22 Cdo 1137/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobkyně M. S., bytem v P., zastoupené JUDr. Petrem Novákem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalovanému P. S., bytem v J.,
zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Dukelská 15, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 111/92, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17 Co
364/2010-417, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2010, č. j. 23 C
111/92-391, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17
Co 364/2010-417, ve výrocích II. až IV., se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem
vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů („BSM“) k věcem, které účastníci
měli ke dni zániku manželství. Žalobkyni přikázal hodnotu družstevního bytu v
P. 4, K. 749, ve výši 2.228.516 Kč a hodnotu šicího stroje Lada ve výši 1.500,-
Kč, celkem 2.230.016,- Kč, a žalovanému přikázal hodnotu osobního automobilu
VAAZ 2001 ve výši 8.000,- Kč. Zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému na vyrovnání podílů částku 1.111.008,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodl na základě následujících zjištění:
Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28.
října 1989. Rozsudkem ze dne 26. února 2003, č. j. 8 C 118/2000-105, bylo
zrušeno právo společného nájmu výše označeného družstevního bytu a zároveň
společné členství v bytovém družstvu. Výlučnou členkou družstva a nájemkyní
bytu se stala žalobkyně, která posléze byt koupila a dále převedla synu
účastníků R. S. Proto soud žalobkyni přikázal „hodnotu družstevního bytu“. I
ohledně dalších věcí účastníkům přikázal jejich hodnotu, neboť účastníci je v
době rozhodnutí již neměli. Při určení výše vypořádacího podílu soud vycházel z
toho, že podíly účastníků na vypořádávaném BSM jsou stejné. Na hodnotě šicího
stroje Lada a osobního automobilu VAZ 2001 se účastníci shodli, zatímco při
stanovení hodnoty družstevního bytu soud prvního stupně vyšel ze znaleckého
posudku znalce Ing. J. Z. Ten při ocenění vycházel ze stavu bytu ke dni zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů a z ceny dosažitelné ke dni ocenění, tj.
k 22. březnu 2010.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nereagoval na tvrzení
žalobkyně, že o společný majetek, o společnou domácnost a o společného syna se
starala pouze ona (viz např. tvrzení uvedená v žalobě či ve vyjádření z 25. 3.
2008 na č. l. 264 an.) a že žalovaný se vůči ní a jejich synu dopouštěl
fyzického násilí, a to nejen po skončení manželství, ale i za jeho trvání (viz
např. č. l. 3, 264, 266, 267).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným
rozsudkem, výrokem II., rozsudek soudu prvního stupně změnil co do určení
hodnoty družstevního bytu, kterou snížil na 1.937.840 Kč; v důsledku toho
snížil i celkovou hodnotu podílu žalobkyně na 1.939.340 Kč a dále částku,
kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání podílů, a to na 965.670
Kč. Žalobkyni též prodloužil lhůtu k zaplacení ze tří dnů na šest měsíců. Jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále, výroky III. a IV.,
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Jako důvodnou shledal pouze námitku žalobkyně, že je třeba
přihlédnout k privatizaci bytu, na které se žalovaný nijak nepodílel a která
podle znaleckého posudku zvýšila hodnotu bytu o 15 %. Proto odvolací soud
hodnotu bytu vyčíslil na částku bez tohoto zvýšení, tj. na 1.937.840 Kč.
K odvolacím námitkám žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval
jejími tvrzeními o hospodaření, péči o rodinu a násilí, odvolací soud uvedl:
„Žalobkyně sice tvrdí, že žalovaný se zasloužil menší měrou o nabytí bytu, o
jeho údržbu a péči o dítě a o domácnost, tyto její námitky však zůstávají právě
jen v rovině tvrzení a nezohledňují, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké
byly jejich výdělkové poměry, kolik který z nich přispíval do společného
rodinného rozpočtu… další výtky žalobkyně stran chování žalovaného po rozvodu
manželství již na způsob rozdělení majetku nemají vliv.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila odkazem na §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podstatu její dovolací argumentace
tvoří námitka, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi kritérii
obsaženými v § 150 věta druhá až čtvrtá občanského zákoníku ve znění k 28.
říjnu 1989, kdy zaniklo manželství účastníků. Domnívá se, že soud neměl
vycházet z toho, že podíly obou manželů na vypořádávaném BSM jsou stejné. Měl
totiž přihlédnout k tomu, (1) že na pořízení bytu žalobkyně použila své výlučné
prostředky, (2) že výlučně pečovala o nezletilého syna účastníků a o domácnost,
(3) že „prakticky výhradně” zabezpečovala hospodaření rodiny a opatřování
prostředků na chod domácnosti, (4) že žalovaný se dopouštěl „zavrženíhodného
jednání vůči ní a jejich synovi“ a (5) že řádně neplnil vyživovací povinnost
vůči jejich synovi. Odvolací soud se jejími tvrzeními a předloženými důkazy
nezabýval; nesprávně konstatoval, že žalobkyně zůstala toliko u tvrzení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud v řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů ohledně každé vypořádávané
položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu
prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku
odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v
důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn
přezkoumat celé rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, publikovaný pod č. C 8042 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím
C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Propojení přezkoumávané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak
při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody
pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat
nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006, publikovaný v Souboru pod č. C 5768).
V daném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze potud,
že ve prospěch žalobkyně snížil jí přikazovanou hodnotu družstevního bytu a v
důsledku toho i výši částky, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na
vyrovnání podílů. Protože tato změna byla ve prospěch žalobkyně, žalobkyně není
oprávněna podat proti ní dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, ročníku 1998, pod číslem 28).
Přípustnost dovolání proto může být založena za podmínky stanovené v § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., totiž že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní právní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato
podmínka je splněna, a že dovolání tudíž přípustné je. Přezkoumal proto
napadená rozsudek a poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá především otázka, implicitně uplatněná v dovolání,
zda se soud při vypořádání BSM (ale stejně tak i společného jmění manželů podle
právní úpravy účinné od 1. 8. 1998) může odchýlit od zásady rovnosti podílů,
zjistí-li, že jeden z manželů se vůči druhému dopustil násilí. K této otázce
odvolací soud stručně konstatoval, že „další výtky žalobkyně stran chování
žalovaného po rozvodu manželství již na způsob rozdělení majetku nemají vliv“.
Tvrzením, že k tzv. domácímu násilí docházelo i před rozvodem manželství, se
odvolací soud nezabýval; z toho lze dovodit, že odvolací soud nepovažoval
žalobkyní tvrzené skutečnosti pro vypořádání BSM za významné.
Podle § 150 věta třetí a čtvrtá obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998 (nyní podle §
149 odst. 3 obč. zák.) se při vypořádání přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Občanský zákoník pro vypořádání nestanoví přesná pravidla, nýbrž směrnice, jež
mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo
spravedlivé. Otevírá tak prostor pro to, aby součástí úvahy o vypořádání byl i
ohled na protiprávní jednání jednoho z manželů proti členům (užší) rodiny;
takovým protiprávním jednáním je i tzv. domácí násilí (viz např. § 76b o. s. ř.
nebo zákon č. 135/2006). Na protiprávnosti domácího násilí nic nemění ani
skutečnost, že k němu došlo v době, kdy tyto předpisy neplatily; lze odkázat
především na § 11 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb.
Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z
manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. „Pojem ‚dobré mravy‘ nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená
nastoupení cesty nalézání spravedlnosti” (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září
2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV.ÚS 262/10,
uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). „Praxe nepřehlíží
ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty
tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při
vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ (Bičovský J., Bezpodílové spoluvlastnictví
manželů, Linde, 1993, s. 204).
Domácí násilí je protiprávní a neomluvitelné. Je protikladem péče o rodinu,
kterou zákon výslovně uvádí jako jednu z okolností, jež jsou pro vypořádání BSM
významné. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu,
musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad,
neboť jde o různé strany téhož. Není rozhodující, zda násilí mělo přímý dopad
na společný majetek; takový požadavek nestanoví ani zákon, když vedle sebe
staví péči o rodinu na jedné straně a zásluhy o nabytí a udržení společného
jmění na druhé straně (podobně tyto okolnosti rozlišil Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném na internetových
stránkách www.nsoud.cz). Pokud přitom péče o rodinu může vyvážit zásluhy o
nabytí a udržení společného majetku (srov. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3110/2010),
může je zcela jistě i převážit.
Lze uzavřít, že při vypořádání BSM je třeba při úvaze o stanovení výše podílů
zohlednit i skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného
jednání (domácího násilí); přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu
trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení
věci v souladu s principem dobrých mravů.
Jde-li však o vypořádání majetkového společenství manželů po rozvodu
manželství, pak nelze při stanovení podílů přihlížet k péči o rodinu (v užším
smyslu, tedy o manžele a děti, případně jiné její členy, žijící ve společné
domácnosti), která již v původní podobě zanikla. Naopak jiné skutečnosti v
důsledku své povahy mohou být významné i tehdy, když spadají až za okamžik
zániku majetkového společenství (např. potřeby nezletilých dětí). Dojde-li
ovšem k násilí mezi bývalými manžely až po zániku manželství, slouží k ochraně
před ním a k reparaci vzniklé újmy jiné právní prostředky.
Jestliže tedy odvolací soud pominul právně významné tvrzení o tzv. domácím
násilí v době trvání manželství, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na okraj se dodává,
že měl-li odvolací soud tvrzení žalobkyně za neprokázaná, příp. nekonkrétní,
měl se zabývat otázkou, zda se žalobkyni ze strany soudu prvního stupně dostalo
řádné výzvy a poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Důvodné jsou též námitky žalobkyně, že odvolací soud se nezabýval ani
dalšími skutečnostmi, které v řízení uplatnila a jež podle jejího názoru měly
být při vypořádání zohledněny. Některé z nich přitom žalobkyně uplatnila
dostatečně konkrétně na to, aby mohly být předmětem dokazování, např. tvrzení o
zanedbávání výživy nezletilého syna účastníků žalovaným, tvrzení o tom, že
žalovaný veškeré svoje příjmy věnoval na úhradu svých zálib a že věci do
domácnosti pořizovala výhradně žalobkyně, nebo tvrzení o chování žalovaného ve
vztahu k družstevnímu bytu, včetně tvrzení o hrozbě vyloučení z bytového
družstva (č. l. 267). Nebylo na místě nezabývat se těmito tvrzeními s poukazem
na to, že „zůstávají právě jen v rovině tvrzení a nezohledňují, jakým způsobem
manželé hospodařili, jaké byly jejich výdělkové poměry, kolik který z nich
přispíval do společného rodinného rozpočtu.“ Ohledně zjišťování skutkového
stavu a aplikace § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zde platí totéž, co bylo řečeno
výše ve vztahu k tvrzení o domácím násilí.
Žalobkyně odvolacímu soudu v dovolání též vytkla, že nezohlednil její platbu
63.359,- Kč na zateplení domu, v němž se nachází shora uvedený byt. Bude na
nalézacích soudech, aby na její tvrzení o platbě v dalším řízení reagovaly.
Dovolací soud dodává, že se nezabýval námitkou žalobkyně – opírající se o
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne
8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněný v Souboru pod č. C 8831) –
že při určování hodnoty členského podílu v bytovém družstvu (tedy nikoliv bytu,
jehož hodnotu určovaly nalézací soudy) se má vyjít ze stavu družstevního bytu a
obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu
a společného členství rozvedených manželů v družstvu. Žalobkyně tuto námitku
uplatnila až v doplnění dovolání ze dne 25. 4. 2012, tedy po uplynutí lhůty k
dovolání, a proto k ní s ohledem na § 242 odst. 4 o. s. ř. dovolací soud
nepřihlédl. Nalézací soudy se jí ovšem v dalším řízení budou muset zabývat.
Vzhledem k výše uvedeným nesprávným právním posouzením věci odvolacím
soudem a k tomu, že na těchto posouzeních spočívá i rozsudek soudu prvního
stupně, dovolací soud rozsudky obou nalézacích soudů podle § 243b odst. 2 a 3
o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i
soud odvolací, podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán vyslovenými
názory soudu dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu