22 Cdo 3637/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr.
Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Svatoslavova 8, o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 247/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293,
I. Dovolání žalovaného směřující proti výroku I. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům II., III. a IV.
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co
520/2009-293, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. dubna 2009, č. j. 18 C 247/1998-223, ve spojení s doplňujícím usnesením
ze dne 12. června 2009, č. j. 18 C 247/1998-231, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že zamítl žalobu ohledně osobního automobilu
Ford Siera Combi SPZ AEU 63-39 (výrok I. rozsudku). Do vlastnictví žalovaného
přikázal movité věci specifikované ve výroku rozsudku v hodnotě 32 910,- Kč
(výrok II. rozsudku) a dále majetkové hodnoty, nemovitost a osobní automobil
specifikované ve výroku rozsudku v hodnotě 1 343 730,- Kč (výrok III.
rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na „vyrovnání
vypořádacích podílů“ částku 458 880,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku
(výrok IV. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII. rozsudku). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně odůvodnil zvolený
způsob vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů založený na
konkrétních skutkových zjištěních, která v rozsudku uvedl. Z hlediska dovolání
jedinou spornou otázku, zda bylo na místě odklonit se od principu rovnosti
podílů při vypořádání zákonného majetkového společenství, posoudil tak, že
„podmínky pro stanovení shodných podílů zde nejsou a je potřeba určité
modifikace“. Vzal za prokázané, že žalobkyně od roku 1993 požívala ve větší
míře alkohol, proto byla opakovaně hospitalizována v protialkoholní léčebně,
přičemž úspěšnou léčbu ukončila koncem roku 1994. Uvěřil žalobci (správně
žalovanému), že po dobu zvýšené konzumace alkoholu žalobkyní převzal péči o
děti a domácnost; i pro dobu po rozvodu manželství byly děti svěřeny do péče
žalovaného. Stanovil proto poměr pro vypořádací podíl 60 : 40 ve prospěch
žalovaného. Zdůraznil však, že v řízení nebylo prokázáno, že se žalobkyně
nestarala o děti a domácnost po celou dobu trvání manželství, že by vůbec
nepracovala, neboť nebyla zaměstnána jen po dobu trvání mateřské dovolené. Žalobkyně v tomto období nepracovala, protože trvale zajišťovala péči o
nezletilé děti. Rovněž soud prvního stupně považoval „za velmi účelové a
zkreslující tvrzení žalovaného“, že žalobkyně neplnila svou zákonnou vyživovací
povinnost. Vzal za prokázáno, že žalovaný podal trestní oznámení, které bylo
odloženo, neboť bylo zjištěno, že ačkoliv po určitou dobu žalobkyně neplnila
vyživovací povinnost podle rozhodnutí soudu, žalovaný vyživovací povinnost vůči
dceři Barboře také neplnil. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
účastníků rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve výrocích II., III. a IV. tak, že přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného věci specifikované ve výroku rozsudku v
hodnotě 32 910,- Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu částku 731 542,- Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku (výrok I. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II., III. a IV. rozsudku). Také odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil zvolený
způsob vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů založený na
konkrétních skutkových zjištěních, která v rozsudku uvedl. Oproti soudu prvního
stupně však dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu
rovností podílů, neboť takový postup je pouze výjimečný. Poukázal na
skutečnost, že manželství účastníků trvalo od 13. května 1978 do 17. ledna
1996, žalobkyně od roku 1993 požívala ve větší míře alkoholické nápoje, pro
onemocnění „syndrom závislosti na alkoholu“ byla opakovaně hospitalizována v
psychiatrické léčebně, protialkoholní léčbu absolvovala v říjnu 1994 a důvodem
rozvratu manželství byl její alkoholismus.
Ačkoliv žalobkyně toto své selhání
sama uznala, nemůže být bez dalšího důvodem pro odklon od principu rovnosti
podílů při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Směrodatné je
totiž to, jak se žalobkyně za manželství chovala k hodnotám, o nichž se při
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhoduje, přičemž v tomto směru v
řízení před soudem prvního stupně nevyšlo najevo nic významného. Žalovaný nic
konkrétního netvrdil ani v řízení před soudem odvolacím. Ohledně alkoholismu
žalobkyně v odvolání pouze namítl, že ho soud prvního stupně nesprávně posoudil
jako přechodný stav, který byl zakončen jejím návratem z léčebny, po němž se
údajně chtěla vrátit k rodině a že alkoholismus a péče o děti, rodinu, vztah k
práci a majetku se vylučují. Z důkazů provedených v odvolacím řízení
nevyplynulo nic pro závěr, že by se žalobkyně k věcem tvořícím bezpodílové
spoluvlastnictví počínala nezodpovědně. Proto je namístě vycházet z principu
rovnosti podílů při vypořádání. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opíral o
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle
jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání, v němž napadá toliko závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny
podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů, popsal průběh manželského
soužití se žalovanou, přičemž zdůraznil její požívání alkoholu a důsledky,
které tento stav měl zejména na vzájemné vztahy mezi účastníky a jejich dětmi. To se projevilo také v obsahu výpovědi dcery účastníků B. B., která vypovídala
ve prospěch žalobkyně, neboť je proti žalovanému „silně zaujatá“. Naproti tomu
výpověď syna P. B. odvolací soud „stejnou měrou nevyužil“. Všechny okolnosti
posoudil správně soud prvního stupně, který se odklonil od principu rovnosti
podílů, zatímco rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s dobrými mravy“. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání, v němž
žalovaný napadá výhradně závěr odvolacího soudu o tom, že při vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví je nutno vycházet z principu rovnosti podílů.
Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a)
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně
jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se
týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé
rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí odklonil od principu rovnosti podílů
na vypořádávaném bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, zatímco odvolací soud
naopak vyšel z rovnosti podílů účastníků. V tomto směru posoudily nalézací soudy uvedenou otázku odchylně a dovolatel
závěry odvolacího soudu v daném směru napadá. Z hlediska přezkumu rozhodnutí
odvolacího soudu dovolacím soudem je tak napadena ta část rozsudku odvolacího
soudu, ve které odvolací soud oproti soudu prvního stupně odlišně konstituoval
práva a povinnosti účastníků. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a bylo podáno včas oprávněnou osobou;
přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 149 odst. 1, 3 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963
Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších
zákonů (dále jen „obč. zák.“), zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede
se vypořádání podle zásad uvedených v § 150. Neprovede-li se vypořádání
dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Podle § 150 obč. zák. při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů
jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze
svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného
majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k
potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k
tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry
přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné
domácnosti. Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví může soud stanovit jiné podíly manželů na
společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách
výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu
12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince
1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však
postupem výjimečným (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu
rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo
3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100). Hlediska uvedená v § 150 věta třetí obč. zák.
představují hlediska
rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo
1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud
se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis
aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení
§ 150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné
nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem,
které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných
věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení
majetku. Dovolací soud v rozsudku ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo
2921/2005, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569,
vyložil, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění
nelze snížit jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho
mimomanželský vztah. V rozsudku ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo
3110/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 16 – 17,
souhrnně zobecnil, že příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše
podílu manželů na jejich vypořádávaném společném jmění (uvedené závěry se
uplatní i pro oblast bezpodílového spoluvlastnictví manželů) významné, pokud
neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Podle § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, muž a žena mají v
manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si
věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o
děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Jednání, která jsou v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující
vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů,
jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem
nebo na péči o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv
negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do
majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o
rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého
individuálního případu, neboť variabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje
vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů. Obdobně pak lze nahlížet i na možnost odklonu od principu rovnosti
podílů z důvodu alkoholismu jednoho manželů, který byl – jak vyplývá ze
zjištění nalézacích soudů – příčinou rozvratu manželství účastníků. Uvedená
skutečnost sama o sobě – vzhledem k výše uvedenému – není důvodem k disparitě
podílů, pokud se nepromítla do hospodaření se společným majetkem či do péče o
rodinu. Ohledně péče o věci tvořící součást zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení nebyla prokázána
žádná skutečnost, která by měla za následek, že by si žalobkyně k těmto věcem a
k nakládání či hospodaření s nimi ve významnější míře počínala nezodpovědně.
Ve
vztahu k péči o rodinu již soud prvního stupně zohlednil skutková zjištění, od
nichž se odvolací soud neodchýlil, že v řízení nebylo prokázáno, že se
žalobkyně nestarala o děti a domácnost po celou dobu trvání manželství a že
nepracovala, vyjma období mateřské dovolené, kdy trvale pečovala o nezletilé
děti. Dále zohlednil, že po určitou dobu sice žalobkyně neplnila vyživovací
povinnost vůči dceři Barboře, nicméně tu neplnil ani žalovaný. Jestliže navíc
odvolací soud přihlédl k tomu, že manželství účastníků trvalo od 13. května
1978 do 17. ledna 1996, přičemž v rámci tohoto období žalobkyně požívala ve
větší míře alkoholické nápoje od roku 1993 do října 1994, a poté úspěšně
absolvovala protialkoholní léčbu, nelze jeho závěry ve směru, že nejsou dány
podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů, považovat ze zjevně
nepřiměřené; jen takové by v řízení o dovolání – jakožto mimořádném opravném
prostředků – měly vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. S těmito závěry odvolacího soudu ostatně dovolání ani fakticky
nepolemizuje. Žalovaný v dovolání prezentuje především své skutkové závěry
týkající se soužití účastníků a jejich dětí a průběhu manželství, které však
pro jejich obecné vyjádření nemohou vést svým obsahem ani k případné vadě
řízení, jež by byla podřaditelná pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., tím spíše pak pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3
o. s. ř., neboť žalovaný konkrétní výhrady podřaditelné uvedeným zákonným
ustanovením nevznáší a výslovně se ostatně dovolává pouze aplikace dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jestliže žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že zohlednil „tendenční a
účelové“ výpovědi žalobkyně a dcery B. B., přičemž „nedal prostor“ synovi P. B., pak tato výhrada není důvodná. Odvolací soud z výpovědi žalobkyně a B. B. neučinil žádná zjištění, jež
by byla základem pro úvahu o tom, že není na místě disparita podílů. O výpověď
žalobkyně totiž odvolací soud své závěry neopřel vůbec a svědkyně B. B. byla
vyslechnuta k okolnostem výstavby rekreačního domku účastníky a nikoliv ke
skutečnostem majícím dopad do úvahy o paritě či disparitě podílů. „Nevyužití
svědectví“ syna P. B. odvolacím soudem bylo zjevně důsledkem toho, že žalovaný
v průběhu řízení před nalézacími soudy důkaz výpovědí tohoto svědka nenavrhl a
v řízení před soudem prvního stupně se ostatně ani disparity podílů
nedovolával. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé je tedy správné, a proto dovolání žalovaného směřující proti
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I. rozsudku) podle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Tím, že dovolatel směřoval dovolání výslovně proti celému rozsudku odvolacího
soudu, je dovolání podáno také proti výrokům II. až IV. rozsudku odvolacího
soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě
nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31.
ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného směřující proti těmto výrokům
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně
úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.