22 Cdo 1274/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. Ř.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 75/97, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2005, č. j. 28 Co
124/2005-573, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 32 267,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z.
K.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října
2004, č. j. 25 C 75/97-488, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že pod bodem I. výroku do vlastnictví žalobkyně přikázal rodinný
domek č. p. s pozemkem parc. č. 3424, zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV
č. pro kat. území Z. v rozsahu jedné poloviny, finanční prostředky ve výši 1
994,- Kč, uložené k 10. 1. 1997 na blíže označených účtech, a položky hmotných
aktiv movitých věcí podle separátní dohody o jejich vypořádání ve výši 49 490,-
Kč. Pod bodem II. do vlastnictví žalovaného přikázal rodinný domek č. p. 629 s
pozemkem parc. č. 3424, zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. pro kat.
území Z. v rozsahu jedné poloviny, rekreační chalupu ev. č. 29 s pozemky parc.
č. 650 a parc. č. 651, zapsanými u Katastrálního úřadu v D. na LV č. pro kat.
území D. C.h., finanční prostředky ve výši 2 241 050,- Kč, uložené k 10. 1.
1997 na blíže označených účtech, a položky hmotných aktiv věcí movitých podle
separátní dohody o jejich vypořádání ve výši 142 090,- Kč. Pod bodem III.
uložil žalovanému, aby na vyrovnání podílů zaplatil žalobkyni částku 1 478
Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo
rozvodem 10. 1. 1997. Ohledně vypořádání věcí movitých účastníci uzavřeli 2. 9. 1999 dohodu, podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na vypořádání
částku 46 295,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku nebo uzavření dohody o
vypořádání jejich bezpodílového ve zbývající části. K 10. 1. 1997 měli v držení
finanční prostředky na blíže označených účtech, a to žalobkyně v celkové výši 1
994,- Kč, žalovaný ve výši 2 241 050,- Kč. Pokud žalovaný namítal, že do
bezpodílového spoluvlastnictví nepatří jeho příjmy z podnikání v roce
1991-1996, neboť byly dosaženy výlučně jeho prací, soud prvního stupně uvedl,
že i tyto příjmy patří podle § 143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Na podkladě dohody účastníků ze
zůstatku na podnikatelském účtu u A., a. s., č. při vypořádání uvažoval jen s
částkou 53 986,- Kč. Žalovaný totiž namítal, že na tomto účtu byly uložené
finanční prostředky na výdaje v roce 1997 za rok 1996 (daně, sociální
pojištění, zdravotní pojištění). Naproti tomu soud prvního stupně nezohlednil
závazek žalovaného z daní z úroků, které žalovaný nevyčíslil a nedoložil. Nevyhověl ani požadavku žalovaného, aby z finančních prostředků na jím
označených účtech bylo odpočteno 25 % paušálních nákladů jako rezervu na
podnikání, s tím, že rezervy mají stejný charakter jako ostatní prostředky
nabyté některým z manželů za trvání manželství, ale jsou pouze připraveny k
budoucímu použití. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zahrnul rovněž
zůstatky na účtech u Ž. b., a. s., a Č. o. b., a. s., v DM a USD, o nichž
žalovaný tvrdil, že jde o diety ze služebních cest, které vykonal v průběhu
manželství. Podle soudu prvního stupně nespotřebované diety jsou příjmem
patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví. Zůstatky na těchto účtech
přepočítal kurzem stanoveným Č. k 10. 1. 1997. Neshledal důvod pro odpočet
částek, které žalovaný za trvání manželství zaplatil za žalobkyni jako
spolupracující osobu na pojistném a na své penzijní připojištění a stavební
spoření. Za důvodnou neshledal ani námitku žalovaného, že do bezpodílového
spoluvlastnictví nepatří výplata z fondu pojištění vkladů ve výši 61 672,30 Kč,
s tím, že jde o příjem žalovaného z podnikatelské činnosti. Pokud žalovaný
tvrdil, že do bezpodílového spoluvlastnictví nepatří zůstatky na dvou účtech u
U. b., a. s., po 100 000,- Kč, neboť mu tyto prostředky byly svěřeny D. V.,
soud prvního stupně dovodil, že D. V. žalovanému vrátila peníze až po právní
moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. K námitce žalobkyně, že žalovaný
v době od 1. 1. 1996 do 10. 1. 1997 vybral z účtů celkem částku 2 502 521,70
Kč, a jejímu návrhu, aby částka byla zahrnuta do vypořádání, soud prvního
stupně porovnáním zůstatků na účtech před spornými výběry se zůstatky k 10. 1. 1997 zjistil, že zůstatek na účtech k 10. 1.
1997 byl o 75 852,- Kč vyšší, což
soud považoval za potvrzení toho, že žalovaný výběry prováděl v rámci svých
podnikatelských aktivit a pro svou osobní spotřebu a že tyto výběry
nepředstavují záležitosti nikoli běžné. Rodinný domek soud přikázal do
podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem zejména s ohledem na
skutečnost, že účastníci v domě žijí již 36 let a že pro toho z účastníků,
který by se měl z domu vystěhovat, by bylo těžkou újmou, neboť by si jen velmi
těžko zvykal na nové prostředí. Vzal v úvahu také skutečnost, že i když každý z
účastníků měl možnost se z domu odstěhovat do bytu obstaraného žalovaným, po
poměrně dlouhou dobu stále žijí v předmětném domě. To, že žalovaný má byt, soud
nepovažovat za významnější, než uvedené důvody. Chalupu přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného, který ji užívá a udržuje. Při vypořádání vyšel z cen
nemovitostí stanovených znalcem Ing. F. Č. znaleckým posudkem z 28. 12. 2002, a
to rodinného domku s pozemky ve výši 1 387 082,- Kč a rekreační chalupy ve výši
625 000,- Kč. Podle názoru soudu prvního stupně zde nebyl důvod, aby podíl
žalovaného na společném majetku byl 70 % a žalobkyně 30 %, jak požadoval
žalovaný, neboť žalobkyni nelze vytknout, že by pracovní a rodinné povinnosti
řádně neplnila.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
19. září 2005, č. j. 28 Co 124/2005-573, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného
vlastnictví žalobkyně přikázal rodinný domek č. p. 629 s pozemkem parc. č.
3424, zapsanými u Katastrálního úřadu P. na LV č. pro kat. území Z., v ceně 2
141 566,92 Kč a položky hmotných aktiv věcí movitých podle separátní dohody o
jejich vypořádání ve výši 49 490,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal rekreační chalupu ev. č. 29 s pozemkem parc. č. 650, zapsanými u
Katastrálního úřadu v D. na LV č. pro kat. území D. Ch., v ceně 394 502,23 Kč a
položky hmotných aktiv věcí movitých podle separátní dohody o jejich vypořádání
ve výši 142 080,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílů
zaplatil 292 290,66 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, která doplnil toliko dodatkem ke znaleckému posudku o cenách
nemovitostí, z něhož zjistil, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila cena
rodinného domku 2 141 566,92 Kč a rekreační chalupy 394 502,23 Kč. Přisvědčil
žalobkyni, že rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání rodinného domku do
podílového spoluvlastnictví účastníků není správné. Souhlasil se soudem prvního
stupně, že žádný z účastníků netvrdil ohledně pořízení domu, jeho údržby a
dosavadního užívání takovou skutečnost, která by byla rozhodující pro jeho
přikázání jednomu z nich. Podle názoru odvolacího soudu s ohledem na velikost
domu, jeho stavební uspořádání a funkčnost jednotlivých místností, by přikázání
domu do podílového spoluvlastnictví bylo v rozporu s jeho účelným využitím.
Takové řešení by, jak argumentovala žalobkyně, vedlo nepochybně k podání žaloby
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud přikázal
rodinný domek do výlučného vlastnictví žalobkyně proto, že na rozdíl o
žalovaného, který je vlastníkem bytu, nemá jinou možnost bydlení. Jinak
odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné s tím, že
specifikace jednotlivých účtů s uvedením zůstatků na nich byla nadbytečná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že za stavu, kdy existuje
volný trh s byty, je otázka, zda účastníci vlastní byt či nikoli, irelevantní.
Žalobkyně i při případných zanedbatelných peněžních aktivech by v případě
přikázání domu do vlastnictví žalovaného získala dostatek prostředků na koupi
obdobného bytu jako drží žalovaný. Nesouhlasí ani s oceněním domu s poukazem na
to, že cena domu byla stanovena podle vyhlášky č. 640/2004 Sb. a nikoli cenou
obvyklou, s tím, že cena podobného domu s pozemkem se v dané lokalitě
pohybovala minimálně ve výši 4 000 000,- Kč. Nesouhlas vyslovil rovněž s
rozhodnutím, pokud jde o zůstatky finančních prostředků na účtech. Namítl, že
po odpočtu jím doložených výdajů za léta 1992-1996 ve výši 624 225,- Kč zbývala
na účtech z nerealizovaných výdajů částka 508 581,- Kč. Jde o nezdaněnou
částku, která je součástí obchodního jmění podnikatele, podle § 5 ObchZ slouží
k provozování podniku a že z předmětu bezpodílového spoluvlastnictví vyloučena.
Podnikateli z příjmů náleží jen to, „co mu zbude po odečtení částek z příjmu
náležejících státu, zdravotní pojišťovně, případně dalším oprávněným osobám. Ze
zbylé části pak nejprve vyčlení výdaje vynaložené podle zákona o daních z
příjmů na dosažení, zajištění a udržení příjmu a na osobní spotřebu a teprve
zůstatek tvoří úspory, které se zařazují do bezpodílového spoluvlastnictví“.
Rozhodnutím soudu došlo k obohacení žalobkyně o částku 254 290,- Kč. Dále
vytýká oběma soudům, že při rozhodování vyšly z částky 53 986,- Kč, která má
představovat závazky žalovaného vůči státu a pojišťovně, s níž žalovaný sice
souhlasil, avšak ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně svůj omyl opravil
a vyčíslil je celkovou částkou 85 008,- Kč. Tato částka je objektivně daná a
tudíž se z ní musí vycházet. Pokud jde o dohodu o vypořádání movitých věcí,
uzavřenou 2. 9. 1999, namítl, že tato dohoda „nevyjadřuje aktualizovanou
hodnotu movitých věcí k 10. 1. 1997“. Nemá výhrady proti tomu, jak byly movité
věci mezi účastníky rozděleny, ale k jejich ceně, neboť od uzavření dohody do
rozhodnutí soudu se jejich cena výrazně změnila, některé věci jsou za hranici
jejich životnosti nebo pozbyly část své hodnoty. Oběma soudům vytknul, že se
nezabývaly tím, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení společných
věcí. Bylo prokázáno, že aktiva ve formě finančních prostředků určená soudem k
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve výši 2 243 044,66 Kč pocházejí
minimálně z 96 % z vlastní činnosti žalovaného a kdy o nabytí a udržení
společných nemovitých věcí se rozhodujícím způsobem přičinil rovněž žalovaný.
Dále konstatoval, že účastníci „nebyli poučeni o právu vyjádřit se k osobám
soudců a přísedících“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že dovolání není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ), ani podle § 237
odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Za změnu rozsudku soudu prvního stupně by bylo možno
podle žalobkyně považovat pouze takové rozhodnutí, jímž by odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že by žalobu zamítl, neboť v řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je soud vázán toliko návrhem a „ve
zbytku se jedná o judicium duplex“. Nejde tedy o změnu rozsudku soudu prvního
stupně, pokud odvolací soud přikázal rodinný domek do vlastnictví žalobkyně.
Namítla, že dovolatel neuvádí, z jakého konkrétního důvodu je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ, která právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným
právem, resp. která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena nebo
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Pokud jde o věc
samou žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukázala na to,
že do té doby, než byl rodinný domek přikázán do jejího vlastnictví, žalovaný
výhrady k jeho ocenění nevznesl. I ona by mohla konstatovat, že došlo k jejímu
poškození tím, že nebyly vypořádány částky, které žalovaný vybral z účtů v době
po podání návrhu na rozvod manželství do jeho zániku. Protože dům je objektem
pro bydlení, odvolací soud správně přihlédl k tomu, že žalovaný je nájemcem
komfortně vybaveného družstevního bytu, takže jeho potřeba bydlení je
zajištěna. Za absurdní považuje snahu žalovaného, aby soud do bezpodílového
spoluvlastnictví nezahrnul jeho tzv. obchodní majetek jako podnikatele. Soudy
obou stupňů právně při vypořádání přihlédly k závazkům žalovaného k datu právní
moci rozsudku o rozvodu manželství, byť splatným následně v termínech pro
přiznání daně z příjmu fyzických osob a přehledů o zdravotním a sociálním
pojištění. Zpochybnění dohody o vypořádání movitých věcí je zcela účelové.
Pokud jde o podíly účastníků na společném majetku, žalobkyně je toho názoru, že
žalovaný hodnotí své zásluhy jako kdyby jeho práce byla jedinou, kterou je
možno hodnotit, a její práce žádný význam nikdy neměla.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné [pokud tomu není
podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je tomu tak podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ],
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem
uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jedním z hledisek, významných pro přikázání určité věci jednomu z bývalých
manželů do jeho výlučného vlastnictví, je hledisko účelného využití věci, byť
toto hledisko není v § 150 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb., výslovně uvedeno, neboť § 150 ObčZ hlediska významná pro přikázání
věci tomu kterému z bývalých manželů upravuje jen příkladmo. Jde totiž o právní
normu s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pokud soud hypotézu právní normy
vymezil správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, případně, že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které nelze v posuzovaném případě považovat za podstatné či
významné. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn.22 Cdo
2289/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále
„Soubor rozhodnutí“) pod C 259, a rozsudek téhož soudu z 3. 9. 2002, sp. zn. 22
Cdo 264/2001, publikovaný tamtéž pod C 1404. Odvolací soud při rozhodování o
tom, kterému z účastníků má být přikázán do výlučného vlastnictví předmětný
rodinný dům, vycházel ze stávajících bytových poměrů účastníků v době
rozhodování, kdy žalobkyně na rozdíl od žalovaného, který nabyl vlastnictví k
bytu v P., uživatelkou, případně vlastnicí, jiného bytu nebyla, a proto
předmětný rodinný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Dovolací
soud neshledal, že by úvaha odvolacího soudu v tomto směru byla nepatřičná,
přihlédne-li se také k tomu, že žalovanému byly přikázány nemovitosti v D. Ch.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s hlediskem účelného využití
věci a zásadou, aby věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví byly mezi
účastníky rozděleny tak, aby částka, kterou je jeden z nich povinen zaplatit
druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí; nelze proto v něm ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy,
které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím
řízení (§ 243a odst. 2, § 241a odst. 4 OSŘ). Žalovaný, ač mohl, námitky proti
ceně předmětného rodinného domu, z níž při rozhodování odvolací soud vycházel,
v odvolacím řízení nevznesl a přišel s nimi teprve v dovolání. Jde o
nepřípustnou novotu, jímž se dovolací soud s ohledem na uvedené nemohl zabývat.
Podle § 143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. v
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřeném manželství nebo jemuž byla věc vydána
jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1127).
Odvolací soud nepochybil, pokud do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků zahrnul finanční prostředky uložené na různých bankovních účtech,
které vzešly z podnikání žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu
odpovídá judikatuře dovolacího soudu, který v rozsudku z 24. 2. 2005, sp. zn.
22 Cdo 2545/2003 (viz C 3282 Souboru rozhodnutí) dovodil, že „podle právní
úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů patřily i výnosy z podnikání do
tohoto spoluvlastnictví. S ohledem na výdaje a závazky podnikajícího manžela
spojené s jeho podnikáním je podnikající manžel povinen do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude zpravidla
představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví“.
Odvolací právem nepřihlédl k pasivům (pohledávkám za podnikem žalovaného),
které již ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů neexistovaly
(byly již uhrazeny), a právem nepřihlížel k dluhům žalovaného jako podnikatele,
které měly v budoucnu teprve vzniknout (stát se splatnými), vyjma závazků
žalovaného z plateb daně z příjmů a sociálního a zdravotního pojištění za rok
1996, splatných v roce 1997, na jejichž odpočtu se účastníci dohodli, takže u
účtu A., a. s., se nevycházelo ze zůstatku ve výši 130 286,- Kč, ale z částky
53 986,- Kč. V tomto směru je pro úvahy o tom, kolik z majetku žalovaného jako
podnikatele, jejž získal za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, je
třeba do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit, určující skutečný
stav jeho majetku k datu zániku manželství účastníků. Pokud se účastníci před
soudem dohodli na výši uvedených závazků, splatných v roce 1997, nelze tuto
výši bez dalšího jednostranně měnit.
Totéž, co je výše uvedeno o námitkách týkajících se ceny předmětného rodinného
domu, platí i pro výtky žalovaného ohledně cen movitých věcí k 10. 1. 1997,
vypořádaných dohodou z 2. 9. 1999. Nad rámec dovolacího přezkumu lze jen
poznamenat, že částečná mimosoudní dohoda se již neměla stát předmětem soudního
vypořádání, a již proto by k cenám v ní vypořádaných věcí nemělo být
přihlíženo. Žalovaný však v dovolání vyřazení vypořádané částky z dohody z 2.
9. 1999 nenavrhoval.
Podle § 150 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., při
vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Při určení
míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné
domácnosti.
Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví může soud stanovit jiné podíly
manželů na společném majetku než stejné. Soud prvního stupně se zabýval návrhem
žalovaného, aby jeho podíl na společném majetku byl vyšší než žalobkyně, a
neshledal pro takové rozhodnutí předpoklady. Odvolací soud se v tomto směru s
rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil. Právní posouzení výše podílů
účastníků na společném majetku vychází z určitých skutkových zjištění a ani
podle názoru dovolacího soudu nejsou zde důvody pro jeho odchylné hodnocení.
„Výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nelze odůvodnit většími zásluhami o vytvoření majetku,
jestliže jeden z manželů měl k tomu lepší předpoklady vzhledem ke svému
vzdělání, schopnostem, profesi, zdraví apod. nežli druhý manžel, jemuž však
nelze vytknout, že při starosti o rodinu, při nabývání a udržování společných
věcí, při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti nevyužíval svých
schopností a možností“ (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 2.
1974, sp. zn. 10 Co 87/74, Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší
soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha,
1986, str. 499).
Výhrady žalovaného „vůči závěrům rozsudku odvolacího soudu“ se týkají
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6 v odstavci druhém a podle obsahu
dovolání měl jimi zřejmě na mysli to, že odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí blíže neuvedl všechny jeho námitky vznesené v jeho vyjádřeních v
průběhu odvolacího řízení k projednávané věci. Pokud tak odvolací soud
neučinil, jde o vadu řízení, která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 157 odst. 2, § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
jakož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání
žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za
její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, § 4
odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky
č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb. částku 32 192,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.
Dovoláním byl napaden majetek v ceně 4 384 611,- Kč, z níž polovina činí 2 192
305,50 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu