USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STRATOS AUTO, spol. s r.o., se sídlem v Hradci Králové, Bratří Štefanů 1002, identifikační číslo osoby 62028367, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o zaplacení 382.644 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 17 C 84/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2024, č. j. 74 Co 5/2023-745, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.475,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Břeclavi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, č. j. 17 C 84/2015-594, zamítl žalobu o zaplacení částky 382.644 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, to vše oproti vydání ve výroku blíže specifikovaných parkovacích zábran a obvodových světel
2. Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví prvoinstanční rozhodnutí potvrdil v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výroku blíže specifikovaného (první výrok), ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 382.644 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a to oproti vydání ve výroku blíže specifikovaných parkovacích zábran a obvodových světel (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že se účastníci dohodli na tom, že žalovaný, jako zhotovitel, dodá žalobkyni, jako objednateli, 6 kusů parkovacích zábran s LED osvětlením. Zábrany po usazení a zprovoznění nefungovaly řádně. Žalobkyně postupně vytýkala vady, které žalovaný nejprve uznával a odstraňoval. Vady vytčené dne 27. 5. 2014 (povolení nákružku vyjížděcího sloupku) a dne 28. 5. 2014 (neosvětlení parkovací zábrany, zábrana nezajíždí) však žalovaný odmítl odstranit a reklamaci neuznal s odůvodněním, že parkovací zábrany jsou funkční a příčinou závady je špatné usazení sloupku, které neprováděl žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovaný odmítl vady odstranit, žalobkyně od smlouvy odstoupila.
4. Dle odvolacího soudu strany uzavřely smlouvu o dílo, přičemž žalovaný, jako výrobce a dodavatel parkovacích zábran, odpovídá za to, aby zábrany sloužily svému účelu, a je odpovědný za jejich řádné fungování, neboť jako odborník si musel být vědom, že zábrany nejsou samonosné a že pro jejich funkci je nutné řádně připravit i podloží a uložit vnější části parkovacích zábran. Pokud se o přípravě podloží a způsobu uložení vnějších částí parkovacích zábran nepřesvědčil, neupozornil na jejich vadné usazení, či, jako v tomto případě, bylo postupováno podle jeho návodu, který však nebyl dostatečný, což nemuselo být třetí osobě zřejmé, odpovídá za vady díla, tedy nemožnost řádného fungování parkovacích zábran, neboť vady byly způsobeny porušením jeho notifikační povinnosti. Jestliže žalovaný vady odmítl odstranit, postupovala žalobkyně v souladu se zákonem, když od smlouvy odstoupila a požadovala vrácení toho, co sama plnila, oproti vydání předmětných parkovacích zábran.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný dále navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí je správné.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř. postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
8. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
9. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria vymezená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost posužovat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolatel namítá nesprávné posouzení odpovědnosti za vady. Soudy se dle jeho názoru nevypořádaly s otázkou okamžiku vzniku závazku mezi žalobkyní a žalovaným. Zemní práce a instalace vnějších tubusů totiž provedla společnost POZIMOS, a. s., na základě samostatné dohody s žalobkyní, a to před uzavřením smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovaným. Vzhledem k tomu, že zemní práce a instalace vnějších tubusů byly provedeny třetím subjektem, zcela nezávisle na žalovaném a před vznikem závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, nelze dle dovolatele dovozovat odpovědnost žalovaného za vady díla, které se týkají těchto prací.
13. Na vyřešení otázky okamžiku vzniku závazku však napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud závěr o odpovědnosti dovolatele za vady nezaložil na tom, že by příčina vady byla důsledkem prací nesprávně provedených přímo dovolatelem, nýbrž že dovolatel, „jako výrobce a dodavatel parkovacích zábran, odpovídá za to, aby zábrany sloužily svému účelu, je odpovědný za jejich řádné fungování, neboť jako odborník si musel být vědom, že zábrany nejsou samonosné, a že pro jejich funkci je nutné řádně připravit i podloží a uložit vnější části parkovacích zábran. Pokud se o přípravě podloží a způsobu uložení vnějších částí parkovacích zábran nepřesvědčil, neupozornil na jejich vadné usazení, či, jako v tomto případě, bylo postupováno podle jeho návodu, který však nebyl dostatečný, což nemuselo být třetí osobě zřejmé, odpovídá za vady díla, to je nemožnost řádného fungování parkovacích zábran, neboť vady byly způsobeny porušením jeho notifikační povinnosti. […] Odpovědnost žalovaného za vady díla je dána tím, že odpovídá za to, že parkovací zábrany budou fungovat jako celek a budou sloužit svému účelu – zamezení vjezdu a výjezdu z/do areálu žalobce, přičemž nezkontroloval před provedením díla, zda usazení vnějších částí parkovacích sloupků je provedeno takovým způsobem, aby dodané zábrany, které nejsou samonosné, mohly jako celek svému účelu sloužit. To vše v situaci, kdy se žalovaný nepřesvědčil o způsobu usazení vnějších částí parkovacích zábran a přípravě podloží v jejich okolí, ačkoliv tak učinit měl. Žalovaný za vady odpovídá, ať už by třetí osoba postupovala podle jeho instalačního návodu, či nikoliv.“.
14. Odvolací soud svůj závěr opřel mj. o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 772/2019, dle něhož „je odpovědností zhotovitele – odborníka – aby v každém konkrétním případě navrhl takový postup provedení díla, který zaručí základní vlastnosti věci (její součásti) a který splňuje odborně technické požadavky. Povinnost provést dílo s potřebnou péčí znamená, že zhotovitel musí postupovat způsobem, jakým se obvykle při provedení díla k tomu kvalifikovanými osobami postupuje. Je na něm, aby odborně vyhodnotil podmínky pro pokládku v daném místě, včetně toho, lze-li pokládku realizovat na podklad určený objednatelem, resp. zda podklad (např. při zvoleném typu krytiny, materiálu, technologii pokládky apod.) nemá nedostatky bránící řádnému provedení díla. Pokud by se v tomto směru podmínky pro řádné provedení díla ukázaly býti nevhodné, je zhotovitel povinen na to objednatele bez zbytečného odkladu upozornit. […] Bylo-li zjištěno, že vada díla byla způsobena pokládkou podlahové krytiny na nevhodný podklad, a že ji žalovaná realizovala, aniž ověřila vlhkost podkladu, provedla dílo vadně i přesto, že samotná řemeslná práce byla provedena kvalitně a byl použit materiál bez vad. Protože zhotovitelka neprokázala, že by objednatele na nevhodnost podkladu včas upozornila a že ten na jeho použití výslovně trval, nemůže být dotčeno právo žalobce z vadného plnění (§ 2102 odst. 1 o. z.).“.
15. Z výše uvedeného je zřejmé, že odlišné posouzení okamžiku vzniku závazku by na závěr odvolacího soudu o odpovědnosti dovolatele za vady nemělo vliv. Dle § 237 o. s. ř. přitom dovolání není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Ze stejných důvodů přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že primární příčinu vady způsobila společnost POZIMOS, a.s., a že odvolací soud dostatečně nezohlednil existenci samostatné smlouvy o dílo mezi uvedenou společností a žalobkyní.
16. Dle dovolatele dále závěry výše citovaného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 772/2019 na nynější případ nelze aplikovat, protože se „nikterak neřídil nesprávnými pokyny objednatele, ani nepoužíval jím dodané věci. Žalovaný naopak nebyl vůbec schopen zjistit, jak bylo postupováno společností POZIMOS, a.s. na pokyn objednatele. Soud prvního stupně učinil správný právní závěr o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, zda bylo postupováno podle instalačního postupu dodaného žalovaným. Odvolací soud naproti tomu učinil úplně opačný závěr a konstatoval, že zcela jistě bylo postupováno dle instalačního postupu žalovaného.
Žalovaný v rámci svého instalačního postupu zcela běžně při realizaci parkovacích zábran na nespočet jiných místech používá jako podloží písek. Oba nižší soudy přitom došly ke nezpochybnitelnému závěru, že společnost POZIMOS, a.s. použila na podloží štěrk a následně beton, což je v přímém rozporu s tím, co obsahuje instalační návod žalovaného. Nemůže být tedy pochyb o tom, že ani nebylo postupováno při instalaci vnějších tubusů podle návodu žalovaného. Jinak řečeno, vady parkovacích zábran byly způsobeny činností subjektu vybraného žalobkyní, bez vědomosti žalovaného a postupem, který nebyl shodný s běžně používaným postupem žalovaného.“
17. Dovolatel však ve své argumentaci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud uvedl, že „je třeba rozlišovat mezi způsobem, jakým se vada projevuje, a její příčinou. […] Vady projevující se nesprávným zajížděním a vyjížděním sloupků měly příčinu ve špatném usazení vnějších tubusů zábran. Tato vada se ve svém důsledku projevila tak, že zábrany zajížděly a vyjížděly nesprávně, docházelo k zajíždění sloupků pod vnější tubus, či nezajíždění sloupků souběžně se zemí.
[…] Odvolateli je třeba přisvědčit, že tuto práci nezajišťoval. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že pro řádnou funkci celého parkovacího systému, řádnou funkci jednotlivých parkovacích sloupků, bylo třeba, aby plovoucí podloží, do něhož jsou zábrany uloženy, bylo upraveno takovým způsobem, aby mohly zábrany bez problémů fungovat. Za tímto účelem dodal žalovaný žalobci instalační návod, přičemž nijak neověřoval, zda bylo podle něho postupováno. Bylo zjištěno, že návod neobsahuje pro třetí osobu dostatečné informace, což třetí osoba nemusela poznat.
Správná příprava podloží a usazení vnějších tubusů zábran určitým způsobem bylo nezbytné pro řádné fungování zábran. Zábrany vykazovaly vady, které vedly k mechanickému zničení jejich jednotlivých částí (utržení svarů dna, poškozený nákružek, deformace dílů). […] Žalovaný jako výrobce a osoba obchodující s parkovacími zábrany musel vědět, že jejich konstrukce není samonosná, ale tvoří funkční celek s vhodně připraveným podložím, přičemž vhodné usazení tubusů do podloží bylo předpokladem pro řádné fungování parkovacích zábran.
Tuto činnost přenechal jiné osobě, aniž by se zabýval vlastnostmi konkrétního podloží, do kterého mají být parkovací zábrany uloženy, aniž by instalační návod obsahoval informace o nutnosti zhutnění podloží, aniž by ověřil, zda tubusy jsou usazeny takovým způsobem, že může být provedena vnitřní instalace pohyblivých sloupků a propojení parkovacích zábran tak, aby mohly plnit svůj účel, pokud možno bez vad. […] Je odpovědností zhotovitele (odborníka), aby v každém konkrétním případě navrhl takový postup provedení díla, který zaručí jeho základní vlastnosti, a který splňuje odborné technické požadavky.
Bylo na zhotoviteli, aby vyhodnotil podmínky v daném místě, včetně toho, zda lze zprovoznit parkovací zábrany a instalovat jejich vnitřní sloupky, zda lze montáž vnitřních sloupků realizovat na podklad a umístění vnějších sloupků připravený objednatelem. Zhotovitel měl vyhodnotit, zda způsob usazení vnějších sloupků nebrání řádnému provedení díla. Zákon ukládá zhotoviteli, aby v případě zjištění takových nedostatků objednatele ve lhůtě bez zbytečného odkladu na nevhodné podmínky bránící řádnému provedení díla upozornil.
Jestliže nevhodnost ukotvení parkovacích sloupků byla zjištěna až v souvislosti s uplatněním práv objednatele z vadného plnění, nemůže se zhotovitel své odpovědnosti zprostit, když na nevhodnost zabudování vnějších částí sloupků neupozornil.“.
18. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyložil, že dovolací námitka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud konstantně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
19. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013, usnesení ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2385/2010, a rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2673/2008, z nichž dovolatel dovozuje, že odpovědnost za vady nese ten zhotovitel, jehož činností ta či která vada vznikla. S výjimkou posledně jmenovaného rozhodnutí se však závěry Nejvyššího soudu týkají odpovědnosti za škodu, nikoliv za vady díla. Na nyní posuzovanou věc proto nedopadají. V posledně jmenovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2673/2008 se sice Nejvyšší soud odpovědností za vady zabýval, dovolatelem dovozované závěry z něj ovšem nevyplývají. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že „ze skutečnosti, že žalovaná prováděla vyrovnání a přípravu podkladu pro osazení parapetních plechů, nelze bez dalších skutkových zjištění (zejména posouzení, zda dovolatelkou provedené vyrovnání a příprava podkladu pro osazení parapetních plechů byla či nikoli v souladu s projektovou dokumentací; zda zhotovitel v případě, že provedl dílo v souladu s projektovou dokumentací a ta byla vadná, mohl dle § 551 obchod. zák. při vynaložení odborné péče toto zjistit a objednatele bez zbytečného odkladu na vadnost těchto pokynů upozornit, zda objednatel na provedení díla dle případně vadné projektové dokumentace písemně trval atd.) dovodit, že – jak konstatoval odvolací soud – ‚za malý sklon okapních plechů může žalovaný‘, když tyto plechy žalovaná na místo neumisťovala a ani se nezabýval tím, zda vyrovnání a přípravu podkladu pro osazení parapetních plechů provedl v souladu s projektovou dokumentací, a dalšími pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi.“.
20. Odvolací soud se však v nynějším případě uvedenými hledisky zabýval a od citovaného závěru dovolacího soudu se neodchýlil, když mj. vyložil, že „[ž]alovaný se před usazením vnitřního mechanismu, osazením vnitřních pohyblivých sloupků, propojení parkovacích zábran jednotných ovládáním a jejich zprovozněním nijak nepřesvědčil a nijak neověřoval, zda je podloží připraveno dle jeho návodu, zda jsou vnější zábrany zabudovány takovým způsobem, aby parkovací systém zábran mohl sloužit svému účelu (zamezení či umožnění pohybu vozidel v areálu žalobce, tj. zda se vysouvají a zasouvají dle provozní potřeby areálu). Nevyvinul aktivitu k tomu, aby zjistil, zda a jak je podloží připraveno, do jakého podloží budou zábrany ukládány. Samotnou montáž vnitřních sloupků a jejich propojení prováděl až v okamžiku, kdy vnější sloupky byly zasypány a jejich okolí osazeno zámkovou dlažbou. Takto postupoval v situaci, kdy s ohledem na konstrukci parkovacích zábran (sloupků) věděl, že řádná stavební příprava je důležitá pro jejich bezproblémové a bezvadné fungování.“.
21. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozhodovací praxe dovolací soudu, dle níž účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (dovolatelem uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). Dovolatel se domnívá, že „[p]okud žalobkyně sama, dobrovolně a bez jakékoliv součinnosti se žalovaným, zrealizovala prostřednictvím společnosti POZIMOS, a.s., část díla, která se v konečném důsledku ukázala jako „kámen úrazu“ při nefunkčnosti díla jako celku, je zcela jistě dle názoru dovolatele nesouladné se zásadami poctivého obchodního styku, aby za takto vzniklé vady odpovídal žalovaný“.
Nejvyšší soud však konstatuje, že ani v tomto ohledu se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nelze spatřovat nic nepoctivého na závěru, že dovolatel (zhotovitel) odpovídá za vady jím zhotoveného díla, které vznikly v důsledku porušení jeho smluvně převzaté povinnosti (vyplývající z dispozitivní právní úpravy) odhalit, že přípravné práce provedené jinou osobou jsou pro zhotovení dovolatelem prováděného díla nevhodné.
22. Odvolací soud se dle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013) také tím, že nereflektoval obavy z možné podjatosti znalců. Znalecký posudek byl totiž vypracován Vysokým učením technickým v Brně, Fakultou strojního inženýrství. Tato instituce má však dle dovolatele blízkou vazbu na společnost POZIMOS, a.s., se kterou trvale spolupracuje. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, jestliže je podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, respektive § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (a též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o.
s. ř.) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, případně k orgánům provádějícím řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019). V případě důvodu (předpokladu) pro možné vyloučení znalce, který spočívá v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, může být takový poměr založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
V úvahu může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000). Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a vyzněl v neprospěch tohoto účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). K vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3355/2020). Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když vyložil, že důvod pro pochybnost o závěrech znaleckého posudku nemůže zakládat to, „že znalecký ústav poté, kdy ve věci zpracoval písemně podaný znalecký posudek a došlo k výslechu osob, které posudek zpracovávaly, před soudem prvního stupně, navázal spolupráci s osobou, která pro žalobce prováděla stavební přípravu“.
Odvolací soud mj. dodal, že přihlížel i k dalším odborným zjištěním a že skutečnosti, které zazněly nově, jsou v souladu s písemně podaným znaleckým posudkem a soudem prvního stupně provedeným výslechem osob, které posudek zpracovávaly.
Pokud jde o argumentaci dovolatele směřující proti samotným závěrům znaleckého posudku a závěrům, které na jejich základě učinil odvolací soud, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o polemiku se skutkovými závěry, které – jak již bylo vysvětleno výše – přípustnost dovolání nezakládají.
23. Ve zbývajících částech dovolání obsahuje pouze pokračující polemiku se skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem (zejm. dle dovolatele jeho postup nebyl příčinou závad a správnost provedení přípravných prací jinou osobou nemohl nijak ověřit). Jak však již bylo vysvětleno výše, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). V této části dovolání navíc ani není jasné, jakým způsobem se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jaká rozhodnutí dovolacího soudu vůbec jde. Dovolání dále obsahuje samostatný oddíl s řadou citací závěrů Nejvyššího soudu, od nichž se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil. S výjimkou výše uvedeného však z těchto citací ani obsahu dovolání není zřejmé, jakým způsobem se odvolací soud od těchto rozhodnutí měl odchýlil. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).
26. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu