22 Cdo 3685/2017-113
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce L. A., zastoupeného Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou
se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalované Městské vodovody a kanalizace
Úpice, příspěvková organizace, se sídlem v Úpici, T. G. Masaryka 120, IČO:
60150823, o určení neexistence vlastnického práva žalovaného, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 102/2015, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2016, č. j. 19 Co
353/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2.
12. 2016, č. j. 9 C 102/2015-81, zastavil řízení pro nezaplacení soudního
poplatku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 19 Co 353/2016-89, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku,
zda soud za situace, kdy pro překážku věci rozhodnuté zastavil řízení o nové
žádosti odvolatele o osvobození od soudních poplatků, aniž by poměry žalobce
věcně přezkoumal, postupoval správně, když následně zastavil řízení pro
nezaplacení soudního poplatku. Navrhuje, aby dovolací soud změnil předmětné
usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení okresního soudu ruší. Neshledá-li
podmínky pro změnu předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, navrhl, aby
usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)].
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce, který vymezil jako důvod
přípustnosti to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, od které ustálené rozhodovací
praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje; ostatně ani blíže
nekonkretizuje, zda předmětem přezkumu má být otázka hmotného nebo procesního
práva. Přes to, že přípustnost dovolání není již z tohoto důvodu dána, dovolací
soud nad rámec uvádí následující. V dovolání žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku, zda soud za situace, kdy
pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavil řízení o nové žádosti o
osvobození od soudních poplatků, aniž by poměry žalobce věcně přezkoumal,
postupoval správně, když následně zastavil řízení pro nezaplacení soudního
poplatku. Tato otázka by přípustnost dovolání založit nemohla, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí; je proto bezpředmětná. Zpochybňování přezkumu poměrů žalobce jako dovolací důvod neobstojí, protože
napadené rozhodnutí není na této otázce vůbec založeno. Důvodem, proč soudy
nižších stupňů žalobci nepřiznaly osvobození od soudních poplatků při
projednání jeho opětovné žádosti, ve skutečnosti byla překážka zřejmé
bezúspěšnosti uplatňovaných práv, nikoliv poměry žalobce. Se závěrem odvolacího
soudu o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaných práv přitom žalobce v dovolání blíže
nepolemizuje, resp. neuvádí konkrétní argumenty, proč jeho žaloba nevykazuje
znaky zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Není přípustné, aby dovolací soud
přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, na kterém toto rozhodnutí není
postaveno. Lze uzavřít, že postup soudů nižších stupňů byl správný, když řízení zastavily
pro nezaplacení soudního poplatku – žalobce byl přitom k jeho zaplacení
opětovně řádně vyzván – v případě, že neshledaly, že by byly dány podmínky pro
jeho osvobození. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným,
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu