Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vlastimila Šicha a Mgr. Jany Šichové, zastoupených Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, sídlem Rýmařovská 561, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 22 Cdo 1812/2024-468 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 23 Co 111/2023-421, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Růženy Šromové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2022 č. j. 15 C 133/2020-355 uložil stěžovatelům povinnost umožnit na nezbytně nutnou dobu, v rozsudku blíže specifikovanou, dodavateli či dodavatelům vstup na pozemek v jejich spoluvlastnictví k provedení údržby a opravy vodovodního a kanalizačního potrubí, jímž je k těmto sítím napojena stavba vedlejší účastnice (I. výrok), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby soud zrušil věcné břemeno spočívající v právu chůze, resp. jízdy užitkovými motorovými vozidly za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky a odečtu stavu vodoměru přípojky sloužící opět k napojení stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice na tyto sítě (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastnici bylo rozhodnutím soudu zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy užitkovými vozidly mj. za účelem opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky na dotčeném pozemku, a dospěl k závěru, že plánovanými pracemi vedlejší účastnice naplňuje svá práva z tohoto věcného břemene. Zamítnutí žaloby stěžovatelů odůvodnil okresní soud zjištěním, že nedošlo k takové změně služebné věci, která by vedla k zániku služebnosti, ani k takové trvalé změně, která způsobí hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které neshledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve správném znění (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, shledal správným i právní posouzení věci okresním soudem a zaměřil se na odvolací námitky stěžovatelů. Podobný závěr učinil krajský soud i ohledně vzájemného návrhu stěžovatelů na zrušení věcného břemene.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností, neboť stěžovatelé v dovolání neformulovali žádnou otázku, která by jeho přípustnost založila, přesto na jejich otázky v odůvodnění reagoval.
5. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci bylo rozhodnuto jinak, než ve skutkově a právně obdobných věcech, a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy se v prvé řadě odmítly zabývat posouzením výlučného vlastnictví přípojek vedlejší účastnice. Dovozují-li obecné soudy vlastnictví vedlejší účastnice z § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), setrvale přehlíží, že vlastníkem přípojek mohou být i majitelé sousedních staveb, a proto vedlejší účastnice nikdy nemohla být jejich výlučnou vlastnicí. Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že s ohledem na princip koncentrace řízení nemohli zpochybňovat aktivní legitimaci vedlejší účastnice k podání žaloby a tím i její vlastnické právo k přípojkám. V ústavní stížnosti stěžovatelé opětovně tvrdí, že řízení mělo být přerušeno a soudy měly vyčkat na rozhodnutí v jiném soudním řízení ohledně otázky určení vlastnického práva k přípojkám, neboť tuto otázku nemohly posoudit jako předběžnou [v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 13. 4. 2023 ve věci č. 54168/15 Dohnal proti České republice]. Pokud by obecné soudy vyšly z toho, že vedlejší účastnice nebyla výlučnou vlastnicí přípojek, ale toliko spoluvlastnicí, pak o jejich osudu nemohla rozhodnout sama, ale bylo potřeba dosáhnout shody spoluvlastníků, kteří za těchto okolností s věcí nakládají jako jediná osoba (v daném kontextu stěžovatelé odkazují na § 1116 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
6. Krajský soud i Nejvyšší soud měly podle stěžovatelů v plném rozsahu přezkoumat povolení změny žaloby vedlejší účastnice, kterou připustil okresní soud [s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.)].
7. Podle stěžovatelů z jejich námitek vyplývá, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jejich dovolací argumentací, ignoroval ji nebo toliko paušálně odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, což nelze za přesvědčivou argumentaci považovat. Soudy se dostatečně nezabývaly rozsahem změn a zásahů do původních přípojek, ač se měly zabývat tím, že zásahy do původních přípojek byly tak rozsáhlé, že přípojky zjevně nemohly dále sloužit svému účelu a zanikly. Ostatní spoluvlastníci přípojek je nemohou nadále využívat a museli by si vybudovat přípojky vlastní. Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž dovodit, že pojmy používané napříč právním řádem je nutno vykládat stejně. Není tedy možné, aby soudy interpretovaly pojmy oprava a údržba rozdílně podle toho, zda se týkají soukromoprávního nebo veřejnoprávní vztahu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
10. Argumentace stěžovatelů se podle Ústavního soudu míjí s podstatou celého řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Jeho předmětem totiž byla otázka, zda - zjednodušeně řečeno - práce plánované vedlejší účastnicí na pozemku stěžovatelů jsou ještě uplatněním práva z věcného břemene, anebo jde o výkon práva, které obsah věcného břemene již překračuje. Této základní otázce se stěžovatelé v ústavní stížnosti nevěnují a naopak zpochybňují otázky jiné, o kterých soudy nyní nerozhodovaly. Podle Ústavního soudu rovněž neobstojí obecné tvrzení stěžovatelů, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a že se odchylují od skutkově a právně obdobných věcí. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, že vlastnictví vedlejší účastnice k přípojkám je dovozováno z vyvratitelné domněnky ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Soudy ani nemusely posuzovat vlastnický režim dané přípojky, stačilo prokázat, že vedlejší účastnice byla oprávněnou z věcného břemene.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že soudy nižších stupňů se námitkou stěžovatelů zpochybňující vlastnictví vedlejší účastnice k přípojkám zabývaly, a proto neobstojí tvrzení stěžovatelů, že se jí vyhnuly uplatněním koncentrace řízení. Již bylo uvedeno, že soudy se touto otázkou zabývaly, ale s ohledem na znění zákona o vodovodech a kanalizacích námitce stěžovatelů zpochybňující aktivní legitimaci vedlejší účastnice k podání posuzované žaloby nepřisvědčily.
12. V řízení bylo také objasněno, že krajský soud neporušil žádnou povinnost, nepřerušil-li těsně před rozhodnutím řízení s tím, že stěžovatelé zahájili jiné soudní řízení rozporující vlastnické právo vedlejší účastnice k přípojkám. Neobstojí proto odkaz stěžovatelů na rozhodnutí ESLP ve věci Dohnal proti České republice, neboť obecné soudy o vlastnictví vedlejší účastnice rozhodly na základě zákonné domněnky, která v řízení nebyla zpochybněna. Dále vycházely z toho, že o věcném břemenu ve prospěch vedlejší účastnice již bylo rozhodnuto a nyní posuzovaly jen otázku, zda vedlejší účastnice svoje práva plynoucí z věcného břemene nepřekračuje. Proto ani podle Ústavního soudu krajský soud nebyl povinen vyčkávat na rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva vedlejší účastnice.
13. Stěžovatelé ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 dovozují povinnost okresního soudu přezkoumat učiněné rozhodnutí o připuštění změny žaloby k návrhu vedlejší účastnice, avšak neuvádějí, v čem by měl být postup okresního soudu, který změnu žaloby připustil (což ve svém rozhodnutí náležitě vysvětlil), nesprávný. Nadto je třeba vyjít z toho, že stanovisko Ústavního soudu se primárně týká přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení, jímž soud změnu žaloby nepřipustil.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu