Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky MOSTECKÁ BYTOVÁ, a. s., se sídlem Josefa Skupy 2522/1, Most, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, o ústavní stížnosti proti výzvám k úhradě zálohy na náklady exekuce, vydaným soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou, Exekutorský úřad Most, a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto výzev, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v návrhu uvedla, že spravuje bytový fond města Most a zabývá se tak mimo jiné i vymáháním dlužného nájemného a jiných souvisejících pohledávek. Neplnil-li dlužník ani na základě pravomocného rozhodnutí soudu, bylo ustálenou praxí vymáhat pohledávku v exekučním řízení, přičemž prováděním těchto exekucí byl k návrhu stěžovatelky pověřován soudní exekutor JUDr. Jan Paraska (dále jen "soudní exekutor"). Jelikož město Most je lokalitou, v níž je alokováno značné množství sociálních problémů, byla řada exekucí vedena dlouhou dobu, v důsledku čehož došlo k tomu, že se u soudního exekutora nahromadilo velké množství těchto případů, z nichž nejstarší pocházejí z roku 2006.
Dne 13. 9. 2010 bylo stěžovatelce, bez jakéhokoliv předchozího upozornění, doručeno celkem 2037 výzev, jimiž byla v každém jednotlivém případě vyzvána k úhradě zálohy na náklady exekuce ve smyslu § 90 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Celková suma, jíž by stěžovatelka měla takto uhradit, činila přibližně 22.000.000,- Kč. Stěžovatelka zdůraznila, že soudní exekutor nikdy v minulosti neučinil žádný úkon, z nějž by bylo možno dovodit, že bude zálohu na náklady exekuce požadovat a už vůbec ne tímto způsobem, tzn. u všech případů současně, bez ohledu na jejich stáří a bez ohledu na pravděpodobnost úspěšného vymožení té které pohledávky.
Dle názoru stěžovatelky je předmětné výzvy možno, v kontextu exekučního řádu, považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, lze se tedy proti nim bránit ústavní stížností. Stěžovatelka tedy namítla, že výše popsaným postupem soudního exekutora došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť jako účastník exekučního řízení má právo na ochranu před šikanou a libovůlí rozhodujícího orgánu, včetně práva na předvídatelnost rozhodnutí a přiměřenost lhůt poskytovaných účastníku ke splnění povinnosti.
O šikanózním postupu soudního exekutora svědčila dle stěžovatelky rovněž jeho reakce na její písemnou žádost o prodloužení lhůty k uhrazení záloh. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Tomu odpovídá i princip subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval.
K přezkumu procesních rozhodnutí, jimiž řízení nekončí, přistupuje Ústavní soud, veden výše popsanými principy, maximálně zdrženlivě, neboť takové procesní rozhodnutí se posléze, přímo či nepřímo, promítne v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž je zásadně přípustný opravný prostředek. To vede k závěru, že nikoli samo procesní rozhodnutí, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je způsobilé zasáhnout do sféry základních práv a svobod, chráněných prameny ústavního práva.
Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že předmětné výzvy k úhradě nákladů exekuce jsou samy o sobě způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Výzvou dle § 90 odst. 3 exekučního řádu se postavení stěžovatelky v exekučním řízení nikterak nemění; negativní dopad do její právní sféry by mohlo mít až případné rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce (§ 55 odst. 5 exekučního řádu), jímž by exekutor na neuhrazení zálohy reagoval. Proti rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce je ovšem možno podat odvolání ke krajskému soudu (§ 55c exekučního řádu), přičemž stěžovatelka může v rámci tohoto opravného prostředku namítat i nesprávný postup exekutora při stanovení zálohy na náklady exekuce (např. že záloha byla stanovena v nezákonné výši, příp. i že exekutor sledoval stěžovatelkou tvrzený šikanózní záměr).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 609/2008, dostupné na http://www.nsoud.cz), rovněž vyplývá, že pozdní uhrazení zálohy na náklady exekuce nemusí vždy vést k zastavení exekučního řízení a že je nutno přihlížet k důvodům, pro něž byla lhůta zmeškána. Při rozhodování o opravném prostředku by tedy měla být zohledněna i případná námitka stěžovatelky stran nepřiměřenosti lhůty pro splnění povinnosti k úhradě zálohy.
Za okolností, kdy jednotlivé výzvy k úhradě zálohy na náklady exekuce jsou samy o sobě nezpůsobilé ústavněprávního přezkumu, a kdy stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených aktů orgánu veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2011
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj