Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky N. Č, t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2024 sp. zn. 61 To 569/2024, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2024 sp. zn. 16 Nt 9215/2024 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha, ze dne 19. července 2024 č. j. NPC-1943-292/TČ-2023-2200PR, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 6 a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je trestně stíhána na základě napadeného usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha (dále jen "policejní orgán"), pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití § 68 odst. 1 trestního řádu se stěžovatelka bere do vazby z důvodů § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, vazba se započítává ode dne 19. 7. 2024 v 09:52 hod. (I. výrok), podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatelky ze dne 20. 7. 2024 (II. výrok), podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka (III. výrok) a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nenahradil vazbu žádným z předběžných opatření (IV. výrok).
4. Následně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy pouze povrchně opakují nesprávné závěry uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání.
6. K materiální podmínce přípustnosti vazby stěžovatelka uvádí, že se nedopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Její trestní stíhání je nezákonné, neboť je založené pouze na nepodložených spekulacích policejního orgánu o jejím spojení s jinými osobami, aniž by existovalo důvodné podezření, že právě ona spáchala skutky popsané ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání. V souvislosti s konkrétními skutky, respektive útoky, které měla podle policejního orgánu spáchat, dovozuje, že ve dvou ze tří případů údajného pašování nebyl policejní orgán vůbec schopen jakkoli konkretizovat její trestněprávně relevantní jednání ani trestněprávně relevantní následek, který by jí mohl být přisuzován.
7. Stěžovatelka tvrdí, že její cesty do Peruánské republiky byly pracovního a dobrovolnického rázu a v žádném případě nešlo o cesty iniciované obviněným K. Nebyly jím ani financované a kategoricky odmítá, že by cílem cest bylo zajištění pašování drog. Toto by absolutně znehodnotilo jakoukoliv humanitární myšlenku pomoci ve vyloučených lokalitách Limy, s níž projekt vytvořila a následně i vedla.
8. Spolek X, založila za účelem formalizace možnosti vybírání příspěvků (např. prostřednictvím platformy Donio, kde "již měl předjednanou kampaň" k zajištění peněžních prostředků pro svoji činnost) a "organizaci projektů humanitárního ražení". Právě "dokumentární záměr" a činnost spolku spolu úzce souvisí, kdy zázemí spolku mělo pomoci s produkcí dokumentu určenému k bližšímu seznámení veřejnosti s humanitárním problémem, který chtěla řešit. Policejní orgán, namítá dále stěžovatelka, se nezabýval legitimitou jejích cest a neprověřoval tvrzení, která uplatnila ke své obhajobě.
9. Podle stěžovatelky se policejní orgán dopustil u "prvního skutku" řady spekulací, neboť "neví, od koho a jakým způsobem údajně stěžovatelka převzala láhve, neví, kolik těch láhví údajně mělo být, neví, ani zda v předmětných láhvích byla zakázaná látka a v jaké koncentraci, neví ani v jakém rozsahu měla být údajně odměněna". Má-li být zachována totožnost skutku ve smyslu procesním, je nutné skutek vymezit co do jednání a následku tak, aby bylo po celou dobu zachováno buď samo jednání, nebo alespoň následek tvrzeného skutku. V předmětné věci však pro neurčitost popisu skutku nelze určit, čeho se skutečně měla stěžovatelka dopustit, neboť nebyly naplněny znaky trestného činu. Stěžovatelka se s obviněným K. zná delší dobu, ale pracovně, neboť pro něj a jeho manželku M. K. pracovala na uměleckých projektech.
10. U "druhého skutku" podle stěžovatelky policejní orgán opět vychází ze spekulace, neboť nezjistil, zda a kdo údajné tři láhve vína od údajného distributora kokainu v Peruánské republice převzal a jakým způsobem k tomu mělo dojít. Alarmující je skutečnost, že policejní orgán dovozuje množství kokainu v láhvích pouze na základě odhadu velikosti láhví podle skenovacího zařízení na letišti. Je třeba zdůraznit, že láhve nikdy nebyly policejním orgánem zajištěny, nikdy nebyly zkoumány a nikdy nebylo zjištěno, že by skutečně obsahovaly jakoukoliv zakázanou látku.
11. Jde-li o "třetí skutek", tak jednáním stěžovatelky, které policejní orgán popsal v usnesení o zahájení trestního stíhání, nikdy nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného zvlášť závažného zločinu, neboť její trestní odpovědnost se dovozuje toliko ze skutečnosti, že zakoupila společně s obviněným R. (svým partnerem), a to pro něho, letenky a plánovala jej vyzvednout po příletu, aby jej odvezla z Prahy zpět do Kutné Hory. Stěžovatelka ani rámcově nikdy nevěděla, že by snad mělo docházet k jakémukoliv pašování drog.
12. Dále stěžovatelka oponuje argumentaci obecných soudů týkající se vazebních důvodů.
13. Podle obecných soudů stěžovatelka měla společně s obviněným R. převézt láhve od vína s bází kokainu 678 g kokainu. Ze spisu jasně vyplývá, že nic takového nebylo zjištěno ani tvrzeno v usnesení o zahájení trestního stíhání. Obecné soudy také nesprávně argumentovaly, že letenky zakoupené zvlášť musí být vždy dražší než letenky zakoupené v rámci navazujícího letu, a odtud dovozovaly, že stěžovatelka odlétala do Peruánské republiky ze zahraničních letišť kvůli vyšší míře konspirace.
14. Stěžovatelka v souvislosti s odposlechy uvádí, že ani jeden ze zachycených rozhovorů mezi ní a obviněným R. (včetně "odkazu na kokain a jakéhosi pana Ch.") nejsou co do jí přičítané trestné činnosti průkazné.
15. Podle stěžovatelky obecné soudy dezinterpretovaly ústavní mantinely volného hodnocení důkazů a vazebního stíhání. Obvodní soud stěžovatelku neupozornil, že zvažuje přistoupit k uvalení koluzní vazby, která s ohledem na § 73 odst. 1 trestního řádu vylučuje možnost nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem.
16. Stěžovatelka polemizuje s úvahami obecných soudů týkajícími se předstižné vazby, když zejména zpochybňuje jejich předpoklad, že může mít ukryty prostředky pro útěk a páchání trestné činnosti v zahraničí, neboť v České republice vydělává málo peněz. Podle stěžovatelky jde o "argumentační akrobacii", protože podle orgánů činných v trestním řízení byla tzv. mulou a vyhlášení mezinárodního pátrání v případě jejího útěku by ji tuto údajnou činnost nedovolilo. Přestože byla stěžovatelka ochotna nechat se podrobit omezením spočívajícím v nahrazení vazby, soud tuto možnost nahrazení vazby zvažoval toliko formálně.
17. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
18. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
19. Ústavní soud i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].
20. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nedoložila využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ani (procesně navazujících) námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce u státního zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství [obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 , usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Není přitom pochyb, že stěžovatelka nenapadá žádné rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ani rozhodnutí, které by bylo učiněno při výkonu zmíněného dohledu. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v části, ve které stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání, návrhem nepřípustným.
21. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů, který by mohl vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
22. Ústavní soud poté posoudil splnění procesních předpokladů řízení - v části směřující vůči usnesením obecných soudů - a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána tato usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
23. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
24. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou respektována práva dotčené osoby, a že v její věci nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
25. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
26. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudky ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
27. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních předpisů nesmí být svévolný či nerozumný, vybočovat z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy). IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
28. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
29. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [např. nálezy ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) nebo ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
30. Stěžovatelka od počátku trestního stíhání především namítá, že se nedopustila skutků, pro které bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání. Rozhodování o vazbě však nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, byť mezi obecné podmínky, které jsou výslovně v § 67 trestního řádu zmíněny, patří, že zatím zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, jehož se trestní stíhání týká, se stal, vykazuje znaky konkrétního trestného činu a obviněná osoba je z jeho spáchání důvodně podezřelá. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Konečné skutkové zhodnocení a konečný (závazný) výklad podústavních právních předpisů budou provádět soudy až v dalších fázích trestního řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2715/11 , ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1093/18 aj.) není nutné, aby všechny otázky byly již vyřešeny ve vazebním zasedání, resp. to dokonce ani není často možné. Jak bylo uvedeno výše, důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.
31. Důvodné podezření ve stěžovatelčině věci obecné soudy dovodily zejména na základě konkretizovaných odposlechů, srovnání legálních příjmů stěžovatelky a jejích výdajů na cesty do Peruánské republiky a nálezu zbytku prášku bílé barvy s předpokladem, že jde o kokain, na váze zajištěné při domovní prohlídce v jejím bytě. V kontextu těchto zjištění nelze považovat za neudržitelné ani úvahy soudů týkající se letecké dopravy stěžovatelky do Peruánské republiky zahájené na letištích v zahraničí.
32. Za ústavně přijatelné Ústavní soud považuje i odůvodnění tzv. útěkové vazby, které v přiměřené míře odpovídá požadavkům kladeným na vazební rozhodnutí. Je logické, že při prvotním vazebním rozhodování nemůže soud znát všechny relevantní vazební okolnosti do nejmenších podrobností. I zde platí, že vazba je zajišťovací opatření sloužící k odvrácení reálné hrozby, vyplývající obvykle pouze z určitých indicií. Teprve s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, akcentuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) a ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny bude úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti. Odůvodnění v napadených rozhodnutích, včetně úvahy o "hrozbě vysokého trestu" [horní sazba trestu odnětí svobody u zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku činí až 18 let, spodní sazba 10 let], plně obstojí a lze na něj zcela odkázat.
33. Odůvodnění koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu vychází z argumentace, že mělo jít o vysoce organizovanou trestnou činnost zahrnující "krytí různými konspiračními legendami", přičemž stěžovatelka a spoluobvinění by v případě absence omezení spojených s tímto vazebním důvodem - či dokonce při pobytu na svobodě - mohli své výpovědi účelově koordinovat. Stěžovatelka namítá, že na uvažovanou aplikaci tohoto vazebního důvodu nebyla obvodním soudem předem upozorněna, nicméně v ústavní stížnosti neuvádí, jakou skutkovou a právní argumentaci nemohla v důsledku tohoto procesního postupu v řízení o instanční stížnosti uplatnit.
34. Soudy se zabývaly též existencí důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Konstatovaly, že stěžovatelka sice má "zaměstnání na pozici tatéra a sezónní vystupování" a při vazebním zasedání uvedla, že má v současné době mnoho zakázek, které však nedoložila žádnými důkazy. Opět v této souvislosti poukázaly na diskrepanci mezi doložitelnými příjmy stěžovatelky a jejími nákladnými cestami do Peruánské republiky a dovodily, že předpokládaná trestná činnost měla představovat hlavní zdroj její obživy. Obecné soudy tedy dostatečně popsaly, proč existuje důvodná obava, že by stěžovatelka po propuštění na svobodu pokračovala v trestné činnosti. Opětovně Ústavní soud připomíná, že předmětné rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ústavní soud nepovažuje argumentaci obecných soudů za neudržitelnou ani v situaci, kdy by - jak stěžovatelka uvádí - její případnou další trestnou činnost komplikovala okolnost, že je již trestně stíhaná.
35. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje uzavřít, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly porušeny.
36. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení policejního orgánu) jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do v záhlaví označených usnesení obecných soudů) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu