Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2022 č. j. 6 Tdo 536/2022-594, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2021 č. j. 68 To 96/2021-540 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. března 2021 č. j. 1 T 134/2018-473, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že při vědomosti o fyzické zdatnosti a nedostatečném zajištění československého vlčáka pootevřela dne 31. 10. 2017 branku vedoucí na její pozemek, aniž by zkontrolovala dostatečné zajištění psa jeho vlastníkem (stěžovatelčiným partnerem), načež pes vyběhl brankou ven, kde napadl poškozenou a jejího psa, přičemž jí způsobil tržná poranění na hlavě a drobná poranění na zbytku těla, po nichž zůstaly trvající jizvy.
V následku útoku se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozené (dále i pojišťovna) byli odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud rozhodoval v dané věci již podruhé, neboť jeho první rozhodnutí bylo [spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 25.
2. 2019 č. j. 68 To 20/2019-216, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky a poškozené] zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 6 Tdo 1309/2019-281. Skutkový stav v dané věci byl zjištěn bez důvodných pochybností ze svědeckých výpovědí, jakož i stěžovatelčina doznání. Podle soudu lze jednání stěžovatelky považovat za trestný čin. Je nerozhodné, zda byl stíhán rovněž vlastník psa přítomný na místě činu. Z hlediska příčinné souvislosti je významné, že stěžovatelčino jednání (otevření branky) bylo okolností významnou při způsobení následku (poranění poškozené).
Ostatní působící okolnosti (jednání dalších osob), které ke vzniku následku přispěly, nejsou z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelky rozhodné. Soud dospěl k závěru, že trestně odpovědným by mohl v dané věci být rovněž vlastník psa, avšak nikoliv namísto stěžovatelky, nýbrž s ní. Podle provedených důkazů je stěžovatelka faktickou spolumajitelkou psa (byl pořizován společně a žijí ve společné domácnosti, stěžovatelka se účastnila i výcviku psa). Podle okresního soudu jsou tak splněny rovněž podmínky stěžovatelčiny odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem podle § 2933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ať již jako spoluvlastníka nebo osoby, jíž bylo zvíře svěřeno).
Konečně by bylo možné dovodit její odpovědnost podle § 2910 občanského zákoníku. I kdyby však v konkrétním civilním řízení nebyla stěžovatelka shledána odpovědnou, nebrání to vzniku její trestní odpovědnosti. Stěžovatelka při otevření branky věděla, že pes ještě není zabezpečen. Podle soudu jednala v nedbalosti, neboť psa velmi dobře znala (včetně jeho síly a velikosti) a sama měla s vlastníkem dohodnutá bezpečnostní opatření, která však daný den nedodržela.
Tím došlo podle soudu k naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, avšak nelze přehlédnout, že jde především o běžnou shodu nešťastných okolností, čemuž odpovídá i mírný trest.
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Stěžovatelka si podle vlastní výpovědi byla vědoma bezpečnostních rizik a zároveň toho, že poškozená se se svým psem prochází pravidelně ulicí (lidé v okolí si na ni dokonce stěžovali, že dráždí jejich psy) a její pes nereaguje na přítomnost psa poškozené dobře. Otevření branky bylo hlavní příčinou vzniku škodlivého následku. Majetková práva k psovi a konstrukce občanskoprávní odpovědnosti za následky jeho chování jsou z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodné. Stěžovatelčině odpovědnosti za nedbalostní trestný čin rovněž nebrání, že škodlivý následek měl více příčin (např. v jednání vlastníka psa). S ohledem na následek pak není namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud potvrdil závěr, že občanskoprávní úprava vlastnictví psa (a odpovědnosti za jeho chování) je z hlediska trestního práva nerozhodná. Důležité je, že stěžovatelka porušila obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1509/2014, z nějž obhajoba dovozovala beztrestnost stěžovatelčina jednání, neuvádí nic, co by odporovalo závěrům soudů nižších stupňů (v uvedené starší věci ani nemohla být dovozena odpovědnost osoby odlišné od vlastníka). Soudy se rovněž dostatečně zabývaly stěžovatelčiným zaviněním. Nutnosti zabezpečit psa si byla stěžovatelka vědoma, avšak bez dostatečného důvodu se podle toho nechovala. Zároveň není pochyb o příčinné souvislosti mezi stěžovatelčiným jednáním a vznikem škodlivého následku. Soudy neporušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť daný případ nevykazuje znaky (zejména následky) významně menší společenské škodlivosti než případy, při nichž je totožné ustanovení použito. Rovněž nebyla porušena zásada totožnosti skutku. Mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a odsuzujícími rozhodnutími je shoda ve všech podstatných rysech. Ledabylé otevření branky bylo základem skutku v obou zněních. Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno tím, že odsouzena byla pouze stěžovatelka, neboť pouze na ni byla podána obžaloba.
5. Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně posoudily míru jejího zavinění. Nebyl zjištěn žádný jiný případ, v němž by došlo k odsouzení osoby, jíž bylo zvíře dočasně svěřeno. Veškerá prejudikatura se zabývá zaviněním vlastníka psa (stěžovatelka zmiňuje např. věc řešenou usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 112/2006 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nadto zůstalo pochybné, zda pes byl stěžovatelce svěřen, byl-li na místě jeho vlastník. Podle stěžovatelky nebyl pes v její držbě. Základem stěžovatelčiny trestní odpovědnosti nemůže být porušení soukromé dohody mezi ní a vlastníkem psa. Vlastník psa nemůže na jiného převést svoji odpovědnost takovou dohodou (to ostatně explicitně potvrzuje i úprava v občanském zákoníku). Stěžovatelka tak byla fakticky odsouzena za porušení zákona jinou osobou. I kdyby snad podíl na celé události měla rovněž stěžovatelka, není možné odsoudit pouze ji. Došlo-li v přípravné fázi trestního řízení k vypuštění pojmu "svěřen" (myšleno pes stěžovatelce) z popisu skutku, došlo tím podle stěžovatelky ke změně podstaty celého skutku (tím byla porušena zásada totožnosti skutku). Nový skutek (otevření branky) pak již nemohl mít za následek újmu na zdraví poškozené, nýbrž útěk psa, kterého neudržel jeho vlastník. Soudy rovněž překvapivě zavázaly stěžovatelku k úhradě nemajetkové újmy, ačkoliv vlastník psa byl pojištěným a pojišťovna v dané věci plnila. Soudy rovněž nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Například v nálezu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07 (N 157/58 SbNU 335) bylo dovození trestní odpovědnosti i u závažnějších následků shledáno jako nepřijatelné. Následek celé události považuje stěžovatelka za překvapivý a neobvyklý, k němuž u psů obvykle nedochází.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je třeba uvést, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především opakuje argumenty své obhajoby, aniž by zohledňovala skutečnost, že se s nimi soudy podrobně vypořádaly, přičemž tak podle Ústavního soudu učinily ústavně souladným způsobem. Za irelevantní je třeba považovat tu část námitek, která se týká odpovědnosti vlastníka psa, a dále otázky, zda byl pes stěžovatelce "svěřen" či nikoliv. Celou tuto argumentaci považuje Ústavní soud za mimoběžnou s předmětem trestního řízení, neboť trestní odpovědnost a občanskoprávní odpovědnost jsou rozdílné instituty.
10. Na rozdíl od jiných trestných činů není spáchání těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku závislé na porušení jakékoliv občanskoprávní povinnosti a naplnění této skutkové podstaty se posuzuje pouze prostřednictvím výkladu trestních předpisů. Uvedené ustanovení neuvádí rovněž žádný speciální subjekt tohoto trestného činu (např. vlastníka věci) a podle Ústavního soudu neexistuje žádný rozumný důvod pro jiné vymezení subjektů trestní odpovědnosti nad rámec obecné úpravy (§ 22 a násl. trestního zákoníku). Takovým důvodem není ani skutečnost, že škodlivý následek způsobilo zvíře. Jakkoliv je jistě namístě požadovat po vlastnících určitých zvířat zvýšenou míru obezřetnosti s jejich nakládáním, nevylučuje tato zásada nikterak trestní odpovědnost jiné osoby, která svým jednáním ke škodlivému následku přispěje.
11. Není ani důvod považovat vlastnictví zvířete za jinak relevantní okolnost např. pro výměru trestu. Z hlediska hodnocení skutkových okolností může taková skutečnost mít význam. Soudy však v dané věci dospěly k podloženému závěru, že stěžovatelka je fakticky spolumajitelkou zvířete, zná je od mala a zná jeho vlastnosti, pročež bylo legitimní klást na ni (z hlediska subjektivní stránky trestného činu) stejné "nároky" jako na vlastníka psa (stěžovatelčina druha). Uvedená nadbytečná argumentace se vyskytuje rovněž v rozhodnutí okresního soudu. To je však nečiní protiústavním.
12. Porušení ústavních práv stěžovatelky nepředstavuje ani skutečnost, že obžalován a odsouzen nebyl její druh (registrovaný vlastník psa). Ústavní konformita odsuzujícího rozsudku nemůže záviset na tom, zda nebyl odsouzen někdo jiný. Nadto jednání obou osob nebylo totožné. Zatímco stěžovatelčin druh psa podle zjištěného skutkového stavu "pouze" nezajistil, bylo to teprve stěžovatelčino jednání (neopatrné otevření branky), které zvířeti umožnilo napadnout poškozenou.
13. Soudy rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) pouze podle podané obžaloby. To není projevem přehnaného formalismu, nýbrž významným naplněním principu dělby moci v českém ústavním pořádku. Okresní soud v dané věci tuto zásadu dokonce porušil, když uvedl, že další trestně odpovědnou osobou měl být stěžovatelčin druh. Takové závěry soudu jsou bez řádně vedeného trestního řízení, v němž může uvedená osoba plně uplatnit své právo na obhajobu, v rozporu s principem presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021 č. 63703/19). Tímto závěrem okresního soudu však nebyla porušena práva stěžovatelky, pročež nemůže být důvodem pro vyhovění její ústavní stížnosti.
14. Přisvědčit nelze ani námitce, že by stěžovatelčina trestní odpovědnost byla odvozena od její soukromé dohody s vlastníkem psa. Tato námitka je částečně rozvinutím již výše odmítnuté argumentace o relevanci občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Z napadených rozhodnutí však především nevyplývá, že by stěžovatelčino odsouzení za spáchání trestného činu bylo odvozeno z porušení jakési ústní dohody. Tato dohoda byla zmíněna toliko jako skutková okolnost potvrzující naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Uzavření této dohody dokládá stěžovatelčinu vědomost o nutnosti zajištění daného zvířete. Nemohla tedy reálně jednat ve skutkovém omylu, že by její jednání nemohlo vést ke škodlivému následku (pročež bylo její jednání posouzeno jako vědomě nedbalé). Za ústavně nekonformní pak nelze považovat ani závěr, že útěkem psa došlo ke vzniku rizika. Závěr soudů, že se stěžovatelka měla ujistit o bezpečnosti situace, odpovídá jak provedeným důkazům, tak ústavně souladnému výkladu právních předpisů.
15. Odmítnout je nutno rovněž námitku, že v průběhu řízení došlo k porušení zásady totožnosti skutku. S touto námitkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud (body 28 a 29 napadeného usnesení). Vypuštěním části o "svěření psa" došlo spíše k úpravě právního hodnocení situace (a to ještě ve prospěch stěžovatelky), a nikoliv okolností relevantních pro vznik stěžovatelčiny trestní odpovědnosti za její jednání (viz výše).
16. Konečně přisvědčit nelze ani námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe. I touto námitkou se soudy dostatečně zabývaly (bod 27 usnesení Nejvyššího soudu a stručně rovněž bod 20 usnesení krajského soudu). Jejich závěrům přitom nelze nic vytknout. Upozorňuje-li stěžovatelka na závěry nálezu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07
(N 157/58 SbNU 335), je třeba především shledat, že obě trestní řízení vykazují podstatné skutkové a právní odlišnosti. Za tu nejpodstatnější je třeba považovat protiprávní chování poškozeného v souvislosti s předvídatelností nastalého následku. Zvíře (podstatně menší velikosti) v uvedené věci nikoho nenapadlo, nýbrž nepředvídatelně a neočekávaně vběhlo do silnice, kde se střetlo s protiprávně jedoucím poškozeným. Naproti tomu stěžovatelka si byla vědoma jak problematického vztahu psa k poškozené (resp. jejímu psovi), tak nutnosti ho zajišťovat před "vypuštěním" do veřejného prostranství.
Nelze tedy shledat, že by soudy postupovaly v rozporu s tímto nálezem. Podle Ústavního soudu nelze oba druhy pochybení srovnávat a označit stěžovatelčinu situaci za totožnou. Od držitelů jistých obecně nebezpečných věcí (zbraní, chemikálií, motorových vozidel, zvířat atd.) lze spravedlivě požadovat, aby jednali k odvrácení obecně hrozících nebezpečí vyplývajících z podstaty těchto věcí. Zatímco u psa (zvláště většího) lze obecně předpokládat možnost ublížení na zdraví jeho útokem, nečekané uprchnutí psa směrem do silnice a způsobení dopravní nehody a zranění účastníka silničního provozu (nadto jednajícímu protiprávně) je situace odlišná.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu