22 Cdo 2731/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. S., zastoupenému
advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu
Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 129/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co
569/2005-775, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. července 2005, č. j. 3 C 129/2000-677, výrokem pod bodem I. přikázal
ze společného jmění účastníků „a) do výlučného vlastnictví žalobkyně 1) movité
věci tvořící vybavení a zařízení domu v M. T.“, jež v tomto bodě specifikoval,
„2) osobní automobil tovární značky Citroen, 3) spoluvlastnický podíl ½ k
nemovitostem: dům na p. č. 587/1 s touto parcelou, budova bez č. p. – garáž na
p. č. 587/2 s touto parcelou, pozemky 587/3 a 588 zapsané na LV pro obec a k.
ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště
P.-s., 4) pozemky“, jež v tomto bodě vyjmenoval, „zapsané na LV pro obec a k.
ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., b) do
výlučného vlastnictví žalovaného 1) zemědělskou hospodářskou
budovu bez č. p. na st. p. č. 38 s touto parcelou, pozemky p. č. 242/2, 248/2,
250 zapsané na LV pro obec B., k. ú. Sl. u Katastrálního úřadu pro P. k.,
katastrální pracoviště K., 2) dům na p. č. 7053 s touto parcelou, pozemek p. č.
7054 zapsané na LV pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro P. k.,
katastrální pracoviště P.-m., 3) pozemek p. č. 845/45 zapsaný na LV
pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště
P.-s.“. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni
na vyrovnání podílů částku 363 066,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“.
Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků i jejich společné jmění
zaniklo k 22. 5. 2000 a účastníci se o vypořádání společného jmění manželů
(„SJM“) nedohodli. Movité věci přikázal do výlučného vlastnictví toho
účastníka, který je měl ve svém držení a užíval je. Při rozhodování o
nemovitostech přihlédl k tomu, aby byly proporcionálně a účelně rozděleny, s
tím, aby každý účastník měl zajištěnu bytovou potřebu a aby rozdělení
nezaložilo budoucí konflikty. Žalobkyni přikázal majetek v celkovému objemu 5
050 037,- Kč (podíl poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví ve výši
1 100 000,- Kč, zemědělské pozemky zapsané na listu vlastnictví v katastru M.
T. v hodnotě 3 314 250,- s výjimkou pozemku č. 845/5 Kč, vybavení domu v M. T.
za 60 000,- Kč, auto Citroen za 60 000,- Kč, příjmy z nájmu nemovitostí ve výši
470 787,- Kč a vnos žalovaného 45 000,- Kč). Žalovanému přikázal do vlastnictví
majetek v hodnotě 5 776 169,.- Kč (nájemní dům v P. v hodnotě 3 900
000,- Kč, nemovitosti v katastru S. v hodnotě 180 000,- Kč, pozemek č.
845/45 v katastru M. T. v hodnotě 918 810,- Kč, peníze z prodeje auta ve výši
120 000,- Kč, peníze na účtu ve výši 3 000,- Kč a příjmy z nájmu nemovitostí
654 359,- Kč). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání
podílů 363 066,- Kč. Důvodnou neshledal námitku žalovaného ohledně ceny
nemovitostí, které žalovaný pokládal za podhodnocené.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
28. června 2006, č. j. 18 Co 569/2005-775, změnil rozsudek soudu prvního
stupně takto: „I. Ze společného jmění účastníků se přikazuje a) do
výlučného vlastnictví žalobkyně: 1. movité věci, tvoří vybavení a zařízení domu
v M. T.: - plechová kuchyňská linka – lednice - koženková sedací souprava
(třímístný gauč, 2 křesla, konferenční stolek hnědé barvy) – obývací stěna –
zařízení dětského pokoje – automatická pračka – elektrický bojler o objemu 160l
– dřevěná kuchyňská linka se závěsnými skříňkami, 150cm – elektrický bojler o
objemu 120l, 2) osobní automobil tovární značky Citroen , 3)
spoluvlastnický podíl jedné poloviny k nemovitostem: dům na p. č. 587/1,
parcela p. č. 587/1, budova bez č. p. – garáž na parcele p. č. 587/2, parcela
parcelní číslo 587/2,, pozemky p. č. 587/3 a 588, vše zapsáno na LV pro obec a
k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-s., 4)
pozemky“, jež odvolací soud v tomto bodě vyjmenoval, to je „nemovitosti zapsané
na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální
pracoviště P.-s., b) do výlučného vlastnictví žalovaného: 1) zemědělská
hospodářská budova bez čísla popisného na stavební parcele č. 38, stavební
parcela č. 38, pozemky parcelní číslo 242/2, 248/2, 250,
nemovitosti zapsány na LV pro obec B., k. ú. S. u Katastrálního
úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., 2) dům na p. č. 7053, parcela p.
č. 7053, pozemek parcelní č. 7054, nemovitosti zapsány na LV pro obec a k. ú.
P. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-m., 3) pozemek
parcelní č. 845/45 zapsaný na LV pro obec a k. ú. M. T. u Katastrálního úřadu
pro P. k., katastrální pracoviště P.-s. II. Žalobkyně je povinna uhradit
žalovanému na úplné vypořádání podílu na společném jmění částku 1.042.524,- Kč
do tří měsíců od právní moci rozsudku.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s důvody, o něž soud prvního stupně opřel
rozhodnutí o přikázání jednotlivých movitých věcí a nemovitostí patřících do
SJM mezi účastníky. Výrok soudu prvního stupně ve věci samé změnil toliko v
části, v níž bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu a povinnosti k jeho
úhradě. Tuto povinnost uložil žalobkyni s tím, že žalovanému zaplatí 1 042
524,- Kč. Shledal totiž nutným doplnit znalecký posudek znalce Ing. H.
oceňujícího nemovitosti s ohledem na dobu, která uplynula od vypracování
původního znaleckého posudku a jeho doplňku. V této souvislosti odvolací soud
zdůraznil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání SJM se vychází z
ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku SJM. K tomu
uzavřel, že znalec při oceňování nemovitostí vycházel z jejich fyzického stavu
v době zániku SJM, pokud však jde o právní stav (zatížení nemovitostí nájemní
smlouvou), bylo třeba vycházet ze stavu v době rozhodování. Zrekapituloval, že
se tak žalobkyni dostává majetku v hodnotě 9 250 810,- Kč (movité věci v
hodnotě 60 000,- Kč, auto Citroen v ceně 60 000,- Kč, polovina domu a pozemků v
rodinném domě v M. T. za 1 250 000,- Kč a zemědělské pozemky v M. T. kromě
pozemku č. 845/45 v hodnotě 7 880 810,- Kč), zatímco žalovanému se dostává
majetku v hodnotě 6 904 190,- Kč (nemovitosti v B. v hodnotě 180 000,- Kč, dům
v P. s pozemky v hodnotě 4 650 000,- Kč a pozemek č. 845/45 v M. T. v hodnotě 2
074 190,- Kč). Žalobkyně by tak měla povinnost uhradit žalovanému 1 173 310,-
Kč, avšak po odečtení položek představujících vzájemná plnění mezi účastníky od
uvedeného obnosu odvolací soud dospěl k závěrečné částce vypořádacího podílu 1
042 524,- Kč, kterou žalobkyně na vyrovnání podílů uhradí žalovanému.
Proti rozsudku odvolací soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Odvolacímu
soudu vytýká, že „zhodnotil nesprávným způsobem předkládané důkazy, a současně
i provedl nové důkazy, na základě kterých následně dospěl k zpochybnitelným
závěrům“. Navíc neprovedl, a to ani soud prvního stupně, řadu důkazů
navrhovaných žalovaným, aniž by tento postup zdůvodnil. Další procesní chybou
bylo neumožnění účasti žalovaného na posledním jednání u prvoinstančního soudu,
při kterém byli účastníci poučeni podle § 119a OSŘ a důkazní řízení bylo
uzavřeno, čímž byl žalovaný zkrácen na právu na spravedlivý proces a byla
poručena zásada ústnosti a bezprostřednosti řízení. Odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil. Za zásadní pochybení dovolatel považuje to, že soudy obou
stupňů vyšly ze značně podhodnoceného ocenění nemovitostí provedeného znalcem
Ing. H. Soud prvního stupně neakceptoval návrh žalobce na provedení revizního
znaleckého posudku. Ing. H. nebyl soudem vyslechnut a tak došlo k porušení §
127 odst. 1 OSŘ. K tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu „R
1/75 s. 4-5“ a komentář k OSŘ. Odvolací soud nezjistil správně rozsah zaniklého
SJM. To se týká zejména domu v P. I zde soud vycházel z nesprávných závěrů
Ing. H., který cenu stanovil včetně úprav domu, které žalovaný provedl až po
zániku manželství. K nesprávnostem došlo i při oceňování zemědělských pozemků. Odvolací soud v této souvislosti sice správně konstatoval, že „znalec při
oceňování nemovitostí vycházel z fyzického stavu nemovitostí v době zániku SJM,
pokud jde o právní stav je třeba vycházet ze stavu v době rozhodování“, avšak v
rozporu s tím odvolací soud právní stav posuzoval k okamžiku zániku manželství;
jinak by musel zohlednit změnu nájemního vztahu, provedenou dodatkem k nájemní
smlouvě v roce 2004. Rozhodnutí odvolacího soudu v některých aspektech odporuje
jeho odůvodnění, a tak bylo porušeno právo žalovaného na řádné odůvodnění
jakožto součásti ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Samotné rozdělení SJM soudem je
podle dovolatele učiněno v rozporu s judikaturou. Pochybení spočívá v tom, že
soud masu SJM nelogicky rozdělil tak, že žalovaná získává
téměř všechny pozemky v katastru M. T. a žalovanému na druhé straně má
zaplatit 1 045 524,- Kč, ač, jak bylo judikováno, má být SJM vypořádáno
přednostně ve věcech. SJM v daném případě mělo být proto vypořádáno tak, že
žalovanému měly být přikázány pozemky v hodnotě cca 500 000,- Kč, takže by se
vypořádání v penězích minimalizovalo ba dokonce eliminovalo. Dovolatel všechna
pochybení soudu shrnul v šesti bodech v závěru dovolání, kde zdůrazňuje:
neprovedení výslechu znalce Ing.
H., nesprávné ocenění domu s ignorací vnosu
žalovaného do něho po zániku manželství, neprovedení revizního znaleckého
posudku k ocenění nemovitostí, nesprávné posouzení právního stavu nemovitostí v
SJM nikoliv v době vydání napadeného rozhodnutí, ale ke dni zániku manželství,
tedy nepřihlédnutí ke skutečnosti, že nemovitosti nejsou znehodnocovány nájmem
na dobu 10 let a nesprávné vypořádání SJM s navýšením peněžitého vyrovnání, ač
má být vypořádání provedeno především ve věcech. Navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm.
c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu,
které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní
otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o
otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod
č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. B.).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch
dovolatele, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů určitou částku, uložil naopak
takovou povinnost žalobkyni při zachování stejného vypořádání majetku. V části,
ve které byl rozsudek změněn ve prospěch dovolatele, je jeho dovolání
subjektivně nepřípustné. Pro účely rozhodnutí přípustnosti dovolání jde tedy o
rozsudek potvrzující, což ostatně připouští i dovolání tím, že opírá
přípustnost o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolatel odkazuje i na poučení,
které mu poskytl odvolací soud, a vychází patrně z toho, že původní rozsudek
Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. června 2003, č. j. 3 C 129/2000-256,
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 18 Co
471/2003-356, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Odvolací soud v tomto usnesení dal soudu prvního stupně pokyny k
doplnění dokazování a k odstranění vad řízení, závazný právní názor na řešení
věci však nevyslovil. Dovolací soud opakovaně vyslovil, že právním názorem
odvolacího soudu významným z hlediska přípustnosti dovolání je názor na to,
jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis
vyložen. Právním názorem v tomto smyslu nejsou pokyny k doplnění řízení,
jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových
zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002). Přípustnost dovolání nemůže být
založena ani nesprávným poučením, jež odvolací soud připojil na závěr písemného
vyhotovení rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp.
zn. 30 Cdo 2980/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 63). Zbývá tak
možnost přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ani ta však
není dána.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ;
v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Dovolatel namítá, že soudy v rozporu s konstantní judikaturou neučinily vše pro
to, aby vypořádací podíl byl pokud možno co nejmenší, a nepřikázaly dovolateli
pozemky namísto peněžního vyrovnání. Je skutečností, že soudní praxe se při
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dlouhodobě řídí zásadou,
podle které se věci ze zaniklého společného mají mezi rozvedené manžele
rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na
vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Nicméně toto judikatorní
pravidlo nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně; soud může věci ze zaniklého
společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v
penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi
manžely podle velikosti jejich podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C
264). Navíc podle staršího, ale stále použitelného rozhodnutí nelze vyloučit
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného
jmění), při němž by byly přikázány všechny věci do vlastnictví jednoho z
manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl druhého manžela v
penězích (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. dubna 1974, sp. zn. 3
Cz 15/74, publikovaný v Lexdatech a v ASPI). Samotná okolnost, že společné
jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše
podílů byla pokud možno co nejnižší, není tedy v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro
tento postup přesvědčivé důvody. Lze sice souhlasit s dovolatelem potud, že
argument, že žalovaný nyní nebude moci řádně pozemky spravovat je nepřiléhavý
(pozemky jsou pronajaty a soudy neučinily zjištění, že by na nich žalobkyně
chtěla sama hospodařit, žalobce by je mohl obhospodařovat i prostřednictvím
třetí osoby), nicméně soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud
odkázal (byť jen obecně – viz str. 5 čtvrtý odstavec věta první jeho rozsudku)
tento postup řádně vysvětlil i jinými důvody, spočívajícími v obtížnosti
spravedlivého dělení pozemků (viz str. 4 poslední odstavec rozsudku soudu
prvního stupně). Proto rozsudek odvolacího soudu nemá z uvedeného hlediska
zásadní právní význam.
Dovolatel též předestírá k dovolacímu přezkumu posouzení právního režimu jeho
investic do společné nemovitosti a namítá, že soud tento vnos zcela pominul. Z
rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že odvolací soud existenci vnosu
nepopřel, ale jeho zápočet neprovedl s ohledem na možnost stanovit výši podílu
na společném jmění nestejně (§ 149 odst. 3 ObčZ); poukázal přitom na to, že „v
průběhu trvání manželství účastníků ničil žalovaný společný majetek a ztěžoval
užívání domu v M. T. …“ (viz str. 6 třetí odstavec rozsudku odvolacího soudu).
Uvedenou úvahu odvolacího soudu dovolatel nenapadá a navíc tu není nic, co by
ohledně řešení této otázky činilo z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po
právní stránce zásadní.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu, podle které se při
oceňování věci vychází ze stavu věci v době zániku společného jmění a z její
ceny v době jeho vypořádání. Odvolací soud však vyšel z toho, že sporné pozemky
byly pronajaty ještě před zánikem společného jmění v roce 2000 a vzal též v
úvahu, že vzhledem k uplynutí doby je právní závada váznoucí na pozemcích,
představovaná nájemní smlouvou na dobu určitou na 10 let, značně oslabena;
proto též určil cenu pozemků vyšší částkou, než soud prvního stupně.
Odkazuje-li dovolatel na dodatek k nájemní smlouvě z roku 2004, je třeba
upozornit na skutečnost, že soud prvního stupně jej považoval za neplatný (str.
5 poslední odstavec rozsudku soudu prvního stupně). Tento právní závěr dovolání
nezpochybňuje.
Ostatní námitky dovolatele (včetně zjištění částky, za kterou by bylo možno
pozemky prodat) mají skutkovou povahu anebo jde o námitky vad řízení, ke kterým
v řízení, v němž se zvažuje přípustnost dovolání z důvodu § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, nelze přihlížet (viz shora).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu