Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Terezy Kokešové, zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 121/2022-35 ze dne 18. srpna 2023 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 61 A 14/2021-102 ze dne 23. března 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, obchodní společnosti EG.D., a.s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, obce X, a Ing. Tomáše Pavlovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny).
2. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí městského úřadu Pelhřimov (dále jen "stavební úřad"), který povolil na žádost Ing. Tomáše Pavlovského (vedlejšího účastníka řízení) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stavbu rodinného domu a souvisejících staveb v katastrálním území obce X. Stavba měla být postavena na pozemku sousedícím s pozemkem, jehož součástí je rodinný dům stěžovatelky. Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu. Dospěl k závěru, že povolení předmětné stavby bylo v souladu s územním plánem obce X jak z hlediska maximální zastavěnosti pozemku, tak z hlediska výšky stavby. Za nedůvodnou považoval i žalobní argumentaci k nedostatečnému odůvodnění závazného stanoviska vyžádaného v odvolacím řízení.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. V situaci, kdy územní plán obce X nedefinuje zastavěnou (či zpevněnou) plochu, se podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně zabýval skutečnou povahou a účelem plochy tvořené vegetačními tvárnicemi umístěnými ve svahu. Výsledná podoba tohoto stavebního prvku je podle Nejvyššího správního soudu z projektové dokumentace zřejmá a závěry krajského soudu i krajského úřadu, které plochu tvořenou vegetačními tvárnicemi nezapočítaly do zastavěné plochy, proto obstojí. Za souladnou s územním plánem Nejvyšší správní soud považoval stavbu též z hlediska její výšky. Konstatoval, že stavba je v podstatných parametrech podobná sousedícímu rodinnému domu stěžovatelky a nijak se nevymyká tomu, co je v dané lokalitě obvyklé.
5. Stěžovatelka namítá, že vzhledem k místním poměrům a regulaci územního plánu jí vzniklo legitimní očekávání, že i v budoucnu bude zachována velmi vysoká úroveň soukromí, kterou měla dosud ve svém rodinném domě zajištěnu. Povolená stavba má vést k nepřiměřenému snížení úrovně stěžovatelčina soukromí, neboť ji vystaví neustálému obtěžování pohledem vzhledem k výšce a umístění stavby a orientaci oken směrem na stěžovatelčin rodinný dům. Správní soudy pochybily, když nijak nepřihlédly ke specifickým místním poměrům.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami a jejich rozhodnutí obsahují prvky libovůle. Vytýká správním soudům, že nepochopily její námitku ohledně překročení míry maximální zastavěnosti pozemku. Projektová dokumentace stavby byla v části týkající se zpevnění svahu vegetačními tvárnicemi nedostatečná. Správní orgány, natož správní soudy, tak nemohly "spekulovat nad povahou a účelem vegetačních tvárnic", neboť ten z projektové dokumentace neplyne. Závěr Nejvyššího správního soudu, že vegetační tvárnice budou osazeny a nebudou připomínat betonovou stěnu, nemá v projektové dokumentaci žádnou oporu. Proto jej stěžovatelka považuje za projev libovůle. Znovu opakuje, že vegetační tvárnice splňují znaky zpevněné plochy, měly tak být zohledněny při posouzení zastavěnosti pozemku (s jejich zohledněním by přesáhla 35 % stanovených územním plánem pro danou lokalitu). Závěry Nejvyššího správního soudu, že vegetační tvárnice zpevňují svah, ale nepředstavují zpevněnou plochu, považuje za vzájemně protichůdné. Dovolává se jednotné správní praxe, která vyžaduje, aby vegetační tvárnice představovaly zpevněnou plochu, neboť takto je pojímají územní plány jiných obcí. Nejvyšší správní soud měl v této souvislosti pochybit také tím, že řádně nepřezkoumal, že krajský úřad přihlédl k legislativní zkratce zpevněné plochy v § 6 odst. 5 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023.
7. Stěžovatelka se vymezuje také proti tomu, že se závazné stanovisko vyžádané v odvolacím řízení nijak nevypořádalo s výškou sousední zástavby. Přesto správní soudy provedly vlastní ? a nesprávné ? zhodnocení naplnění výškové regulace zástavby, čímž překročily svoji úlohu přezkumných orgánů. Ani krajský úřad nebyl oprávněn dotvářet chybějící úvahy potvrzujícího závazného stanoviska, které bylo pro svou neúplnost nezákonné.
9. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv. Tomu odpovídá způsob, jímž Ústavní soud posoudil ústavní stížnost.
10. Ústavní soud nejprve podotýká, že v žalobě ani v kasační stížnosti stěžovatelka nepřiměřenost zásahu do svého práva na soukromí výslovně nenamítala a soustředila námitky na nezákonnost správních rozhodnutí, zejména pro rozpor s územním plánem. Námitku v ústavní stížnosti však Ústavní soud považuje i přesto za přípustnou [k materiálnímu vyčerpání jako podmínce přípustnosti viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), bod 17]. Je totiž zřejmé, že nepřiměřenost zásahu do práva na soukromí stěžovatelka spatřuje v týchž skutečnostech, které namítala už před správními soudy. Ty se tak k její podstatě mohly vyjádřit, ač nevyslovily závěr přímo k přiměřenosti zásahu do práva na soukromí. To však samo o sobě nelze považovat za opomenutí, zejména pokud ani žaloba, ani kasační stížnost takovou námitku výslovně neobsahovaly.
11. Závěry napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, srozumitelné a vypovídající o přiměřené míře zásahu do práva na soukromí stěžovatelky. To, že dojde k jistému omezení dosavadní míry soukromí a "pohody bydlení" či "kvality prostředí", jíž se stěžovatelka těšila, Ústavní soud nezpochybňuje. Nic však nesvědčí o tom, že by zásah dosahoval nepřiměřené míry. Jak uzavřely správní soudy, předmětná stavba splňuje požadavky územního plánu a nevymyká se tomu, co je v lokalitě obvyklé.
Očekávání, která stěžovatelka vyjadřuje ? zejména že každá stavba v lokalitě musí mít okna situovaná pouze ze svahu (tzn. u povolované stavby směrem do silnice, nikoli směrem do zahrad), nemá v ničem oporu. To, že se pro takové řešení rozhodli ze soukromých důvodů stavebníci okolních staveb (alespoň podle tvrzení stěžovatelky), automaticky nevytváří pravidlo zavazující stavebníky na okolních pozemcích. Pro závěr, že stěžovatelka bude vystavena omezení v míře obvyklé a očekávatelné, svědčí i vzájemný odstup mezi rodinným domem stěžovatelky a povolovanou stavbou (který, jak plyne z rozhodnutí o odvolání přiloženého k ústavní stížnosti, několikanásobně převyšuje požadavky § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, účinné v době rozhodování před správními úřady).
12. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na soudní ochranu v souvislosti s tím, jak se správní soudy vypořádaly s její argumentací k rozporu stavby s územním plánem obce X. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo zajišťuje jen právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018, bod 22). Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Ústavní soud tedy pohledem práva na soudní ochranu posoudil, jak se napadená rozhodnutí vypořádala s argumentací předloženou stěžovatelkou v žalobě a v kasační stížnosti. Dospěl k tomu, že napadená rozhodnutí se přiléhavě věnují okruhu námitek, které stěžovatelka vymezila, a vypořádávají se s nimi srozumitelně, logicky a vnitřně konzistentně, tedy jak požaduje ustálená judikatura Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022 s četnými odkazy na další relevantní judikaturu Ústavního soudu].
14. K námitce, že Nejvyšší správní soud nepochopil podstatu stěžovatelčiny námitky, lze odkázat na bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z něj plyne, že Nejvyšší správní soud pochopil, že namítá nedostatečnost projektové dokumentace k použití vegetačních tvárnic, v čemž jí v omezené míře přisvědčil. Přesto však dospěl k závěru, že projektová dokumentace dostatečně vyvrací stěžovatelčin závěr, že vegetační tvárnice budou představovat "opěrnou zeď s půdorysem 65 m2". Podrobně popsal, z čeho svůj závěr vyvodil, a v jeho úvahách Ústavní soud nespatřuje žádnou kvalifikovanou vadu, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Co se týče další polemiky stěžovatelky s tím, zda plocha, na níž budou použity vegetační tvárnice, má, či nemá být započítána do zastavěné plochy, Ústavní soud odkazuje na bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se dostatečně vyjadřuje k významu územních plánů jiných obcí. To, že odkaz na § 6 odst. 5 zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023, nebyl rozhodující pro posouzení věci, konstatoval už krajský soud v bodech 42 až 44 svého rozsudku (a Nejvyšší správní soud jeho závěr potvrdil v bodě 18 rozsudku).
Za rozhodující kritérium pro výklad pojmu zpevněná plocha, ve smyslu užitém v územním plánu obce X, krajský soud namísto toho považoval účel, k němuž mělo použití vegetačních tvárnic směřovat. Ani jednomu z těchto závěrů nemá Ústavní soud čeho vytknout.
15. Stěžovatelka se také ohradila proti tomu, že Nejvyšší správní soud v bodě 21 rozsudku konstatoval: "Avšak ať tyto orgány došly k jakémukoli závěru, stavební záměr v každém případě obstojí." Z navazujícího textu jasně plyne, že Nejvyšší správní soud tím měl na mysli, že všechny tři konkurenční způsoby posouzení výšky stavby (podle bezprostředně sousedících staveb, jak postupovalo potvrzující závazné stanovisko; podle staveb v celé lokalitě, k čemuž směřoval krajský soud; nebo staveb na téže výškové "terase", jak požaduje stěžovatelka) vedly k totožnému závěru ? že povolovaná stavba vyhovuje požadavkům územního plánu. Způsob vypořádání, který Nejvyšší správní soud zvolil, přiléhavě vypořádal námitku stěžovatelky, přičemž vycházel z informací zřejmých ze správního spisu. V tomto posouzení Ústavní soud nespatřuje žádné vybočení z mezí přezkumné pravomoci Nejvyššího správního soudu.
16. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu