Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Maruše, zastoupeného JUDr. et. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2024 č. j. 22 Cdo 891/2024-295, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ISFIN s. r. o., sídlem J. Srnky 2406, Písek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2023 č. j. 12 C 275/2022-224 zamítl žalobu stěžovatele o nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s přístavbou zemědělské stavby ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel se domáhal nahrazení souhlasu vedlejší účastnice podle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (v tehdy platném a účinném znění). Stavební úřad požadoval po stěžovateli souhlas vedlejší účastnice v řízení o dodatečném povolení stavby. Vedlejší účastnice odmítla tento souhlas vydat. Okresní soud došel k závěru, že povinnost prohlášení vůle ve smyslu § 161 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") musí vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti. Žádný z uvedených předpokladů však v této věci není dán. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2023 č. j. 8 Co 1065/2023-260 rozsudek okresního soudu potvrdil. Při zjevném zneužití práva lze právo nepřiznat či nevykonat, právní důvod, který neexistuje, ale nelze dotvořit, vytvořit nebo neexistující právní důvod nahradit. V jednání vedlejší účastnice nadto zjevné zneužití práva ani shledat nelze. Odepření souhlasu vlastníka pozemku se stavebními úpravami stavby na jeho pozemku nepředstavuje zásah do vlastnického práva stěžovatele.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že v soudní praxi není pochyb o tom, že nemá-li žalovaný povinnost učinit určitý projev vůle, nemůže být úspěšný návrh na nahrazení takového projevu vůle. Krajský soud se tedy správně zabýval tím, zda je vedlejší účastnice povinna souhlas poskytnout, nikoli tím, zda je stěžovatel skutečně podle § 184a stavebního zákona povinen takový souhlas pro účely dodatečného povolení stavby doložit. Stěžovatel dovozuje povinnost vedlejší účastnice souhlasit s přístavbou z § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") a odepření souhlasu považuje za nepřípustný zásah do vlastnického práva. Na základě § 8 o. z. však lze pouze omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové. Nesouhlas vlastníka pozemku s přístavbou stavby jiného vlastníka, která se zčásti nachází na jeho pozemku, není zásahem do vlastnického práva ke stavbě. Nejvyšší soud uvedl, že nemožnost ochrany vlastnického práva pomocí žaloby na nahrazení projevu vůle již byla Nejvyšším soudem vyřešena a krajský soud se od ní nijak neodchýlil.
4. Stěžovatel namítá, že závěr soudů, že nelze konstituovat nové právo, které mu umožní přístavbu k jeho zemědělské stavbě, je formalistický. Přestože zákon na situaci stěžovatele nijak výslovně nereaguje, obecné soudy měly postupovat podle § 10 o. z. a žalobě vyhovět. Nejvyšší soud popírá vlastnické právo stěžovatele, upřednostňuje vlastníka pozemku před vlastníkem stavby, a to i přesto, že ten by tím nebyl nijak dotčen.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002
sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
8. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Námitky stěžovatele k závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost patřičně odůvodnil. Stejně tak jsou dostatečně odůvodněna i rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, která podrobně reagují na námitky stěžovatele a vypořádávají se s judikaturou uváděnou stěžovatelem. Stanovisko soudů, že povinnost prohlášení vůle podle § 161 o. s. ř. musí vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti je zcela v souladu s dosavadní judikaturou a Ústavní soud na něm neshledal nic neústavního. Domnívá-li se stěžovatel, že lze právní důvod v jeho případě dotvořit prostřednictvím § 10 o. z., obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně osvětlily, proč pro to není ve stěžovatelově případě prostor. Na základě § 8 o. z. lze omezit jen stávající právo, nikoliv vytvářet právo nové, které z právní úpravy nevyplývá. Nesouhlas vlastníka pozemku s přístavbou stavby jiného vlastníka, která se zčásti nachází na jeho pozemku, není zásahem do vlastnického práva ke stavbě.
9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu