Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Pavelky, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 23 Cdo 648/2025-791 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2024 č. j. 74 Co 5/2023-745, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STRATOS AUTO, spol. s r.o., sídlem Bratří Štefanů 1002, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení 382 644 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala cenu za dodání a montáž 6 ks parkovacích zábran podle smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejší účastnicí jako objednatelem a stěžovatelem jako zhotovitelem dne 3. 10. 2012 (dále jen "smlouva"). Vedlejší účastnice požadovala vrácení této částky z důvodu odstoupení od smlouvy pro vady díla oproti vydání stěžovatelem dodaných a namontovaných 6 ks parkovacích zábran a 6 ks obvodových světel.
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 7. 2022 č. j. 17 C 84/2015-594 žalobu na zaplacení uvedené částky zamítl (výrok I), vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 419 219,90 Kč (výrok II), České republice náklady ve výši 182 078,10 Kč (výrok III) a stěžovateli vrátil část zálohy na náklady důkazu ve výši 2 186 Kč (výrok IV). Zamítavý výrok postavil na tom, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že při stavební přípravě postupovala přesně podle stěžovatelova instalačního návodu. Odpovědnost za vady tedy nelze přičítat stěžovateli, proto není odstoupení od smlouvy důvodné.
4. K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení příslušenství od 13. 6. 2014 do 6. 2. 2015, potvrdil (výrok I). Ve zbývající části výroku I rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 382 644 Kč s příslušenstvím od 7. 2. 2015 do zaplacení oproti vydání 6 ks parkovacích zábran a 6 ks obvodových světel (výrok II). Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 316 922,39 Kč (výrok III) a České republice ve výši 199 139,95 Kč (výrok IV). Podle krajského soudu je na zhotoviteli, aby odborně vyhodnotil vhodnost podmínek pro zhotovení díla. V případě jejich nevhodnosti jej tíží informační povinnost podle § 551 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."). Nedostojí-li zhotovitel této své povinnosti, odpovídá za vady díla způsobené nevhodností podmínek (viz § 551 odst. 3 obch. zák.). Bylo na stěžovateli jako zhotoviteli, aby vyhodnotil, ověřil a přesvědčil se o tom, zda lze montovat sloupky pro parkovací zábrany na podklad připravený vedlejší účastnicí, což neučinil, jeho pochybení nelze přičítat vedlejší účastnici, a proto odpovídá za vady díla.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 475,10 Kč (výrok II). Část stěžovatelovy argumentace vyhodnotil jako nepřípustnou, neboť spočívala na zpochybňování skutkových závěrů krajského soudu včetně polemiky se znaleckým posudkem. Stěžovatel také vycházel z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěl krajský soud a rozhodnutí krajského soudu na nastolené otázce nespočívalo.
Namítal-li stěžovatel, že se krajský soud v otázkách odpovědnosti zhotovitele za vady díla, překročení mezí vyplývajících ze zásad poctivého obchodního styku a posouzení podjatosti znalců odchýlil od rozhodovací praxe, Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud tyto otázky posoudil v souladu s dosavadní judikaturou. Na závěru krajského soudu o odpovědnosti stěžovatele za vady díla, přestože jejich příčina spočívala ve stavebních pracích nesprávně provedených třetí osobou, nebylo možno spatřovat nic nepoctivého, neboť stěžovatel měl odhalit, že přípravné práce provedené třetí osobou jsou pro zhotovení díla nevhodné.
Odvolával-li se stěžovatel na závěry, k nimž dospěl okresní soud (že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že postupovala v souladu s instalačním návodem), pak vycházel z jiného skutkového stavu, než na kterém založil své rozhodnutí krajský soud.
6. Stěžovatel nejprve shrnuje postup obecných soudů, jejich skutková zjištění a právní závěry, které z nich vyvodily. Krajskému soudu a Nejvyššímu soudu vytýká, že se dopustily libovůle a založily svá rozhodnutí na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dále namítá prolomení zásady rovnosti zbraní účastníků řízení a zásady předvídatelnosti práva, čehož příčinou je podle něj neústavní přenesení důkazního břemene na žalovaného.
7. Stěžovatel v prvé řadě spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními krajského soudu. Zejména upozorňuje na vypracovaný znalecký posudek, z něhož vycházel okresní soud. Podle stěžovatele okresní soud správně posoudil, že odpovědným za vady, které vznikly provedením stavebních prací třetí osobou, nelze činit stěžovatele, který pouze dodal a instaloval finální část parkovacích zábran. Krajský soud se následně dopustil nepřípustné libovůle, neboť po právní stránce skutková zjištění vyhodnotil jinak než okresní soud.
8. Krajský soud a Nejvyšší soud postupovaly svévolně a nespravedlivě. Nepochopitelně sloučily dva nezávislé zhotovitele, přičemž pouze jednoho z nich (stěžovatele) učinily odpovědným za vady, které vznikly v důsledku neodborného zhotovení díla. Tímto měly stěžovateli rozšířit povinnosti týkající se provedení díla bez jakékoliv opory ve smlouvě či zákoně.
9. Další pochybení krajského soudu spatřuje v údajném přenesení důkazního břemene ohledně prokázání toho, zda bylo třetí osobou během stavebních příprav postupováno v souladu s instalačním návodem, či nikoliv. Krajský soud tím, že ze skutkových zjištění vyvodil právní závěr o jeho odpovědnosti za vady způsobené stavebními pracemi, přenesl neoprávněně důkazní břemeno na stěžovatele.
10. Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a odepření spravedlnosti, k níž mělo dojít tím, že krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr odlišný od závěru okresního soudu. Nejvyšším soudem měla být stěžovateli upřena spravedlnost odmítnutím dovolání a nedostatečným odůvodněním usnesení.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Námitky stěžovatele se dotýkají čtyř okruhů: extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, svévolné učinění stěžovatele odpovědným za vady díla provedeného třetí osobou, protiústavní přenesení důkazního břemene a odepření spravedlnosti v důsledku napadených rozhodnutí. Z obsahu námitek přednesených stěžovatelem v ústavní stížnosti je zřejmé, že se domáhá zejména revize skutkových závěrů obecných soudů, na nichž založily své závěry právní. Vyjma námitky odepření spravedlnosti odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem jde navíc o námitky, které dostatečně zodpověděl krajský soud.
14. Jak bylo již mnohokrát judikováno, úlohou Ústavního soudu není přezkum závěrů obecných soudů v oblasti hmotného práva. Obsahem ústavně zaručeného práva na soudní ochranu není garance příznivého výsledku, ale garance spravedlivého, nestranného a přiměřeně dlouhého soudního procesu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud se při hodnocení důkazů obecné soudy pohybují v ústavněprávních mezích a nedochází k svévolnému hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Povinnost přezkumu ústavněprávní optikou by založil pouze extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž obecné soudy postavily své závěry právní [např. nálezy ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21
(N 6/110 SbNU 61) nebo ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115)].
15. V posuzované věci taková situace nenastala. Krajský soud při právním hodnocení vyšel z důkazů provedených okresním soudem, ale po zopakování a doplnění dokazování (k tomu bod 9 napadeného rozsudku krajského soudu) dospěl po právní stránce k závěru, že vady díla jsou sice způsobené špatně provedenými přípravnými pracemi, které zajistila vedlejší účastnice, ovšem na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že toto pochybení nelze klást k tíže vedlejší účastnici. Stejně jako okresní soud sice vzal za stěžejní znalecký posudek, oproti okresnímu soudu však větší váhu přiznal závěru znalců o vysoké míře pravděpodobnosti toho, že bylo postupováno v souladu s instalačním návodem poskytnutým stěžovatelem, který se ukázal jako nedostatečný, neboť neobsahoval všechny potřebné informace. Jeho postup je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], a nemá tedy přesah do ústavní roviny.
16. Se související námitkou neoprávněného přenesení důkazního břemene (zda bylo během stavebních příprav postupováno v souladu s instalačním návodem) se vypořádal krajský soud v bodě 16 napadeného rozsudku. Zdůraznil, že závěr znaleckého posudku, že stavební příprava byla provedena podle instalačního návodu, byl sice vyjádřen jako pravděpodobnostní, což mělo podle znalce čistě matematický důvod, šlo zároveň o vysokou míru pravděpodobnosti hraničící s jistotou. V českém procesním právu se uplatňuje tzv. subjektivní teorie míry důkazu, kdy je především záležitostí soudce samotného, jakou hodnotu pravdivosti jednotlivým důkazům přisoudí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97). I takový postup však má své limity, aby nedocházelo k libovůli. Především toto vnitřní přesvědčení soudce musí být výsledkem logického myšlenkového postupu, vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností), zjištěných v konkrétní projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1751/97). Z tohoto pohledu Ústavní soud žádné pochybení ústavního významu neshledal.
17. K námitce svévolného sloučení odpovědnosti dvou zhotovitelů díla se dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz zejména body 14, 19 a 20). V něm se přiklonil k závěru krajského soudu o odpovědnosti stěžovatele jako odborníka za vady díla jako celku (jak vyplývá z § 551 obch. zák.). Stěžovatel tedy opět pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů, přičemž se těmto námitkám snaží přiložit ústavněprávní rozměr. Vypořádaly-li se obecné soudy dostatečně s touto námitkou, není relevantní argumentace stěžovatele, že se obecné soudy dopustily libovůle.
18. Závěrem stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Námitkou odepření spravedlnosti krajským soudem se v napadeném usnesení zabýval Nejvyšší soud (viz zejména body 14 a 20). Jak rovněž plyne z napadeného rozsudku krajského soudu, ten se odůvodněním svého odlišného právního závěru zabýval více než dostatečně (srov. bod 16 a body 34 až 44). Nelze tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že by krajský soud nedostatečně zdůvodnil svůj odlišný právní závěr.
19. Stejnou námitku (odepření spravedlnosti) uplatnil stěžovatel i u usnesení Nejvyššího soudu. V dovolání namítal, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázkách odpovědnosti zhotovitele za vady díla, zásad poctivého obchodního styku a podjatosti znalců. Tím, že se Nejvyšší soud nezabýval pochybeními krajského soudu a stěžovatelovo dovolání usnesením odmítl, pak měl být dovršen protiústavní stav odepření spravedlnosti. Nejvyšší soud však zkoumal, zda se krajský soud v namítaných otázkách neoprávněně odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jak plyne z napadeného usnesení, žádné takové pochybení neshledal (viz body 19 až 22), čímž dostál své povinnosti řádně odůvodnit své usnesení.
20. V dovolání pak stěžovatel dále zpochybňoval závěry krajského soudu s odkazem na seznam rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl krajský soud v napadeném rozsudku odchýlit. Nebylo ale zřejmé, kterou právní otázku a "ustálenou rozhodovací praxi" má na mysli. Pokud nebyl stěžovatel schopen v dovolání přesně vymezit, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací" praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), nebyl zde důvod pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a Nejvyšší soud důvodně dovolání stěžovatele odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu