Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 288/99
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, čj. 26 Cdo 526/99-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud totiž nesprávně posoudil otázku překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., když dospěl k závěru, že tato překážka v projednávané věci není ve vztahu k věci sp. zn. 48 C 270/92 Městského soudu v Brně dána. Z uvedeného důvodu domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 52 C 116/96 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé ing. J. a RNDr. K. S. podali u tohoto soudu dne 24. 4. 1996 návrh na přivolení k výpovědi nájmu bytu užívaného stěžovatelkou v jejich domě v Brně, P. 100, a to s odkazem na výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, konkrétně proto, že tento byt potřebují pro své děti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 1997, čj. 52 C 116/96-26, tomuto návrhu vyhověl, když provedeným dokazováním zjistil, že uvedený výpovědní důvod je v projednávané věci dán.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 1998, čj. 13 Co 358/97-47, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. O dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání odmítl. Jak ve svém rozhodnutí konstatuje Nejvyšší soud ČR, je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.
V projednávané věci však o překážku věci pravomocně rozhodnuté nejde, neboť ve sporu vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 270/92 došlo Krajským soudem v Brně k zamítnutí žaloby pouze pro neurčitost projevů vůle žalobců a neuvedení zákonného výpovědního důvodu, jinými slovy, daná výpověď byla posouzena jako neurčitý, a tedy neplatný právní úkon. V projednávané věci jde však o novou výpověď, v níž žalobci tentokrát výslovně uvedli výpovědní důvod ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.
Z tohoto důvodu není proto dána totožnost předmětu řízení.
Také Ústavní soud považuje za zcela evidentní, že v projednávané věci nejde o stejnou věc, o jakou šlo ve věci sp. zn. 48 C 270/92 Městského soudu v Brně, a to proto, že teprve ve věci sp. zn. 52 C 116/96 Městského soudu v Brně byl návrh, na rozdíl od předchozího řízení, opřen o ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a tento výpovědní důvod byl obecnými soudy také skutkově zjištěn a prokázán. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, pokud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o. s. ř.), nemohlo tedy dojít k porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Všechna uvedená zjištění a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. července 1999
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu