Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hrbka, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2023 č. j. 7 Cmo 140/2023-348, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Petra Jetele, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (po jejím doplnění o chybějící přílohy) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby účastníkovi byla uložena povinnost nahradit mu náklady na právní zastoupení v řízení a aby byla odložena vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhá po vedlejším účastníkovi zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč z důvodu porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 16. 9. 2014. V průběhu řízení podal návrh na vydání předběžného opatření z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí ve věci samé, neboť vedlejší účastník se podle stěžovatele začal zbavovat svého majetku. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel osvědčil naléhavost potřeby předběžného opatření, tudíž usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 68 ECm 7/2022-266 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost, aby do pravomocného skončení řízení o věci samé žádným způsobem nenakládal se specifikovanými nemovitými věcmi v katastrálním území Komořany u Mostu (I. výrok) a zamítl návrhy omezující dispozice na konkrétním bankovním účtu (II. a III. výrok).
3. Proti I. výroku usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě vrchní soud napadeným usnesením změnil tento výrok a návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění vrchní soud připomenul, že podmínkou pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření je jednak obava, že výkon rozhodnutí bude v budoucnu ohrožen a zároveň v řízení o nařízení předběžného opatření musí navrhovatel osvědčit alespoň základní skutečnosti odůvodňující jím tvrzený nárok. Zákon přitom nepředpokládá, že by soud při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření prováděl dokazování, neboť v tomto řízení převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatňovaného nároku; soud tak vychází toliko z předběžného úsudku a z určité míry pravděpodobnosti.
Vrchní soud dále uvedl, že smlouva o převodu obchodního podílu, v níž vedlejší účastník vystupuje jako převodce a stěžovatel jako nabyvatel, se podle výslovného ustanovení řídí českým právem; jejím předmětem je převod obchodního podílu ve společnosti se sídlem v Thajském království. V této smlouvě vedlejší účastník prohlásil, že po jejím podpisu nebude po dobu tří let od převodu obchodního podílu vyvíjet jakoukoliv činnost, která by měla konkurenční povahu vůči předmětné obchodní společnosti. V případě porušení této povinnosti se vedlejší účastník zavázal zaplatit stěžovateli smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Protože uvedená obchodní společnost byla založena podle thajského práva, řídí se thajským právním řádem i poměry mezi společností a jejími společníky nebo členy.
Z možnosti převodu obchodního podílu podle thajského práva vrchní soud dovodil pochybnosti o stěžovatelem uplatněném nároku na smluvní pokutu a dodal, že vedlejší účastník se uvedenou smlouvou o převodu obchodního podílu ve skutečnosti zavázal převést větší podíl, než kterým skutečně disponoval. Je-li zpochybněn převod obchodního podílu, nemohl mít zároveň soud za osvědčený nárok ve věci samé, tj. nárok stěžovatele na smluvní pokutu, která je nedílnou součástí smlouvy o převodu obchodního podílu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel si je vědom omezeného testu ústavnosti, vyplývajícího z relevantní judikatury Ústavního soudu, která se týká přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření. Z této zdrženlivosti však může Ústavní soud vykročit při flagrantním porušení zejména práva na spravedlivý proces; v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13
(N 144/70 SbNU 347). Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že neměl měnit rozhodnutí krajského soudu a měl naopak na posuzovaný případ aplikovat thajské právo, když zároveň podle stěžovatele opomněl zohlednit oddělitelnost samotné smlouvy o převodu obchodního podílu a v ní zanesené konkurenční doložky. Nadto vrchní soud svým rozhodnutím podle stěžovatele předjímá výsledek rozhodnutí ve věci samé. Zároveň se stěžovatel domnívá, že v předmětné věci ve skutečnosti nejde o spor mezi společníky vyplývající z jejich účasti na obchodní korporaci, nýbrž o pohledávku z oddělitelné dohody o konkurenční doložce jako samostatné dohody uzavřené mezi fyzickými osobami.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
8. Ústavnímu soudu nepřísluší z hlediska ústavněprávního zásadně přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán si pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)] a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17
(N 3/88 SbNU 55)]. Takovýto zásah Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. K věci dále Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, v němž soud mimo jiné uvedl, že pro nařízení předběžného opatření musí být současně splněny dvě základní podmínky - navrhovatel musí prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů či důvodnou obavu, že by výkon rozhodnutí, které bude později v řízení o věci samé vydáno, mohl být ohrožen (podmínka první), a zároveň musí osvědčit alespoň základní skutečnosti odůvodňující tvrzený nárok (podmínka druhá). Jak stěžovatel rekapituluje v ústavní stížnosti, vrchní soud založil své rozhodnutí na tom, že návrhu na nařízení předběžného opatření nemůže vyhovět, neboť společnost, jíž se předmětný obchodní podíl týká, byla založena podle thajského práva, ale smlouva o převodu obchodního podílu odkazuje na právo české.
To však podle vrchního soudu není možné, neboť thajským právním řádem se musejí řídit i poměry mezi samotnou společností a jejími společníky nebo členy; thajským právním řádem se tedy musí řídit i převod obchodního podílu. Přitom se vedlejší účastník ve smlouvě zavázal převést větší podíl na předmětné společnosti, než kterým skutečně disponoval. Za této situace nemohlo dojít k převodu obchodního podílu, a proto vrchní soud neměl za osvědčený ani stěžovatelem tvrzený nárok na smluvní pokutu. Přijatý závěr vrchního soudu, podle něhož nárok stěžovatele nebyl dostatečně osvědčen, podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavní soud poznamenává, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Z § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud může uložit povinnost nahradit náklady v toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud návrhu stěžovatele, aby uložil vrchnímu soudu povinnost nahradit mu náklady řízení, vyhovět.
13. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o ústavní stížnosti, nerozhodoval Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu