22 Cdo 4021/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
ve věci žalobce M. D., bytem v P., zastoupeného JUDr. Richardem Bezděkem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalované RNDr. K. D.,
bytem v P., zastoupené JUDr. Martou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Široká 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 102/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 19 Co 190/2010-251,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Rozsudek Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 5. května 2010,
č. j. 19 Co 190/2010-251 (podle obsahu s výjimkou potvrzujícího výroku o
vyklizení nemovitostí), napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka vytýčila tyto právní otázky, které by podle ní mohly založit
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
1) Posouzení důkazního břemene ohledně vnosů vynaložených žalobcem z jeho
odděleného majetku na majetek společný.
Lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že vnos z výlučného majetku do společného
jmění manželů (SJM) musí prokázat ten z účastníků, který uplatňuje jeho
náhradu. Nelze však souhlasit s jejím názorem, že v dané věci soud obrátil
důkazní břemeno. Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí soudu prvního stupně,
uvedl, že „žalobce doložil, že měl finanční prostředky z prodeje svého prvního
domu v H. i z darů od rodičů. Žalovaná jiné vysvětlení nenabídla a důkazy k
tvrzené hypotéce nepředložila“. Z toho je zjevné, že žalobce podle názoru
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) prokázal vnos prostředků takto
získaných do SJM; pokud za této situace žalovaná tvrzení žalobce, které soud
považoval za prokázané, popírala, bylo na ní, aby své tvrzení (že nemovitost
byla ve skutečnosti zaplacena z hypotéky) prokázala. Dovolatelka tak ve
skutečnosti napadá hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), tedy skutkové zjištění
(že žalobce vložil do SJM své výlučné prostředky); to je však v dovolání, jehož
přípustnost by se měla opírat o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustné. 2) Vypořádání zařízení dětských pokojů jako společného majetku - má jít o věci,
které byly podle dovolatelky zakoupeny pro děti, jimž také slouží, jsou tudíž v
jejich vlastnictví. Jde o otázku skutkovou. Není pochyb o tom, že vypořádat lze jen majetek, který
do SJM skutečně patří, nikoliv tedy majetek patřící dětem účastníků. Avšak
zjištění, že jde o majetek dětí, předpokládá, že tu byl – byť jen konkludentně
učiněný – projev vůle směřující k nabytí vlastnictví věcí dětmi. Tak tomu bude
zejména u darů na Vánoce, k narozeninám, ke svátku apod.; může však jít i o
jiné situace. Nicméně teprve skutkové zjištění ohledně takto projevené vůle
vytváří předpoklad pro zkoumání právních následků (nabytí věcí dětmi). Protože
soudy nepovažovaly takový projev vůle za prokázaný, učinily z toho již
samozřejmý závěr, že věci patří do SJM. V dovolacím řízení nelze uplatnit
skutkové námitky, dovolací soud je tak učiněnými skutkovými zjištěními vázán a
musí proto považovat právní závěry odvolacího soudu ohledně této věci za
správné. 3) Nebyla vypořádána částka 2, 040.000 Kč, kterou žalobce odčerpal výběry po
30.000,-Kč z jeho účtu u C. v době od srpna 2004 do 1. 12. 2005; šlo o neplatné
výběry. Prostředky tvořící společné jmění může každý z manželů vybírat z účtu a
používat pro běžnou spotřebu (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v
teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer 2011, 3. vydání, s. 134). Proto
při vypořádání společného jmění soudem nelze přihlížet k částkám, které byly
vybrány z účtu nebo z vkladní knížky, na níž byly uloženy úspory manželů, a
spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na
výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v
rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. (R 6/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
2433/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen
„Soubor“ - č. C 45). Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v
konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku v SJM (§ 145 odst. 2 obč. zák.). Z dosavadní judikatury se podává, že na to, zda právní úkon manžela je
ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění
či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je
však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, Soubor č. C 7147). To, zda v dané věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou
správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání SJM; jejich
úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soud prvního stupně přihlédl zejména k
vysokým výdělkům žalobce, k nákladům na dovolenou s dětmi a také k nákladům na
návštěvy rodičů v Anglii. Soud řádně vysvětlil, proč výběry z účtu provedené
žalobcem, resp.
následné nakládání s vybranými prostředky nepovažoval za
neoprávněné, jdoucí nad rámec obvyklé správy společného majetku účastníků, a
jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; není tu nic, co by založilo z tohoto
hlediska zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. K problematice tvrzené neplatnosti výběrů z účtů u peněžního ústavu (zde
prostřednictvím bankomatů) se uvádí: Výběr prostředků z účtu nemůže být
neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě
společného majetku. Pokud se snad někdy v této souvislosti judikatura o
neplatnosti zmínila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), bylo tomu tak proto, že současně pojednávala o nakládání s
věcmi, které je v takovém případě realizováno relativně neplatným úkonem. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné
nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze
přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění a vypořádat. 4) Vypořádání bylo provedeno v rozporu s ustálenou judikaturou. Soudní praxe
vychází podle dovolatelky při vypořádání SJM ze zásady rovnoměrného rozdělení
majetku účastníkům tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen druhému
doplatit na vyrovnání podílů byla co nejnižší, a rozhodnutí musí být pečlivě
odůvodněno. Za nepřesvědčivou považuje úvahu odvolacího soudu, že není namístě
přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobce takové
řešení ani výslovně neodmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu. Je skutečností, že dovolací soud opakovaně vyslovil, že se věci ze
zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou
je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla
pokud možno co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor č. C 1404, a další rozhodnutí). Samotná okolnost,
že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání
výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není sama o sobě v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud
musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Tak tomu bylo i v daném případě,
neboť vzhledem k hodnotě nemovitosti v SJM, která podstatně převyšovala ostatní
aktiva, nebylo možné majetek jinak rozdělit. Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní praxí vycházející z rozhodnutí
publikovaného pod č. 76/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z
něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také
rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný
domek do podílového spoluvlastnictví; jde však o rozhodnutí výjimečné, dané
okolnostmi konkrétního případu. V tomto případě za daných skutečností, oběma
soudy řádně zjištěnými, předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nenastaly.
Je-li mezi účastníky možná domluva o dalším užívání a „osudu“ nemovitosti, jak
naznačuje dovolatelka tím, že žalobce přikázání domu do spoluvlastnictví
nevyloučil (žaloba na vyklizení nemovitosti nasvědčuje spíše opaku), pak se
mohou dohodnout i za stavu, že výlučnou vlastnicí je dovolatelka; pokud taková
dohoda není pravděpodobná, vedlo by přikázání do podílového spoluvlastnictví
jen k dalším sporům a vypořádání právních vztahů mezi účastníky by se
prodloužilo a zkomplikovalo. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci nevznikly v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl
požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu