22 Cdo 3174/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve
věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. P.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 17/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 24 Co
298/2006-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 20 871,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokátky.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. února 2006, č. j. 5 C 17/2004-229, vypořádal společné jmění účastníků tak,
že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal objekt
bydlení č. p. 411 s garáží na pozemku parc. č. 444 a pozemky parcelních čísel
444, 445/1 a 445/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro s. k., katastrální
pracoviště P., na LV č. 50 pro obec a kat. území B., pozemek parc. č. 416/4,
zapsaný u téhož katastrálního úřadu na LV č. 732 pro obec a kat. území M., a
dále pozemky zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště
P., na LV č. 333 pro obec a kat. území M., a to pozemky ve zjednodušené
evidenci – parcela původ pozemkový katastr parcelních čísel 74, 83/2, 215/1,
221, 257/1, 371/1, 385/7, 557 a 601. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví
žalovaného přikázal objekt bydlení č. p. 6 se studnou na pozemku parc. č. 37,
výkrmnu prasat na pozemku parc. č. 79, porodnu prasnic na pozemku parc. č. 103,
stodůlku a stáj na pozemku parc. č. 37, objekt bez čísla popisného na pozemku
parc. č. 123, tvořící příslušenství stavby porodny prasat, objekt bez čísla
popisného, tvořící příslušenství stavby porodny prasnic, na pozemku parc. č.
124/1, kolnu na pozemku parc. č. 257/10, pozemky parcelních čísel 37, 79, 103,
123, 124/1 a 257/10, pozemky ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový
katastr parcelních čísel 257/4, 280, 299/3 a 386/3, zapsané u Katastrálního
úřadu pro J. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 196 pro obec a kat. území
M., dále dvacet jedna šedesátin vzhledem k celku pozemků ve zjednodušené
evidenci – parcela původ pozemkový katastr parcelních čísel 1158, 1159, 2162 a
2163, zapsaných na LV č. 1504 pro obec a kat. území B., a zděnou hrobku
evidenčního čísla 821 v B. Pod bodem III. zastavil řízení o vypořádání movitých
věci ve společném jmění účastníků. Pod bodem IV. uložil žalovanému, aby
žalobkyni na vypořádání jejího podílu zaplatil částku 542 527,- Kč. Pod body V.
a VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že manželství
účastníků zaniklo rozvodem 17. 6. 2003 a že vyjma věcí movitých, ohledně nichž
žalobkyně vzala se souhlasem žalovaného žalobu na jejich vypořádání zpět, k
dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo. Při vypořádání soud
vyšel z toho, že podíly účastníků na společném majetku jsou stejné, neboť
„nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly, aby se soud při
vypořádání odchýlil od zásady rovnosti podílu účastníků na společném majetku“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 24 Co 298/2006-298, pod bodem I. výroku změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že pozemek parc. č.
416/4, zapsaný u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., na
LV č. 732 pro obec a kat. území M., přikázal do vlastnictví žalovaného a z
tohoto výroku vypustil pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely pozemkový
katastr čísel 74, 83/2, 215/1, 221, 257/1, 369/2, 371/1, 385/7, 557 a 601,
zapsané původně na LV č. 333 pro obec a kat. území M. Pod bodem II. změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že z tohoto výroku
vypustil pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely pozemkový katastr čísel
257/4, 280, 299/3 a 386/3, zapsané na LV č. 196 pro obec a kat. území M., a
zděnou hrobku, evidenční číslo 821. Pod bodem III. změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku IV. tak, že částka činí 584 266,50 Kč. Pod body IV. a
V. rozhodl o nákladech řízení. Námitku žalovaného, že jeho podíl na získání a
udržení společného jmění měl být stanoven vyšší než poloviční, odvolací soud
neshledal důvodnou. K tomu uvedl, že „manželství účastníků bylo uzavřeno 23.
11. 1963 a rozvedeno 17. 6. 2003. Žalovaný začal podnikat až po roce 1990 a
žalobkyně, přestože byla zaměstnána až do přiznání starobního důchodu,
žalovanému s podnikáním pomáhala, vedla mu účetnictví a i ve fyzické práci v
zemědělském podnikání jej zastupovala v období, kdy byl nemocen a fyzicky na to
nestačil. Skutečnost, že žalobkyně opustila společnou domácnost rok před
zánikem manželství a nepodílela se již na zabezpečení podnikání a pomoci
manželovi s ním, nemůže být důvodem pro stanovení nerovných podílů v rámci
vypořádání společného jmění“. Žalobkyni byly přikázány nemovitosti v ceně 1 665
000,- Kč, žalovanému nemovitosti v ceně 2 227 000,- Kč. Při vypořádání byly
zohledněny částky, které měl v držení žalovaný, a to 142 500,- Kč získanou z
titulu pojištění vozidla, 30 000,- Kč představující polovinu ceny parkurového
koně a 434 553,- Kč získanou z prodeje podílových listů. Celkem činí cena
společného jmění účastníků částku 4 498 553,- Kč, z níž polovina činí 2 249
266,50 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání částku
584 266,50 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl
pouze výrok pod bodem III. ohledně výše vypořádacího podílu, z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, neboť nesouhlasí s tím, že oba soudy při
vypořádání společného jmění účastníků uzavřely, že podíly účastníků na
předmětném majetku jsou stejné. Namítl, že to byl především on, kdo se
zasloužil o nabytí a udržení společného jmění manželů. Převážnou část majetku
získal svojí prací, zejména z věrnostního a odstupného za dlouholetou práci v
Uranových dolech v P. V podstatě zajišťoval obhospodařování společných pozemků
a udržoval veškeré nemovitosti, totéž činil přes veškeré zdravotní komplikace i
po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti. Nelze pominout, že zemědělství se
věnoval již při svém zaměstnání v uranových dolech, kromě příjmů ze zaměstnání
měl příjmy z chovu koní a z těchto prostředků byl proto také schopen zajišťoval
rekonstrukce na veškerých nemovitostech. Příjmy žalovaného byly několikanásobně
vyšší, než příjmy žalobkyně. Veškeré podnikatelské aktivity žalovaného byly
vždy jeho nápadem a byl to žalovaný, který je zajišťoval i po organizační
stránce. K aktivitám žalovaného mělo být přihlédnuto. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že skutečnosti uváděné v
dovolání žalovaný tvrdil již před soudy obou stupňů a oba soudy se s nimi
vypořádaly. Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího
soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon
117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit
5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále
„Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do výlučného
vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 416/4 v obci a kat. území M. a
z pozemků přikázaných účastníkům do výlučného vlastnictví vypustil blíže
označené pozemky a zděnou hrobku v Březnici a v návaznosti na tuto změnu pak
změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše částky, kterou je žalovaný
povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejich společného jmění. V tomto
rozsahu žalovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním nenapadl. Žalovaný napadl
rozsudek odvolacího soudu jen pokud jde o výši podílů účastníků na jejich
společném jmění. V daném případě tedy jde o posouzení otázky, zda žalovaný má
právo na to, aby mu byl soudem stanoven jeho podíl na majetku ve společném
jmění manželů vyšší oproti nižšímu podílu žalobkyně. Soudy obou stupňů při
vypořádání společného jmění účastníků vycházely z toho, že podíly účastníků na
jejich společném jmění jsou stejné, čili dotčena práva účastníků posoudily
zcela shodně. Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním je tak
rozhodnutím potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky
(třebas i procesněprávní), která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536 a
usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované
tamtéž pod C 1164. Stávající judikatura Nejvyššího soudu připouští při
vypořádání společného jmění manželů s přihlédnutím k zásadám uvedeným v § 149
odst. 3 ObčZ stanovení jiných podílů manželů na společném majetku než stejných.
Takové výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění
manželů jednomu z manželů však nelze bez dalšího odůvodnit většími zásluhami na
získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o
rodinu a obstarávání společné domácnosti (k tomu srov. usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové z 21. 2. 1974, sp. zn. 10 Co 87/74, uveřejněné v publikaci
Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním
řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, IV, str. 499, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v
Souboru rozhodnutí pod C 45. Hmotněprávní posouzení věci v otázce podílů
účastníků na jejich společném jmění zcela odpovídá skutkovému zjištění
učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem, jehož správnost
dovolací soud nemohl přezkoumávat, neboť v případě dovolání, kdy jeho
přípustnost přichází v úvahu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze uplatnit
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni
představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí
podle § 3 odst. 1 (z částky 2 249 266,- Kč), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů částku 20 571,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu