ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se
sídlem v Plzni, Vnitřní Město, Malá 43/6, proti žalovaným: 1) JUDr. I. S.,
zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Východní Předměstí, Pražská 37/45, 2) IDM ECONOMY s. r. o., se sídlem v Plzni,
Hradiště, K Řece 717/16, IČO: 25227602, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou,
advokátem se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, U Zvonu 142/11, o určení
vlastnictví k nemovitostem a o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u
Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 88/99, o dovolání žalované 1) a
žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2011, č. j.
12 Co 151/2008-1758, takto:
I. Dovolání žalované 1) a žalované 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
listopadu 2007, č. j. 20 C 88/99-1528, ve spojení s opravným usnesením ze dne
17. ledna 2008, č. j. 20 C 88/99-1567, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 14.
12. 1998 mezi "IDM ECONOMY" s. r. o. a JUDr. I. S. s právními účinky vkladu ke
dni 8. 11. 1999 pod č. j. V 11 – 112/86/1999, jejímž předmětem byl převod
nemovitostí, tj. budovy, způsob využití – bydlení, nacházející se na pozemku
parc. č. 6082, budovy bez č. p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost,
nacházející se na pozemku parc. č. 6081, budovy bez č. p./č. e., způsob využití
občanská vybavenost, nacházející se na pozemku parc. č. 6083, budovy bez č.
p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost, postavené na pozemku parc. č.
6084, parc. č. 6079/1 – ostatní plocha, způsob využití – manipulační plocha,
parc. č. 6081 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 6082 – zastavěná plocha a
nádvoří, parc. č. 6083 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 6084 – zastavěná
plocha a nádvoří a parc. č. 6414 – zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití –
společný dvůr, tedy nemovitostí zapsaných na LV 10609 pro obec a katastrální
území P., vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální
pracoviště Plzeň-město, je neplatná (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok
I.). Dále určil, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů
Ing. P. S. a JUDr. I. S. (výrok II.) a že ideální spoluvlastnický podíl v
rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na nemovitostech, a to domu v P., jižní
předměstí, nacházejícím se na st. parc. č. 7867 – zastavěná plocha a nádvoří,
jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu celku na této
st. parc. č. 7867 – zastavěné ploše a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický
podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na pozemku parc. č. 7868/1 – zahradě,
tedy na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – město, na LV č. 7129, pro
obec a k. ú. P., patří do společného jmění manželů Ing. P. S. a JUDr. I. S.
(výrok III.). Soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně určení, že
spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených ve výroku III. v rozsahu 4/36
ve vztahu k celku patří do společného jmění manželů Ing. P. S. a JUDr. I. S.
(výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VIII.). V odůvodnění se soud prvního stupně v první řadě vypořádal s námitkou žalované
1), že se právní poměry mají řídit právním řádem Spolkové republiky Německo. Podle soudu prvního stupně nelze na daný případ aplikovat § 21 odst. 1 zákona
č. 97/1963 Sb., neboť se neřeší otázka osobních a majetkových vztahů mezi
manžely, resp. se nejedná o vypořádání společného jmění manželů (dále též
„SJM“), ale o to, zda se do budoucna bude jednat o majetek společný. Na daný
případ je proto nutno aplikovat § 5 uvedeného zákona stanovící pro věcná práva
k věcem primární uplatnění práva místa, kde se věc nachází, není-li v samotném
zákoně nebo ve zvláštních právních předpisech stanoveno jinak. V předmětné věci
se všechny nemovitosti, o které je veden spor, nacházejí na území České
republiky a žalovaná 1) je nepochybně občankou České republiky, pravděpodobně i
žalobce a zcela jistě žalovaná 2), která má na území ČR sídlo. Z těchto důvodů
má být rozhodováno u českých soudů a na věc bylo aplikováno i české právo. Dále
se soud prvního stupně zabýval námitkou, že předmětné nemovitosti se nemohly
stát součástí BSM a následně SJM, neboť je žalovaná 1) nabyla do svého
vlastnictví vydražením v rámci privatizace jako nedílnou součást části podniku
Potraviny Plzeň s. p. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením, že
žalovaná 1) nabyla obchodní majetek do výlučného vlastnictví v rámci
privatizace v procesu dražby, tj. že nabyla obchodní majetek sloužící výlučně k
podnikání, přičemž tento majetek měl sloužit k podnikání výhradně žalované 1). Majetek získaný v privatizaci neměl sloužit výhradně k podnikání žalované 1),
neboť pokud měl někdo s majetkem podnikat, pak to byli žalobce s žalovanou 1)
dohromady, a to za faktické pomoci svědka N. a svědkyně F. Žalovaná 1) neměla
ani živnostenské oprávnění, přičemž nejspíše bylo privatizováno nikoliv z
důvodu každodenního konkrétního podnikání, ale šlo strategicky o investiční
záměr do budoucna. Předmětné nemovitosti se proto staly předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví (dále též „BSM“), posléze SJM žalobce a žalované 1). Žalobce
ve smyslu § 148a odst. 1 obč. zák. nedal souhlas k použití majetku v BSM k
podnikání, který by v důsledku měl mít ten význam, že už by další souhlas
žalobce s dispozicí s majetkem nebyl zapotřebí. Žalobu proto v této části
shledal soud prvního stupně důvodnou, neboť žalobce se ve smyslu § 145 odst. 2
obč. zák. dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými,
se kterou nesouhlasil. Podrobně soud prvního stupně také odůvodnil vyhovující
výrok o tom, že spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na nemovitostech
uvedených ve výroku III. rozsudku je součástí společného jmění účastníků. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výrocích I., II., V., VI., VII. a
VIII. změnil tak, že zamítl návrh žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené mezi žalovanými dne 14. 12.
1998, jejímž předmětem byl převod
předmětných nemovitostí (výrok II.), a zamítl návrh žalobce na určení, že
předmětné nemovitosti patří do SJM žalobce a žalované 1) (výrok III.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – IX.). K dovolání žalované 1) a žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
24. února 2011, č. j. 22 Cdo 5267/2008-1732, ve znění opravného usnesení ze dne
21. dubna 2011, č. j. 22 Cdo 5267/2008-1741, dovolání žalované 1) odmítl (výrok
I.), rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co
151/2008-1670, ve výrocích III. až IX. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 12 Co
151/2008-1758, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.)
a změnil výroky V., VI., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že je dána mezinárodní pravomoc českého soudu k
projednání a rozhodnutí žaloby o určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem a že je rozhodné české právo. Žalobce má naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť prokázal, že v
zákonné lhůtě řádně vznesl námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené
mezi žalovanými dne 14. 12. 1998. Jádrem sporu proto zůstalo posouzení, zdali
předmětné nemovitosti patřily v době uzavření kupní smlouvy do SJM žalobce a
žalované 1), konkrétně zdali se na vydražené předmětné nemovitosti vztahovala
výjimka ze SJM u věcí sloužících k výkonu povolání jen jednoho z manželů. Podle
odvolacího soudu není pro posouzení věci rozhodné, zda žalobce podnikal s
vydraženým majetkem jako fyzická osoba, nebo jako jediný vlastník právnické
osoby. Žalobce i žalovaná 1) od samého počátku počítali s tím, že většina
vydražených nemovitostí a zásob bude prodána a že si ponechají pouze
nejlukrativnější část. Za tohoto stavu souhlasí odvolací soud se závěrem soudu
prvního stupně, že předmětné nemovitosti neměly sloužit k výlučnému podnikání
žalované 1), ale měly sloužit oběma manželům, když byly výhodnou investicí do
budoucna. Bez iniciativy žalobce, který získal bankovní záruku za úvěr, z něhož
byla uhrazena v dražbě cena draženého podniku, by nemohlo k dražbě dojít. Pokud
tedy měly předmětné nemovitosti sloužit oběma manželům, pak žalovaná 1) k
převodu vlastnického práva na žalovanou 2) potřebovala souhlas žalobce. Žalovaná 1) sama potvrdila, že žalobce o souhlas nikdy nepožádala. Za tohoto
stavu se žalobce dovolal v tříleté promlčecí lhůtě písemnou námitkou relativní
neplatnosti smlouvy ze dne 14. 12. 1998. Jelikož předmětné nemovitosti
nesloužily výlučně k podnikání žalované 1) a ta je ani nenabyla výlučně ze
svých prostředků, je správným závěr soudu prvního stupně o tom, že se staly
součástí BSM žalobce a žalované 1). Závěrem se odvolací soud zabýval návrhy na
doplnění dokazování výslechem dalších dvou svědků, které byly učiněny před
soudem prvního stupně po osmi letech od zahájení řízení.
Odvolací soud potvrdil
zamítnutí těchto návrhů soudem prvního stupně, neboť pokud by z výpovědí svědků
měly vyplynout zásadní skutečnosti způsobilé prokázat, že žalobce neměl o
předmětné nemovitosti zájem a že s nimi nepodnikal a nemínil podnikat, byly by
tyto důkazy navrhnuty mnohem dříve. Tvrzení žalované, že žalobce nemínil s
žalovanou 1) s předmětnými nemovitostmi podnikat, byly již dříve provedenými
důkazy vyvráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které je podle
jejího názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
neboť napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v tom, že právní otázka
řešená v rozhodnutí odvolacího soudu by měla být dovolacím soudem vyřešena
jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném
hmotněprávním posouzení věci. Žalovaná 1) se nemůže ztotožnit se závěry
odvolacího soudu, že vydražený podnik nepřevzala a osobně s ním nehospodařila,
neboť k tomu zmocnila svého otce. Pokud žalovaná 1) k převzetí podniku zmocnila
svého otce, potom byly jeho úkony úkony žalované 1). Žalovaná se dále
neztotožňuje se závěrem, že žalobce jako společník společnosti Poly – Impo, s. r. o. se zúčastnil podnikání s vydraženým podnikem. Společnost Poly – Impo s. r. o. byla samostatným podnikatelským subjektem, a proto její podnikání nemohlo
byť společně s žalovanou 1) založit podmínky pro vznik BSM. Dále není pravdou,
že by „pomoc“ žalobce při získání úvěru měla prokazovat, že by vydražený podnik
měl sloužit oběma manželům. Dlužníkem vůči bance byla pouze žalovaná 1), která
sama tento úvěr splatila. Skutečnost, že by s vydraženým podnikem měli podnikat
oba manželé, vyvozuje odvolací soud ze svědeckých výpovědí manželů P., svědka
V. L. a prohlášením rodičů žalobce. S tím se žalovaná 1) nemůže ztotožnit,
neboť žádný svědek V. L. nebyl v řízení slyšen a manželé P., ač se snažili
žalobci „pomoci“, nebyli u žádné události a veškeré informace měli pouze
zprostředkované. Písemné prohlášení rodičů žalobce je potom zcela nevěrohodné. V řízení nebylo prokázáno, že žalobce chtěl s žalovanou 1) s vydraženým
majetkem podnikat. Žalobce nikdy neměl v České republice jako fyzická osoba
živnostenské oprávnění. Mezi manžely nebyla shodná vůle společně s vydraženým
majetkem podnikat a také společně nepodnikali. Výkonem povolání je také
podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby, přičemž aby byl podnik
předmětem BSM, muselo jít o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. V daném případě však byla podnikatelkou toliko žalovaná 1). Skutečnost, že si
toho byl žalobce dobře vědom, vyplývá i z toho, že žalobce nenamítal neplatnost
převodu nemovitostí patřících do vydraženého podniku na společnost REMUS ani na
paní Pistoriusovou, a se svou námitkou neplatnosti přišel až v době, kdy
účastníci zrušili společné soužití. Otázku zásadního právního významu
posuzovanou soudy odlišně spatřuje dovolatelka v tom, zda může vydražený podnik
podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění platném v roce 1996, za předpokladu, že
podnik vydražil jeden z manželů, který tím získal živnostenské oprávnění,
přičemž druhý z manželů živnostenské oprávnění jako fyzická osoba neměl, ani
neměl úmysl s podnikem hospodařit a podnikat, patřit do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, nyní do jejich společného jmění. S ohledem na výše
uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Proti rozsudku odvolacího soudu dále podala žalovaná 2) dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, a
to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná 2) v první řadě
namítá, že rozsudky soudů obou stupňů nemají v mnoha ohledech oporu v
provedeném dokazování, naopak jsou na řadě míst s provedenými důkazy v příkrém
rozporu. Jelikož si je žalovaná 2) vědoma toho, že v dovolání přípustném podle
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze skutková zjištění
zpochybňovat, uvádí skutková pochybení soudů obou stupňů v příloze svého
dovolání. Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s právními otázkami pro
rozhodnutí věci zcela zásadními, zda se předmětné nemovitosti staly předmětem
BSM žalobce a žalované 1). Ač se odvolací soud nejprve zcela správně zmiňuje o
vydražení podniku, následně specifický charakter podniku jakožto věci hromadné
svou povahou sloužící vždy výhradně k podnikání zcela pomíjí a veškeré své
závěry vztahuje toliko k předmětným nemovitostem, aniž by ovšem zhodnotil
naprosto zásadní skutečnost, že v době nabytí těchto nemovitostí žalovanou 1)
byly tyto nemovitosti součástí podniku jako celku. Takové vytržení konkrétní
jednotlivé složky podniku z jeho masy pak nevyhnutelně ve svém důsledku vedlo
odvolací soud ke zcela nesprávným závěrům. Podle žalované 2) je zcela
nepochybné, že předmětné nemovitosti by se staly součástí BSM žalobce a
žalované 1) jedině za předpokladu, že by se součástí BSM stal celý žalovanou 1)
vydražený podnik. Z povahy podniku je totiž zcela nemyslitelné, aby se při
nabytí podniku jeho část stala součástí BSM a jiná část nikoliv. Závěr
odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti neměly sloužit k výlučnému podnikání
žalované 1), nýbrž měly sloužit oběma manželům, neboť byly výhodnou investicí
do budoucna, je ve světle uvedeného pro rozhodnutí věci naprosto irelevantní,
když navíc v podstatě vede k ignorování skutečně klíčové otázky, komu měl a
mohl sloužit vydražený podnik jako celek a komu skutečně sloužil. Podle
žalované 2) sloužil výhradně jen žalované 1), která tak měla činit ve
spolupráci se svým otcem. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se o vydražený
podnik žádným způsobem nestaral, s ním nepodnikal a nikdy nebyl oprávněn
podnikat na území České republiky jakožto fyzická osoba. Přičemž již ze
skutečnosti, že vydražený podnik jako celek s ohledem na jeho charakter a
způsob nabytí byl určen právě a výlučně k podnikání a že žalobce na rozdíl od
žalované 1) žádné oprávnění s tímto majetkem podnikat neměl, vyplývá, že ani
nikdy žalobci k podnikání sloužit neměl, nemohl a také nesloužil. Podnik se tak
nestal součástí BSM žalobce a žalované 1), nýbrž byl od počátku ve výlučném
vlastnictví žalované 1). V důsledku toho žalovaná 1) nepotřebovala souhlas
žalobce k převodu vlastnického práva k nemovitostem, a proto kupní smlouva ze
dne 14. 12. 1998 je smlouvou platnou.
Odvolací soud ve snaze odůvodnit své
rozhodnutí vyslovil zcela neakceptovatelný závěr, že pro posouzení věci není
rozhodné, zda žalobce podnikal s vydraženým majetkem jako fyzická osoba, nebo
jako jediný vlastník právnické osoby, čímž odvolací soud pominul, že jednání
právnické osoby nelze z právního hlediska v žádném případě považovat za
podnikání takové fyzické osoby prostřednictvím této právnické osoby, neboť
jednání právnické osoby je jednáním naprosto jiného právního subjektu. Žalovaná 2) závěrem předkládá dovolacímu soudu následující otázky, které mají
zakládat přípustnost dovolání: 1) Mohl podnik, resp. jeho část nabytá podle
zákona č. 92/1991 Sb., sloužit jeho nabyvateli k jinému účelu než k podnikání ? 2) Mohl se stát podnik podle § 143 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, i pokud byl pouze
jeden z manželů (ten, který podnik nabyl) v době nabytí podniku i následně
podnikatelem, zatímco druhý z manželů v době nabytí podniku podnikatelem nebyl
ani se jím následně nestal ? 3) Mohla se před 1. 8. 1998 stát nějaká část
podniku součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zatímco se ostatní
části podniku staly předmětem odděleného (výlučného) vlastnictví jednoho z
manželů: Mohou být dvě různé věci, které jsou součástí jednoho podniku, ve
vlastnictví různých osob ? 4) Lze při posuzování otázky, zda se konkrétní věc
před 1. 8. 1998 stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebo zda
byla z BSM vyloučena z důvodu věci sloužící k výkonu podnikání jednoho z
manželů, považovat za podnikání druhého manžela s takovou věcí též podnikání s
touto věcí ze strany právnické osoby, které je tento druhý manžel jediným
společníkem ? Lze podnikání právnické osoby považovat za podnikání fyzické
osoby, která je jediným společníkem takové právnické osoby ? Závěrem žalovaná
2) navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovoláním žalované 1) a žalované 2) nevyjádřil. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož je pro posouzení věci rozhodující otázka, zda se předmětné nemovitosti
nabyté před 1. 8. 1998 staly součástí tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, je nutno aplikovat na tuto otázku příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb. (tj. do 31. 7. 1998, dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. října 2011,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen
„o. s. ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím
31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly
dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jimi
podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V posuzovaném případě obě dovolatelky namítají, že předmětné nemovitosti nejsou
předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť netvořily předmět
podnikání obou manželů, nýbrž jen předmět podnikání jen žalované 1), a v této
souvislosti předkládají otázku zásadního právního významu, za jakých okolností
věc určená k podnikání jen jednoho z manželů se stane předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Dovolání je přípustné, neboť otázka, za jakých okolností jsou naplněna kritéria
pro to, aby se podnik stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
nebyla doposud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. Dovolání však
není důvodné. Podle § 143 obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb. (tj. ve
znění účinném do 31. 7. 1998), v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše,
co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání
manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z
manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů,
který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla
věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000
(publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že
„předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu,
že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to,
že současně neslouží i druhému z manželů“. V odůvodnění k tomu dovolací soud
mimo jiné uvedl: „Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může
sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím
pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném
pod č. C 708 v Souboru), zaujal dovolací soud názor, že „pro úvahu o vyloučení
věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy
slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143 ObčZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon
povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků
skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“ [obdobně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v
časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní
rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že okolnost, aby věc, která
podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena
z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musely být naplněny následující
předpoklady: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude
sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží jen
tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který povolání nutně
vykonávat nemusí. Tyto závěry pak byly judikaturou modifikovány ve vztahu k podniku, kterým se
podle § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), rozumí soubor hmotných, jakož i osobních
a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k
své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je podnik
věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním
smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se
k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví,
motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004
(publikovaném v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), k podniku uvedl,
že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva
hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí,
které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s
jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou provedenou
zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v § 5 odst. l ObchZ,
jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž
náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v
době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000
Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. § 476 ObchZ upravoval smlouvu
o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§ 11 odst. l ObchZ). Není
tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového
společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik
náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen
jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do
odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“. Z uvedeného tedy vyplývá, že aby byl podnik ve výlučném vlastnictví jen jednoho
z manželů, musel být 1) tento manžel podnikatelem a 2) podnik sloužil k výkonu
povolání jen tohoto z manželů. V posuzovaném případě byly předmětné nemovitosti coby součást podniku nabyty ve
dražbě jen žalovanou 1), z čehož odvolací soud dovodil, že žalovaná 1) nabyla
vydražením podniku právo s tímto podnikem podnikat.
Otázkou však zůstává, zdali
měl podnik sloužit jen k výkonu povolání žalované či obou účastníků řízení. Soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv byly předmětné nemovitosti vydraženy
žalovanou 1), ve skutečnosti neměly sloužit jen k podnikání žalované 1), nýbrž
měly sloužit k podnikání obou účastníků řízení za pomoci otce žalované 1) a
svědkyně F., kteří byli v objektu přítomni a měli reálnou možnost na majetek
dohlížet. Podle soudu nebylo draženo z důvodu konkrétního každodenního
podnikání, nýbrž z důvodu investičního záměru do budoucna. Bankovní úvěr na
zajištění dražební jistiny pak zajistil žalobce, dojednal i poskytnutí
zajištění úvěru, a to formou bankovní záruky. Společnou vůli nabýt předmětné
nemovitosti do společného vlastnictví pak potvrdili i svědci V., D. a R. Předmětné nemovitosti se proto staly předmětem BSM žalobce a žalované 1). Se
závěry soudu prvního stupně, že měly předmětné nemovitosti sloužit oběma
manželům, neboť byly výhodnou investicí do budoucna, se posléze ztotožnil i
odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku. Bez iniciativy žalobce by totiž
nemohlo k dražbě dojít a skutečnost, že předmětné nemovitosti měly sloužit
oběma manželům, byly potvrzeny i výpověďmi manželů P., svědků V., L. a
prohlášením rodičů žalobce. Žalobce se sice dražby přímo neúčastnil, neboť
neměl v České republice bydliště, nicméně z výpovědi Ing. F. vyplynulo, že
žalobce měl o předmětné nemovitosti ještě před dražbou zájem, a proto
bezprostředně po dražbě podniku Ing. F. uložil, aby založila společnost
Poly-impo s. r. o., jejímž společníkem byl žalobce, aby mohl s předmětnými
nemovitostmi podnikat. Podle odvolacího soudu pak nebylo rozhodné, že žalobce s
předmětnými nemovitostmi nepodnikal jako fyzická osoba, nýbrž prostřednictvím
právnické osoby. Z uvedených skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů správný závěr o tom,
že předmětné nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ze závěrů soudů totiž zřetelně vyplývá skutečnost, že předmětné nemovitosti
byly nabyty za tím účelem, že budou sloužit oběma manželům, a že také oba
manželé vykonávali posléze povolání, byť žalobce prostřednictvím právnické
osoby, kterou za účelem správy vlastního majetku těsně po vydražení předmětných
nemovitostí založil a byl jejím jediným společníkem. Na těchto závěrech ničeho nemění ani jednotlivé námitky žalovaných 1) a 2). Žalovaná 2) v první řadě namítá, že předmětné nemovitosti byly součástí
podniku, tudíž není možné, aby byl podnik dražbou nabyt z části do výlučného
vlastnictví jednoho z manželů a z části do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. Žalované 2) lze přisvědčit v tom, že není možné, aby byl podnik
dražbou nabyt z části do výlučného vlastnictví jednoho z manželů a z části do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž podnik se nabývá jako celek v
jednom či druhém režimu. Až následně je možné, aby z podniku byla určitá věc
vyjmuta a učiněna předmětem jiného právního režimu, například prostřednictvím
rozšíření či zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nicméně tato
námitka je pro rozhodnutí ve věci nerozhodná.
Soudy obou stupňů totiž nedospěly
k tomu, že by část podniku byla ve výlučném vlastnictví toliko žalované 1) a
část podniku, což měly být podle žalované 2) zjevně předmětné nemovitosti, by
potom náležela do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudy obou stupňů se
sice výslovně zabývaly jen režimem předmětných pozemků, u nichž dovodily, že
měly sloužit k podnikání obou manželů, nicméně z odůvodnění jejich rozhodnutí
jednoznačně vyplývá, že předmětem BSM žalobce a žalované 1) byly nejen
předmětné nemovitosti, nýbrž podnik jako celek. Žalovaná 1) dále namítá, že mezi manžely nebyla ani shodná vůle o tom, že budou
společně s vydraženým podnikem podnikat. Tato námitka však není důvodná, neboť
jí žalovaná 1) vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů,
které dovodily, že vůlí manželů naopak bylo, aby s předmětnými nemovitostmi
podnikali oba manželé. Dovolací soud připomíná, že podle § 237 odst. 3 věty za
středníkem o. s. ř. se v dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Obě žalované potom namítají, že předmětné nemovitosti se nemohly stát předmětem
BSM žalobce a žalované 1), neboť žalobce nikdy neměl jako fyzická osoba v České
republice živnostenské oprávnění, nýbrž podnikal toliko prostřednictvím
právnické osoby. S touto námitkou se nelze ztotožnit. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že vůlí
obou manželů bylo, aby předmětné nemovitosti, resp. podnik jako celek, byl
spravován oběma manžely. Žalobce 1) za tímto účelem bezprostředně po dražbě
založil právnickou osobu, byl jejím jediným společníkem a tato právnická osoba
se potom na správě podniku a na prodeji jednotlivých jeho částí následně
podílela. Judikatura dovolacího soudu pod pojmem výkon povolání nepovažovala pouze
skutečnost, že oba manželé byli podnikateli ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák.,
nýbrž připouštěla i tu možnost, že výkonem povolání bude i podnikání
„prostřednictvím“ právnické osoby. O tom ostatně svědčí i právní závěr obsažený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005
(publikovaného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718), podle něhož
„výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby“. V
rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C
708 v Souboru), potom zcela konkrétně dospěl dovolací soud k závěru, že
nemovitost nabytá právnickou osobou, jejímž jediným společníkem byl manžel,
mohla tvořit předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Z uvedeného lze tedy dovodit, že i když se zpravidla výkonem povolání ve smyslu
§ 143 obč. zák. bude rozumět podnikání podle § 2 obch. zák., není vyloučeno,
aby se výjimečně mohlo jednat i o výkon povolání prostřednictvím právnické
osoby, která v posuzovaném případě byla navíc přímo k tomuto účelu založená. Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti, resp. podnik, se staly předmětem BSM žalobce a žalované 1), není v řízení významnou
žalovanou 2) položená otázka, zdali mohl majetek nabytý podle zákona č.
92/1991
Sb. sloužit k jiným účelům než k podnikání. Závěrem je možné konstatovat, že pokud soudy obou stupňů zcela správně dospěly
k závěru, že předmětné nemovitosti, resp. podnik, byly v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů žalobce a žalované 1), je nutně správným i závěr o
tom, že žalovaná 1) potřebovala k převodu těchto nemovitostí souhlas druhého z
manželů, který však, jak zjistily soudy obou stupňů, nebyl žalobcem dán. Dovolal-li se posléze žalobce relativní neplatnosti převodu předmětných
nemovitostí na žalovanou 2), tvořily předmětné nemovitosti nadále součást
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a žalobce se tak mohl s úspěchem domoci
určení, že předmětné nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů a posléze předmětem společného jmění manželů. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vady řízení, která by
odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalovaných 1) a 2) podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla
úspěšná strana žalující, příslušel by obecně nárok na náhradu nákladů
dovolacího řízení žalobci. Nicméně uznatelné náklady žalobci v dovolacím řízení
nevznikly, neboť ani k jednomu dovolání se nevyjádřil a jinou náhradu nákladů
řízení neuplatňoval. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud žalobci náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu