Majerově ulici (specifikovaným ve výroku III.
rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud poukázal na skutečnost, že tyto
patří do BSM, neboť je žalovaná nabyla za trvání manželství s žalobcem a
neprokázala, že by jejich cena byla uhrazena z výlučných finančních prostředků
žalované. Odvolací soud potom uzavřel – shodně se soudem prvního stupně – že
podíly na domě v Majerově ulici, získané za trvání manželství účastníků, vyjma
podílu, který žalovaná nabyla restitucí a podílu, ohledně kterého byla žaloba
zamítnuta, patřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a následně do
jejich společného jmění.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně napadla první žalovaná odvoláním, v němž uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítala, že soud měl
při rozhodování sporu postupovat podle německého práva. Nesprávně v této
souvislosti aplikoval § 5 zákona č. 97/1963 Sb., ačkoliv byla řešena otázka
majetkových vztahů mezi manžely, a mělo proto být aplikováno speciální
ustanovení § 21 odst. 1 uvedeného zákona. V rámci podaného dovolání
zrekapitulovala důkazní proces v řízení před nalézacími soudy se závěrem, že
soudy měly na základě v řízení provedených důkazů dospět k závěru, že žalobce
ani žalovaná nemají české občanství, což by umožnilo aplikaci německého práva v
režimu § 21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu jeho napadení zrušil.
Žalobce nepovažoval dovolání první žalované za důvodné. V obsáhlém vyjádření
vytýkal jejímu dovolání jednak formální nedostatky představované absencí otázky
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jednak
se neztotožnil s východisky jejích výhrad vůči právními posouzení věci
odvolacím soudem, neboť žalobce ani žalovaná státní občanství České republiky
nikdy nepozbyli; nemůže být proto ani ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb. založen důvod, aby bylo ve věci aplikováno německé právo.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku III. ohledně věci samé napadl žalobce
dovoláním a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3
o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že ačkoliv vycházel z jiného
skutkového stavu než soud prvního stupně, nepostupoval v souladu s § 213 odst.
2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v daném směru totiž dospěl především k
závěru, že privatizovanou jednotku si pořídila žalovaná „sama pro sebe“ za
účelem realizace jejího podnikání, zatímco nevzal za prokázáno, že se jednalo o
společný podnikatelský záměr žalobce a první žalované. Podmínkou pro takový
odlišný závěr odvolacího soudu by však bylo z hlediska procesního to, že by
zopakoval důkazy, na nich založil svá skutková zjištění soud prvního stupně,
případně dokazování v daném směru doplnil, což se však nestalo.
V rovině právního posouzení pak ve velmi obsáhlém dovolání vytkl odvolacímu
soudu pochybení potud, že se důsledně nezabýval posouzením, zda vůbec mohl
vydražený podnik sloužit k výlučnému podnikání žalované, jestliže tato neměla
vystaveno žádné živnostenské oprávnění, v době vydražení byla v domácnosti,
starala se o společnou domácnost a dvě nezletilé děti a nebyla vůbec osobou,
která by měla „status“ podnikatele podle příslušných ustanovení zákona.
Dovolatel zdůraznil, že žalovaná nadto fakticky do doby vydražení nikdy
nepodnikala, podnikat ani neuměla a o daném potravinářském oboru nevěděla vůbec
nic. Naproti tomu žalobce byl a je podnikatelem působícím v potravinářském
oboru. V dražbě nabytý majetek se nemohl stát výlučným vlastnictvím žalované
již proto, že žalovaná podnikatelem nebyla, podnik ke svému podnikání tudíž
nevyužívala a ani využívat nechtěla. V dražbě nabytý majetek se tak stal
součástí bezpodílového spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů.
Žalobce proto navrhl, aby v rozsahu napadení dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, když se ztotožnila s právními závěry
vyslovenými odvolacím soudem. Vyjádřila se k jednotlivým dovolacím námitkám
žalobce, které neshledala důvodný jednak pro jejich rozpor s provedenými důkazy
a jednak pro jejich právní nesprávnost.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, řádně zastoupenými
oprávněnými osobami – účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích
důvodů a shledal, že dovolání žalobce je důvodné, zatímco dovolání první
žalované není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z
výroků rozsudku odvolacího soudu zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např.
změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně části uplatněného nároku neznamená,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm
částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných nároků, a že dovolací
soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání první
žalované. Jí napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č.
12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V právní rovině nalézacím soudům vytýká, že věc posoudily podle § 5 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého věcná
práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve
zvláštních předpisech není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je, ačkoliv
podle dovolatelky soudy měly postupovat podle § 21 odst. 1 tohoto zákona.
Podle uvedeného ustanovení osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem
státu, jehož jsou příslušníky. Jsou-li manželé příslušníky různých států. řídí
se vztahy právem československým.
Dovolatelka namítá, že soudy v rámci hodnocení důkazů nesprávně posoudily
otázku státního občanství žalobce a první žalované. Podle jejího názoru měly
soudy dospět k závěru, že žalobce i první žalovaná mají německé státní
občanství, což by zakládalo postup podle německého práva v režimu § 21 odst. 1
zákona č. 97/1963 Sb.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry nalézacích soudů ohledně státního občanství
účastníků, polemizuje tím s jejich skutkovými zjištěními na základě odlišného
hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů
dospívá k jiném názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje
tak ve skutečnosti odvolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem
však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze
(srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod
pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.
března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby byl namístě postup podle § 21
odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., pak při vázanosti zjištěními, že žalobce a první
žalovaná mají české státní občanství, jež v dovolacím řízení nepodléhají
přezkumu, i při aplikaci § 21 odst. 1 by se na souzenou věc použilo české
právo. Úvaha o použití práva německého je v dané věci spojena výhradně se
závěrem o tom, že žalobce a žalovaná mají německé státní občanství; takový
závěr však soudy neučinily.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání první žalované podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném směru jde o posouzení nabytí majetku na základě dražbě konané podle
zákona č. 92/1991 Sb. potud, zda vydražený majetek se stal součástí tehdejšího
bezpodílového spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů či nikoliv.
Na daný případ je tak nutno aplikovat občanský zákoník ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963
Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších
zákonů (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může
být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání
manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z
manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů,
který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla
věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Z obsahu dosavadního dokazování se podává, že první žalovaná při odůvodnění
toho, proč se vydražený majetek nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, poukazovala na skutečnost, že v dražbě nabyla podnik, který slouží
výlučně jejímu podnikání a z tohoto důvodu je vyloučen z režimu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
2470/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, zaujal názor,
že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z
důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je
také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. K tomu mimo jiné v
odůvodnění uvedl: „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může
sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím
pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. V
pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud k téže problematice v rozsudku ze dne 30.
srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, publikovaném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 708 zaujal názor, že
„pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu,
že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů není
rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k
čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i
druhému z manželů“.
Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo
1717/2000, publikovaný pod C 1127 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného
občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.,
avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako
podnikatelům. Pokud byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící
výkonu jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího
manžela.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp.
zn. 22 Cdo 684/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2005). Zákonem
č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od 1. 8.
1998 majetkovým společenstvím manželů je společné jmění manželů, přičemž v §
143 již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze
společného jmění manželů vyloučeny. Podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb.
věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Podnik náležející do
odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se tak k 1. 8. 1998, kdy zákon č.
91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.
V případě, že by vydražené nemovitosti nesloužily žádnému z manželů k výkonu
jeho podnikatelské činnosti, je zřejmé, že by se výluka z právního režimu BSM
neuplatnila a nemovitosti by se bez dalšího staly součástí bezpodílového
spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů.
Soud prvního stupně svůj závěr, že nemovitosti nabyté v dražbě tvoří součást
BSM (a následně SJM) odůvodnil zjištěním, že takto získaný majetek neměl
sloužit k výkonu podnikatelské činnosti výhradně žalované s tím, že „pokud měl
někdo s majetkem podnikat, pak to byl žalobce s prvou žalovanou dohromady;
nejspíše však bylo privatizováno nikoli z důvodu konkrétního každodenního
podnikání, ale šlo strategicky o investiční záměr do budoucna“.
Naproti tomu odvolací soud podmínil závěr o tom, že by vydražené nemovitosti
mohly tvořit součást zákonného majetkového společenství tím, že žalobce „by se
účastnil dražby jako dražitel a prokázal, že nemovitosti měly sloužit také k
jeho podnikání spolu s první žalovanou.“
Tento názor odvolacího soudu není správný.
Odvolací soud závěr, že žalobce by se musel účastnit dražby jako dražitel vedle
první žalované, jakožto prvotní podmínka pro možný právní režim vydraženého
majetku coby součásti BSM, žádným způsobem neodůvodnil a omezil se tak na pouhé
konstatování tohoto faktu, čímž fakticky založil jeho věcnou
nepřezkoumatelnost. Bez ohledu na tuto skutečnost však dovolací soud dospěl k
závěru, že účast obou manželů v dražbě není nezbytnou podmínkou pro to, aby
vydražené věci mohly tvořit součást zákonného majetkového společenství.
Ustanovení § 143 obč. zák. pro majetek nabytý v dražbě nezakládá žádnou
výslovnou výluku ze zákonného majetkového společenství. Ve vztahu k dražbám
realizovaným v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, odborná
literatura vychází z názoru, že do zákonného majetkového společenství připadne
i věc nabytá jedním manželem (nebo oběma manžely), která byla získána podle
zákona o veřejných dražbách, neboť podle uvedeného zákona přechází při úhradě
ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě vlastnické právo k okamžiku udělení
příklepu. I když podle legislativní konstrukce přijaté v zákoně o veřejných
dražbách se vlastnictví nabývá na základě jiné právní skutečnosti stanovené
zákonem, nikoliv na základě smlouvy, nemění to nic na smluvní základu dražby,
která je způsobem převodu práva (blíže srovnej : Společné jmění manželů v
teorii a judikatuře. ASPI Wolters Kluwer, 2. rozšířené vydání, 2007, str. 86).
V daném případě se jednalo o dražbu realizovanou podle zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osob.
Podle § 14 odst. 1 uvedeného zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2000, tj. do
účinnosti novely provedené zákonem č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách, prodej
privatizovaného majetku uskutečňuje Fond na základě smlouvy uzavřené s
kupujícím nebo ve veřejné dražbě. Je-li prodej uskutečňován ve veřejné dražbě,
postupuje se přiměřeně jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů.
V poznámce pod čarou při odkazu na přiměřený postup jako při převodu majetku
státu podle zvláštních předpisů odkazuje uvedené ustanovení na zákon č.
427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby.
I tento zákon je založen na nabytí vlastnictví příklepem licitátora při
smluvním základu (§ 9, § 11), což potvrzuje i ustálená judikatura Nejvyššího
soudu České republiky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 25 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 29
Odo102/2005, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz – proti tomu rozsudku byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud České republiky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl svým
usnesením ze dne 6. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 719/07, uveřejněným na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz
). Pro úplnost dovolací soud dodává, že novelou zákona č. 92/1991 provedenou
zákonem č. 27/2000 Sb. s účinnosti od 1. 5. 2000 bylo ustanovení § 14 odst. 1
zákona č. 27/2000 Sb. změněno tak, že při veřejné dražbě se postupuje podle
zvláštního právního předpisu s tím, že podle poznámky pod čarou je tímto
zvláštním právním předpisem právě zákon č. 26/2000 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro zařazení majetku získaného dražbou podle
zákona č. 92/1991 Sb. není okolnost, že oba manželé vystupují v dražbě jako
dražitelé. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na opačném názoru, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Odvolací soud vedle podmínky společné dražební účasti manželů dále poukázal na
okolnost, že aby bylo možno uvažovat o zařazení vydraženého majetku do
majetkového společenství žalobce a první žalované, musel by žalobce prokázat,
že vydražené nemovitosti měly sloužit také jeho podnikání.
V této souvislosti odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně učinil
skutkový závěr, že vydražené nemovitosti měly sloužit k podnikání žalobce a
první žalované. Bude-li se chtít odvolací soud od tohoto závěru odchýlit, je
podmínkou procesní postup podle § 213 odst. 1, 2 o. s. ř., ke kterému odvolací
soud dosud v řízení nepřistoupil.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že žalobce dal první
žalované souhlas k tomu, aby podnik vydražila, v důsledku čehož nepotřebovala
jeho další souhlas k nakládání s ním, a proto nemůže být důvodná jeho námitka
relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. prosince
1998. A contrario by z uvedeného mělo zřejmě vyplývat, že pokud by žalobce
souhlas k vydražení nedal, byl by k nakládání s předmětem dražby žalovanou
nutný jeho souhlas.
Ani tento názor odvolacího soudu není správný.
Obdobně jako v případě podmínky společného vystupování obou manželů v dražbě
není ani tento závěr odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku jakkoliv blíže
rozveden s odkazem na příslušnou právní úpravu, z níž odvolací soud tento svůj
závěr dovozuje.
Pro posouzení, zda s vydraženými nemovitostmi byla první žalovaná oprávněna
nakládat bez souhlasu žalobce nebo pouze s ním, není rozhodné, zda-li dal
žalobce souhlas k tomu, aby žalovaná podnik vydražila, ale výhradně to, zda
vydražené nemovitosti tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví (a
následně společného jmění) či nikoliv. Jestliže by totiž byly ve výlučném
vlastnictví první žalované, pro dispozici s nimi by žalovaná nepotřebovala
žádný souhlas ze strany žalobce; naproti tomu, pokud by tvořily součást
zákonného majetkového společenství, jejich úplatný převod by byl pod sankcí
relativní neplatnosti podmíněn ve smyslu § 145 odst. 2 občanského zákoníku ve
znění účinném od 1. srpna 1998 souhlasem žalobce, neboť by se nepochybně
jednalo o záležitost nikoliv běžné správy.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle §
243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu