Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2024, č. j. 11 To 20/2024-68, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2023, č. j. 2 Nt 1814/2023-49, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení omezily jeho osobní svobodu v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a porušily jeho právo na odůvodnění rozhodnutí vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že orgány činné v trestním řízení zahájily proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství. Podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatel a další dva spoluobvinění na základě objednávky od dosud neztotožněné osoby a po delší přípravě zavlekli svou oběť do osobního vozidla a následně ji usmrtili na dosud přesně nezjištěném místě dosud neznámým způsobem.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, neboť byly dány dva vazební důvody: útěkový podle § 67 písm. a) trestního řádu a koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu (usnesení ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 2 Nt 1619/2023). Krajský soud v Hradci Králové zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby (usnesení ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 To 128/2023-26). Později okresní soud znovu rozhodoval a ponechal stěžovatele ve vazbě, neboť nadále trval útěkový vazební důvod (usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 2 Nt 1808/2023-8). Krajský soud zamítl stížnost proti tomuto rozhodnutí (usnesení ze dne 22. 9. 2023, č. j. 11 To 226/2023-28).
4. V nynější věci státní zástupkyně opětovně navrhla ponechání stěžovatele ve vazbě. I tentokrát okresní soud návrhu vyhověl a napadeným usnesením stěžovatele ponechal ve vazbě. Stěžovatel se následně obrátil na krajský soud, který jeho stížnost znovu napadeným usnesením zamítl. Podle krajského soudu útěkový vazební důvod stále trvá a vazbu nelze nahradit tzv. vazebními substituty (stěžovatel předložil písemný slib a navrhl dohled probačním úředníkem).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyrozuměly stěžovatelova obhájce o konání vazebních zasedání ostatních dvou spoluobviněných (v této souvislosti navrhuje spojení nynější ústavní stížnosti s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3066/23 , kde uvádí podobné argumenty jako nyní). Stěžovatel dále kritizuje délku dosavadního trestního stíhání. Průtahy v nynějším trestním řízení jsou prostředkem nátlaku vůči stěžovateli. Závěrem stěžovatel namítá, že obecné soudy neodůvodnily svá rozhodnutí. Stěžovatel se nedomnívá, že samotná hrozba vysokého trestu odnětí svobody je dostatečným důvodem pro omezení osobní svobody. Obecné soudy se podle stěžovatele spokojily jen s tímto argumentem a nad rámec neuvedly nic dalšího.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelovy vazby rozhoduje již podruhé. O první ústavní stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3066/23
. Protože řízení již skončilo, Ústavní soud nemůže vyhovět návrhu na spojení věci ke společnému řízení.
8. Ústavní soud jen stručně připomíná, že v zásadě nepřehodnocuje, zda tu jsou dány zákonné důvody pro omezení osobní svobody obviněného. To je úkolem obecných soudů. Ústavní soud ovšem zasáhne, pokud obecné soudy neopřely svá rozhodnutí o vazbě o žádný zákonný důvod nebo jejich rozhodnutí vychází z takových důvodů vazby, které jsou v extrémním rozporu s požadavky ústavního pořádku [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 356/16
(N 46/80 SbNU 561), bod 11].
9. Obecné soudy musí vazební rozhodnutí pečlivě odůvodnit [nález I. ÚS 356/16 , bod 12, nebo nález ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14
(N 146/74 SbNU 241), bod 17]. Stěžovatel nyní naznačuje, že okresní soud své rozhodnutí vůbec neodůvodnil (neuvedl žádné konkrétní okolnosti hrozby útěku nebo skrývání se) a že se o důvodech vazby dozvěděl až od krajského soudu. V tom s ním ale souhlasit nelze. Okresní soud předložil s odkazem na předchozí rozhodnutí podrobné důvody, proč i nyní je třeba omezit stěžovatele na osobní svobodě (srov. body 11 až 16 usnesení okresního soudu). Usnesení okresního soudu bylo přezkoumatelné a krajský soud nerozhodoval překvapivě.
10. V dalších rozhodnutí o vazbě nestačí odkázat jen na hrozbu vysokého trestu, jak nesprávně uvádí okresní soud v bodě 17 napadeného usnesení. Judikatura mnohokrát zdůraznila, že takové odůvodnění lze přijmout, pokud obecné soudy rozhodují v konkrétním řízení poprvé o vazbě. V následujících rozhodnutích takový důvod nestačí, musí k němu přistoupit ještě další okolnosti [srov. nález I. ÚS 1694/14 , body 21 až 24].
11. V nynější věci ovšem obecné soudy nevycházely jen z hrozby vysokého trestu. Tato hrozba byla sice hlavním, nikoli však jediným důvodem. Ústavní soud zdůrazňuje, že nyní jde o již třetí vazební rozhodnutí v této věci. Napadená usnesení nelze číst izolovaně, ale v souvislosti s předchozími rozhodnutími (srov. bod 3 výše), pokud důvody tam uvedené neztratily během času na významu (již výše nález I. ÚS 1694/14 , body 41 až 43; shodně také usnesení III. ÚS 3066/23, bod 15). Ani Ústavní soud nebude stěžovateli opakovat, na základě jakých důvodů byl ponechán ve vazbě.
12. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že se spokojily jen s hrozbou vysokého trestu. Obecné soudy naopak zohlednily dosavadní vývoj trestního řízení, v jehož důsledku se zvýšilo riziko útěku či vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu.
13. Část stížnosti směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení (k vyrozumívání o vazebních zasedáních ostatních spoluobviněných) pak neobsahuje tvrzení o bezprostředním a aktuálním zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv. Jak již Ústavní soud stěžovateli vysvětlil, případné argumenty o porušení jeho práva na obhajobu [např. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a možnost vyslechnout svědka alespoň obhájcem obviněného] by stěžovatel mohl uplatnit v řízení před obecnými soudy až v případě, pokud by snad výpovědi spoluobviněných získané při vazebním zasedání (bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce) byly použity jako důkazy proti němu.
14. Konečně stěžovatel tvrdí, že byť délka trestního řízení sama o sobě nečiní vazbu neústavní, lze ji vnímat jako prostředek nátlaku. Zde však stěžovatel neuvádí právní argumentaci, ale pouhou spekulaci, nadto sám uznává, že nejde o samostatnou stížnostní námitku (viz bod 14 ústavní stížnosti).
15. Ústavní soud tak žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu