22 Cdo 3128/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem v
Brně, Bartošova 3, proti žalovanému Ing. K. M., zastoupenému JUDr. Tomášem
Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 53, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 366/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j.
17 Co 420/2011-478, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 17 Co
420/2011-478, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. června 2011, č. j.
46 C 366/2003-430, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
června 2011, č. j. 46 C 366/2003-430, ve výroku I. zastavil řízení ohledně
vypořádání movitých věcí uvedených v tomto výroku, neboť ohledně nich vzala
žalobkyně žalobu zpět. Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví
žalobkyně hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Průkopník,
spojenému s družstevním bytem č. 16, nacházejícím se v B. ve výši 1.650.000,-
Kč a zůstatek na účtu vedeném u Československé obchodní banky, a. s. ve výši
3.867,- Kč. Ve výroku III. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného budovu,
nacházející se na pozemku parc. č. st. 1487/2, spolu s pozemky parc. č. st.
1487/2 a parc. č. 6049/2, to vše v katastrálním území a obci V. v hodnotě
448.000,- Kč, dále podnik žalovaného v hodnotě 2.526.839,- Kč a zůstatek na
účtu vedeném u České spořitelny, a. s. ve výši 20.113,- Kč. Ve výroku IV.
uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
částku ve výši 55.542,50 Kč. Ve výrocích V. – VII. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno
15. července 2003. Zjistil, že účastníci nabyli na základě kupní smlouvy
nemovitosti uvedené ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž část
kupní ceny ve výši 35.000,- Kč vynaložila žalobkyně ze svých výlučných
prostředků. Za trvání manželství jim vzniklo právo společného členství ve
Stavebním bytovém družstvu Průkopník a právo společného nájmu k bytu č. 16,
nacházejícím se v B. Na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. srpna
2006, č. j. 46 C 224/2005-37, se výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu
stala žalobkyně. Členský podíl byl oceněn znaleckým posudkem. Dále vzal soud
prvního stupně za prokázané, že žalovaný ke dni zániku manželství podnikal jako
osoba samostatně výdělečně činná. Prokázány byly i zůstatky na účtech obou
účastníků. Soud prvního stupně do společného jmění manželů zařadil i závazky ze
smluv o půjčce, které žalovaný uzavřel za trvání manželství. Jednalo se o
závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené s V. F. dne 9. dubna 2001 ve výši
800.000,- Kč a závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené s Ing. E. P. dne 10. ledna
1999 ve výši 500.000,- Kč. První závazek byl uhrazen v lednu 2005 a druhý v
prosinci 2004, tedy oba po rozvodu manželství účastníků. Soud prvního stupně
považoval výši závazků za přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Žalobkyně
požadovala vypořádání peněžní částky investované do nemovitosti, které byl
žalovaný spoluvlastníkem, nicméně vnos se jí v řízení nepodařilo prokázat. Protože byl žalovanému přikázán majetek v hodnotě 2.994.952,- Kč a žalobkyni
majetek v hodnotě 1.653.867,- Kč, je žalovaný po započtení částky, která
připadá na zaplacení půjček, a po započtení vnosu žalobkyně povinen uhradit
vypořádací podíl ve výši 55.542,50 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 17 Co 420/2011-478, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu
prvního stupně. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že závazky ze smluv o
půjčkách, které žalovaný uzavřel, nepatří do společného jmění manželů. Poukázal
na to, že jejich existence byla dostatečně prokázána. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že půjčky nepřesahovaly míru přiměřenou majetkovým
poměrům účastníků, přičemž jejich výše odpovídala finanční situaci manželů. Jestliže byly finanční prostředky ze smluv o půjčce použity k podnikání
žalovaného a žalobkyně se podílela na vypořádání hodnoty jeho podniku, musí se
zároveň podílet i na úhradě závazků, které s ním souvisely. Pokud se žalobkyně
domáhala vypořádání finančních prostředků na dalších účtech vedených u
Československé obchodní banky, a. s., bylo v řízení prokázáno, že v době zániku
manželství již neexistovaly, neboť byly vybrány žalovaným rok před zánikem
manželství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnila
přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka má za to, že závazky ze smluv o půjčkách, které žalovaný uzavřel,
nelze považovat za přiměřené majetkovým poměrům účastníků a není možné je
zařadit do společného jmění manželů za situace, kdy s nimi nevyslovila souhlas,
resp. o nich ani nevěděla. Nalézací soudy tak rozhodly v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nalézacím soudům vytkla, že svůj závěr o
tom, že závazky do společného jmění patří, nedostatečně odůvodnily. Zpochybnila, že byly půjčky poskytnuty v souvislosti s podnikatelskou činností
žalovaného, když na žádné ze smluv není uvedeno jeho identifikační číslo a
nejsou ani vedeny v jeho účetnictví. Nebylo tedy prokázáno, že by uvedené
závazky byly použity v rámci podnikání žalovaného, a zvýšily tak hodnotu jeho
podniku. Podle názoru dovolatelky k realizaci půjček vůbec nedošlo, spíše se
domnívá, že byly ,,vykonstruovány“ za účelem snížení vypořádacího podílu, který
je jí žalovaný povinen nahradit. Důkazy výslechem věřitelů ze smluv o půjčce
považuje dovolatelka za nedostatečné. Tyto osoby podle jejího názoru
neprokázaly, že by měly předmětné částky k dispozici. Žalovaný navíc závazky z
půjček neargumentoval ani v řízení o výživném k nezletilému dítěti, což svědčí
o tom, že mu nikdy poskytnuty nebyly. Pokud jde o zůstatky na účtech vedených u
Československé obchodní banky, a. s., nalézací soudy pochybily, pokud nevzaly v
potaz skutečnost, že prokázala jejich existenci nedlouho před rozvodem
manželství, ačkoliv nebylo věrohodně prokázáno, že byly spotřebovány. Výběr z
účtů nemůže znamenat spotřebu finančních prostředků a odůvodnit závěr, že
nemohou být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Podle jejího názoru
měly soudy zjišťovat, na co byly předmětné peněžité prostředky žalovaným
vynaloženy. Dovolatelka upozornila na to, že pokud není prokázán způsob využití
těchto finančních prostředků, nelze je z masy společného jmění manželů
vyloučit. Poukázala přitom na nevěrohodné výpovědi svědků a žalovaného. Navrhla
proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání neobsahuje způsobilý dovolací
důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená to, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Dovolatelka především vytýká nalézacím soudům, že v rámci řízení nevypořádaly
finanční prostředky na účtech (č. ú. 373104363 u Československé obchodní banky,
a. s., jehož vybraný zůstatek při zrušení činil 115 714 € a č. ú. 373104283 u
Československé obchodní banky, a. s., jehož vybraný zůstatek při zrušení činil
397 642,- Kč, k čemuž je podle dovolatelky nutné přičíst i „nevysvětlený výběr“
ze dne 29. května 2002 v částce 300 000,- Kč). Soud prvního stupně uvedené finanční prostředky nevypořádal s odůvodněním, že
„soud provádí vypořádání společného jmění manželů k okamžiku jeho zániku (2. září 2003) a smyslem vypořádání společného jmění manželů není vyúčtování
hospodaření manželů během manželství“. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že se jedná o finanční prostředky,
které byly žalovaným z uvedených účtů vybrány téměř rok před právní mocí
rozsudku o rozvodu manželství a „tedy k zániku manželství účastníků tyto
finanční prostředky neexistovaly a v rámci vypořádání SJM nelze pak provádět
jejích vypořádání. Otázka, jakým způsobem byly využity spotřebované finanční
prostředky za trvání manželství, nemůže být předmětem vypořádání SJM.“
Právní posouzení věci v této souvislosti dovolatelka napadá; protože rozhodnutí
nalézacích soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je
dovolání přípustné a je i důvodné. Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém
společenství způsobem, který je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., pak k
tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně
relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do
masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu
druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba
vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 45). Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2
obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s § 145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění
nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly
odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je
třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži
toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452). Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a
používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů
soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly
uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo
o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky,
s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení
toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu
majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu
§ 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či
ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je
však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem. To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou
správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného
jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla
zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním
úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné
nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze
přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a
vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013,
str. 62). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil v
usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že toho manžela, který
finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a
důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil.
V
případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který
nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného
jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku
společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást
společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní
břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného
jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v
daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání
manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na
vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto
vybranými finančními prostředky naloženo. Závěr soudu prvního stupně, že bez dalšího takto vybrané finanční prostředky
nelze v řízení vypořádat, tudíž není správný. Správným ovšem není ani rozsudek
odvolacího soudu, jestliže uzavřel, že způsob využití vybraných finančních
prostředků je z hlediska nároků na vypořádání společného jmění manželů
nevýznamný a nemůže být „předmětem vypořádání SJM“. Z výše uvedené judikatury
totiž jednoznačně plyne, že způsob nakládání s takto vybranými finančními
prostředky může mít pro nároky na vypořádání naopak zásadní význam. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž dovolatelka uplatnila právem. Rozhodnutí odvolacího soudu je nicméně postiženo i vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž je dovolací soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí naznačuje, že vzhledem k výběru
finančních prostředků „téměř rok před právní mocí výroku rozsudku soudu I. stupně o rozvodu manželství“ vybrané finanční prostředky neexistovaly, a v
rámci řízení tak nelze provést jejich vypořádání. V rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. však z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu není zřejmé, o jaké důkazní prostředky opřel svůj skutkový
závěr o tom, že došlo ke spotřebování vybraných finančních prostředků, a tudíž
jejich neexistenci. Samotný výběr finančních prostředků totiž bez dalšího
zjevně neopodstatňuje závěr, že tyto prostředky již manžel, jenž je vybral,
nemá k dispozici. Uvedený závěr o spotřebování finančních prostředků měl z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynout tím spíše, že soud prvního
stupně takové skutkové zjištění neučinil a své rozhodnutí na něm nezaložil. Dovolatelka dále napadá rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž zařadil do
vypořádání společného jmění manželů závazky v celkové výši 1 300 000,- Kč, a to
ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a V. F. ve výši 800 000,- Kč a Ing. E. P. ve
výši 500 000,- Kč. V této části je dovolání zčásti důvodné. Dovolatelka ve vztahu k uvedeným závazkům především namítá neexistenci těchto
závazkových vztahů; potud však dovolání důvodné není.
Nalézací soudy totiž
podrobně vysvětlily proces hodnocení důkazů, z nichž učinily příslušná skutková
zjištění o existenci půjček, a jejich závěry jsou co do formálního postupu
zcela v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací námitky dovolatelky zpochybňují především skutková zjištění, která
nalézací soudy učinily a která promítly do úvahy o právním posouzení věci,
promítající se závěrem o existenci předmětných půjček. Námitkami směřujícími
proti skutkovým závěrům, které soudy v této souvislosti přijaly, vystihuje
dovolatelka nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, neboť zpochybnění
skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v
dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podstatou této části dovolatelčiných námitek je argumentace, podle níž měly
soud dospět k jiným skutkovým zjištěním a na jejich základě pak následně také k
odlišným závěrům právním oproti těm, které ve věci ohledně závazků zaujaly. Dovolání je však i v této části důvodné. Podle § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří
závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za
trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží
výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22
Cdo 4072/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, vyložil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou; to, jaké byly v
konkrétní věci majetkové poměry manželů a zda byl závazek těmto poměrům
přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v
případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená. Soud prvního stupně se při posuzování, zda uvedené závazky jsou součástí
společného jmění manželů či nikoliv, z pohledu majetkových poměrů manželů,
omezil na pouhé konstatování, že „vzhledem k majetkovým poměrům účastníků,
zjištěným v rámci vypořádání SJM, soud považuje výši těchto závazků za
přiměřenou“. Jestliže tento svůj závěr nijak blíže nekonkretizoval o uvedení
konkrétních skutečností a okolností, z nichž na přiměřenost závazků majetkovým
poměrům účastníků usuzoval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek
odůvodnění a odvolací soud měl postupovat podle § 219 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže tento postup nezvolil, zatížil i v této části řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které je dovolací soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud obdobně jako soud prvního stupně uzavřel, že výše půjček
žalovaným odráží mimo jiné i celkovou majetkovou situaci účastníků, aniž by jí
blíže ve vztahu k těmto závazkům konkretizoval.
Současně pak ve svém rozhodnutí
vycházel z argumentace, že se jedná o závazky spadající do společného jmění
manželů proto, že žalobkyně v rámci vypořádání společného jmění manželů
požadovala vypořádat poměrně značné hodnoty podniku žalovaného, a proto je na
místě, aby se v rámci finančního vypořádání podílela i na půjčkách, které
žalovaný v souvislosti se svou podnikatelkou činností uzavřel. Současně pak
učinil závěr, že žalovaný finanční prostředky takto získané v rámci výkonu jeho
podnikatelské činnosti využil. Dovolatelka pak v dovolání mimo jiné namítá, že „před soudem nebylo prokázáno,
že by uvedené částky byly žalovaným použity v rámci jeho podnikání, a mohly tak
zvýšit hodnotu podniku“. Tato námitka je důvodná. Soud prvního stupně uvedené půjčky, byť je učinil součástí vypořádání
společného jmění manželů, v žádném ohledu – podle obsahu odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně – nespojil s výkonem podnikatelské činnosti žalovaného. Jestliže odvolací soud naproti tomu vycházel z toho, že žalovaný finanční
prostředky k výkonu podnikatelské činnosti použil, absentuje v odůvodnění jeho
rozhodnutí (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) uvedení, o jaký důkazní
prostředek toto skutkové zjištění opřel. Závěr učiněný odvolacím soudem se pak
promítá do poměrů souzené věci potud, že v případě použití uvedených finančních
prostředků pro výkon podnikatelské činnosti mělo rozhodnutí odvolacího soudu
současně obsahovat úvahu, nakolik se tato skutečnost promítla (či naopak
nepromítla) do hodnoty podniku žalovaného, který byl předmětem vypořádání
společného jmění manželů jak z hlediska aktiv takto získaných a použitých, tak
i z hlediska pasiv zatěžujících podnik žalovaného. Soud prvního stupně totiž
podnik vypořádal zjevně bez vazby na finanční prostředky získané půjčkami a
závazky z těchto půjček vyplývající. Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud vycházel oproti soudu prvního
stupně z toho, že závazky z uzavřených půjček souvisely s výkonem podnikatelské
činnosti žalovaného a finanční prostředky opatřené půjčkami byly v rámci
podnikání žalovaného použity, měl své závěry promítnout také do úvahy, nakolik
ovlivnily cenu vypořádávaného podniku, ať již z hlediska možného zvýšení jeho
hodnoty či snížení. Odvolací soud totiž vycházel zřetelně ze stejné hodnoty
(ceny) podniku jako soud prvního stupně, který však finanční prostředky z
půjček ani závazky k nim se vážící nevztahoval k výkonu podnikatelské činnosti
žalovaného. Absence této právně relevantní úvahy v rozhodnutí odvolacího soudu
představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke
které je dovolací soud opětovně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí
odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí
o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února
2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k,
Ph.D. předseda senátu