USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně R. Š., zastoupené JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Milínská 205, proti žalovaným 1) V. Š. a 2) J. Š., zastoupeným Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze, Rýmařovská 561, o uložení povinnosti umožnit výkon práva a o vzájemném návrhu žalovaných na zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 133/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 111/2023-421, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 111/2023-421, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 15 C 133/2020-355, uložil žalovaným povinnost umožnit na nezbytně nutnou dobu, maximálně však v součtu na dobu 10 pracovních dnů, po předchozí písemné výzvě žalobkyně doručené žalovaným alespoň 15 dnů předem, dodavateli či dodavatelům s příslušným oprávněním, jak budou zajištěni žalobkyní, a pověřenému pracovníkovi 1. SČV, vstup na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, který je v jejich spoluvlastnictví, k provedení prací v prostoru určeném geometrickým plánem pro grafické vyjádření věcného břemene č. 3922-115/2005 vypracovaným Ing. Hanou Hořejšovou, geodet, Jasná 649, 261 01 Příbram II, který byl potvrzen Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram dne 31. 8. 2005 pod č. 1333/2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, spočívajících v protažení potrubí PE40 existujícím stávajícím kanalizačním potrubím DN150 z místa budoucí čerpací šachty umístěné na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně do existující stávající revizní šachty umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalovaných, v mechanickém vyčištění této revizní šachty včetně odstranění tím vzniklého odpadu, v protažení potrubí PE40 existujícím potrubím DN150 z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do revizní šachtice umístěné na pozemku parc. č. XY ve spoluvlastnictví žalovaných, v napojení obou částí potrubí PE40 v revizní šachtici na pozemku parc. č. XY ve spoluvlastnictví žalovaných a v provedení tlakové zkoušky vodovodní přípojky spočívající v demontáži vodoměru a připojení zařízení pro provedení tlakové zkoušky tlakovou pumpou se zásobníkem vody a sledování tlaku po dobu 1 hodiny a čtyřiceti minut, z vodoměrné šachtice umístěné na pozemku parc. č. XY ve spoluvlastnictví žalovaných (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se žalovaní domáhali, aby soud zrušil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy užitkovými motorovými vozidly na účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky a odečtu stavu vodoměru po pozemku ve vlastnictví žalovaných parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch vlastníka domu č. p. XY, postaveného na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem Ing. Hany Hořejšové ze dne 22. 8. 2005, č. 95/2005, které bylo zřízeno na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2006, č. j. 6 C 157/2004, který byl potvrzen rozhodnutím Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Co 475/2006, a to za náhradu, jejíž výše bude stanovena znaleckým posudkem (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 111/2023-421, rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Podstata věci: Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v k. ú. XY (dále též jen „panující nemovitost“). Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „služebná nemovitost“), jenž sousedí s panující nemovitostí. Panující nemovitostí prochází vodovodní a kanalizační přípojky, které zde byly vybudovány v roce 1977 a jimiž je panující nemovitost, resp. dům č. p. XY, připojen do vodovodního a kanalizačního řadu. Již dříve bylo v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 157/2004 zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy užitkovými motorovými vozidly za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky a odečtu stavu vodoměru, a to po služebné nemovitosti v rozsahu stanoveném geometrickým plánem, ve prospěch vlastníka panující nemovitosti, resp. domu č. p.
XY. Dále byla v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 42/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 24 Co 134/2017-214, žalovaným uložena povinnost strpět stavbu kanalizační přípojky včetně revizní šachtice a stavbu vodovodní přípojky včetně vodoměrné šachtice na služebné nemovitosti v rozsahu vymezeném geometrickým plánem. Žalobkyně se nyní domáhala uložení (ve výroku I stanovených) povinností žalovaným, které by žalobkyni umožnily provést na přípojkách na služebné nemovitosti práce nezbytné pro získání dodatečného povolení ke stavbě předmětných přípojek.
Soudy vycházely z toho, že v předmětném řízení je uplatněn nárok ve smyslu § 151n zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přičemž práce uvedené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně jsou svým rozsahem a charakterem pracemi spadajícími pod údržbu a opravu stávajících přípojek (viz věcné břemeno zřízené soudem prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 157/2004). Stran vzájemného návrhu žalovaných soudy uzavřely, že možná jiná trasa vedení kanalizační a vodovodní přípojky není trvalou změnou poměrů, neboť od zřízení věcného břemene nedošlo ani k žádné změně, která by byla způsobilá založit hrubý nepoměr.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost vymezili tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v dovolání uvedených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, případně na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které měly být vyřešeny jinak. Předložili následující otázky: A) Zda byl soud povinen, resp. měl přerušit řízení po podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětným přípojkám.
K tomu uvedli, že podali dne 6. 9. 2023 žalobu na určení vlastnického práva, načež měl odvolací soud postupovat tak, že řízení přeruší a posečká do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k přípojkám. Postup odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, a s rozhodnutím ESLP ze dne 13. 4. 2023 ve věci č. 54168/15 Dohnal proti České republice. Dále odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, ze dne 16.
5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 2 As 43/2016. B) Zda řádně vznikla tzv. „koncentrace řízení“ a zda koncentrace řízení bránila žalovaným ve vznesení námitky nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. K tomu uvedli, že se soud prvního stupně odmítl zabývat jejich námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně po připuštění změny žaloby z důvodu koncentrace řízení. Účinky koncentrace řízení však nemají bránit účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou, k čemuž odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1222/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. V řízení ve věci zřízení věcného břemene nebyli všichni ti, o jejichž práva a povinnosti šlo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010). C) Zda byl soud oprávněn připustit změnu žaloby poté, co bylo v řízení prokázáno, že předmětná kanalizační a vodovodní přípojka je „neopravitelná“. K tomu uvedli, že žalobkyně se po změně svých žalobních tvrzení domáhala zbudování fakticky nové přípojky, tedy původní věc by ve smyslu práva zcela zanikla.
Dále soud prvního stupně povolil změnu žaloby a až následně vyzval žalobkyni, aby nový žalobní petit upřesnila, k čemuž odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002). D) Zda by navrhovanými pracemi došlo k zániku původní věci (kanalizační přípojky) a ke vzniku věci nové. K tomu uvedli, že soud byl povinen stanovit míru zásahů do kanalizační přípojky a posoudit, zda došlo k zániku původní věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2339/2021). Namítli, že uvedenými pracemi by došlo k vybudování zcela nové stavby – tlakové kanalizační přípojky.
Úvaha soudů o tom, že by nedošlo ke vzniku nové tlakové kanalizační přípojky, je zjevně nepřiměřená ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, přičemž soudy aplikovaly žalovanými odkazovanou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, a ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000) proti jejímu smyslu a účelu. E) Zda by navrhovanými pracemi došlo k podstatné změně věci (kanalizační přípojky).
K tomu uvedli, že provedením předmětných prací na kanalizační přípojce by došlo přinejmenším k její podstatné změně, k čemuž je nutný souhlas všech spoluvlastníků. F) Zda lze navrhované práce podřadit pod pojem „oprava a údržba věci“ a zda jde tedy o výkon práv plynoucích z věcného břemene. K tomu předkládají několik otázek, kterými se měly soudy zabývat. Namítli, že činnosti požadované žalobkyní nelze podřadit pod pojmy opravy a údržby, k čemuž odkazují na definice pojmu opravy a údržby a výklad pojmu udržovacích prací v judikatuře (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.
6. 2009, sp. zn. 1 As 35/2009, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 7 As 94/2018-26, ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 9 As 338/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 2 As 333/2016). G) Zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). K tomu uvedli, že kanalizační přípojka je po celou dobu využívána v rozporu se zákonem, přičemž je v takovém stavu, že již nemůže plnit svůj účel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 9 As 338/2017).
Změna poměrů může podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, vzniknout i změnou v chování účastníků. Jsou naplněny podmínky uvedené v § 1299 odst. 1 o. z. Hrubý nepoměr pak vzniká mezi právy vlastníků přípojek a žalovanými, neboť vlastníci přípojek odmítají zbudovat nové přípojky přes své pozemky. H) Zda je soud oprávněn i bez návrhu žalobkyně upravovat či měnit žalobní petit žalobkyně. Namítli, že odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku upřesnil označení vodohospodářské společnosti, čímž žalobkyni nepřípustně napomohl při formulaci žalobního petitu.
K tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009. I) Zda mělo být v dané právní věci postupováno podle zásad spravedlnosti a práva jako hodnotového činitele a věc měla být posouzena jinak. K tomu dále namítli, že pokojný stav byl narušen zbudováním přípojek právním předchůdcem žalobkyně, že žalobkyni nic nebrání v tom, aby přípojky vybudovala přes své pozemky, či že spoluuživatelem přípojek je pan V.
Odvolací soud měl postupovat podle zásad spravedlnosti a rozhodnout jinak. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila stručným podáním ze dne 6. 5. 2024, v němž uvedla, že námitky uplatněné v dovolání již byly před soudy vypořádány. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, zda byl soud povinen, resp. měl přerušit řízení po podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětným přípojkám:
9. Žalovaní namítli, že podali dne 6. 9. 2023 žalobu na určení vlastnického práva, načež měl odvolací soud postupovat tak, že řízení přeruší a posečká do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k přípojkám. Uvedli, že postup odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, a s rozhodnutím ESLP ze dne 13. 4. 2023 ve věci č. 54168/15 Dohnal proti České republice.
10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
12. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat a případně nezaložilo kompenzační důvod spočívající v nepřiměřené délce řízení (podrobněji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 840/2011, dostupný na www.nsoud.cz) – [Přidal, O. § 109 Přerušení řízení rozhodnutím soudu. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6].
13. Dovolatelé uvádějí, že žalobu na určení vlastnického práva podali dne 6. 9. 2023, tj. krátce před rozhodnutím odvolacího soudu. Již z tohoto pohledu by se nejevil postup odvolacího soudu spočívající v přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí o určovací žalobě jako hospodárný.
14. Postup odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019. Žalovaní tvrdí, že „bylo zcela na místě“, aby odvolací soud řízení přerušil. Přehlíží nicméně skutečnost, že jimi odkazované rozhodnutí, s nímž má být postup odvolacího soudu v rozporu, konstatovalo povahu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jako úpravu fakultativního postupu soudu. S ohledem na konkrétní okolnosti případu pak k aplikaci § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v žalovanými odkazovaném rozhodnutí uvedl: „Byť se jedná o fakultativní možnost přerušení řízení, vzhledem k výše uvedeným důsledkům, a také ještě dále uvedeným faktickým souvislostem, je namístě, aby soud tímto způsobem postupoval“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019-II. (dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. Z uvedeného je zřejmé, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. byl Nejvyšším soudem shledán jako vhodný s ohledem na konkrétní okolnosti případu (např. nesoulad katastrálního zápisu se skutečným právním stavem). O takovou situaci se v nyní posuzované věci nejedná. Navíc soudy vyšly ze závěru, že vlastnicí přípojek je žalobkyně, neboť jde o přípojky vybudované před 1. 1. 2002, přičemž podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 274/2001 Sb. je jejich vlastnicí žalobkyně jako vlastnice stavby, se kterou jsou přípojky propojené. S tímto závěrem ostatně věcně dovolání žádným způsobem nepolemizuje. K otázkám, zda řádně vznikla tzv. „koncentrace řízení“, zda koncentrace řízení bránila žalovaným ve vznesení námitky nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně a zda byl soud oprávněn připustit změnu žaloby poté, co bylo v řízení prokázáno, že předmětná kanalizační a vodovodní přípojka je „neopravitelná“:
15. Žalovaní dále předložili dovolacímu soudu otázky, zda „řádně vznikla“ tzv. „koncentrace řízení“, zda koncentrace řízení bránila žalovaným ve vznesení námitky nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně a zda byl soud oprávněn připustit změnu žaloby poté, co bylo v řízení prokázáno, že předmětná kanalizační a vodovodní přípojka je „neopravitelná“.
16. Prostřednictvím těchto námitek žalovaní ve skutečnosti nepředkládají dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, ale vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem, k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
17. Mimo to žalovaní vycházejí zřejmě z jiných zjištění, než k jakým dospěl soud prvního stupně a návazně soud odvolací, neboť při vznesení shora uvedených námitek mj. konstatují, že se žalobkyně „domáhá zbudování fakticky zcela nové kanalizační přípojky“, a dále, že „původní věc ve smyslu práva by zcela zanikla a stavební činností by vznikla ve smyslu práva věc zcela nová, ...“. Pokud žalovaní v dovolání namítají, že „nalézací soud tedy neměl připustit změnu návrhu postupem podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. a měl žalobu zamítnout v celém rozsahu“, lze v tomto směru odkázat na bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ostatně platí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že by žalovaní nemohli aktivní legitimaci žalobkyně zpochybnit, ale vyšel z toho, že žalobkyně vlastnicí přípojek je (viz bod 15 tohoto odůvodnění). K otázce, zda by navrhovanými pracemi došlo k zániku původní věci (kanalizační přípojky) a ke vzniku věci nové:
18. Nejvyšší soud již dříve dospěl k tomu, že „posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud může takovou úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2339/2021).
19. Soud prvního stupně pod bodem 18 odůvodnění svého rozsudku detailně vysvětlil, proč žalobkyní požadovanými pracemi nedojde k zániku původní stavby a ke vzniku stavby nové, nýbrž proč se jedná o její údržbu, resp. opravu. Tyto závěry převzal do svého odůvodnění též odvolací soud (bod 9). Protože soudy vyšly z řádně zjištěného skutkového stavu a své závěry v tomto směru náležitě odůvodnily, nejsou tyto jejich úvahy zjevně nepřiměřené ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.
20. Ani polemika žalovaných se skutkovými zjištěními nemůže založit přípustnost dovolání. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. K otázce, zda by navrhovanými pracemi došlo k podstatné změně věci (kanalizační přípojky):
21. Dovolatelé dále předkládají dovolacímu soudu otázku, zda by navrhovanými pracemi došlo k podstatné změně věci (kanalizační přípojky).
22. Dovolatelé pod tímto bodem dovolání namítají nesprávný postup vztahující se k nerespektování práv spoluvlastníka. Nutno podotknout, že v tomto ohledu nikterak relevantně nevymezují přípustnost dovolání. Rovněž závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou na spoluvlastnictví věci založeny, a proto se nejedná o řešení otázky odvolacím soudem, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. K otázce, zda lze navrhované práce podřadit pod pojem „oprava a údržba věci“ a zda jde tedy o výkon práv plynoucích z věcného břemene:
23. Dále dovolatelé předkládají otázku, zda lze navrhované práce podřadit pod pojem „oprava a údržba věci“ a zda jde tedy o výkon práv plynoucích z věcného břemene.
24. Dovolatelé k této otázce vymezují přípustnost tak, že poukazují na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 1 As 35/2009, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 7 As 94/2018, ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 9 As 338/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 2 As 333/2016. Konkrétně poukazují na odlišné chápání pojmů opravy a údržby.
25. Předně nutno podotknout, že argumentace žalovaných opět vychází z odlišných úvah, než na kterých byla založena rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, neboť žalovaní mají za to, že došlo k zániku stavby a vytvoření stavby nové.
26. Ani námitky poukazující na odlišné chápání pojmů opravy a údržby nemohou založit přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že Nejvyšší správní soud se v odkazovaných rozhodnutích nezabýval stavbou ve smyslu soukromoprávním, nýbrž stavbou ve smyslu práva veřejného. V oblasti občanskoprávních vztahů nelze pojem „stavba“ vykládat podle stavebních předpisů, které jej chápou dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96).
27. Protože dovolatelé nezdůvodnili, proč by se měly pojmy opravy a údržby použít pro účely práva soukromého ve smyslu, který je jim zřejmě přisuzován veřejnoprávními předpisy a judikaturou, nelze s ohledem na § 1 odst. 1 o. z. a priori vycházet ze vzájemné závislosti těchto pojmů.
28. Úvaha soudů o tom, že práce požadované žalobkyní spadají pod rozsah pojmů opravy a údržby, tj. dopadá na ně oprávnění z věcného břemene, není zjevně nepřiměřená. K otázce, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 1299 o. z.:
29. Dále žalovaní namítli, že soudy nesprávně posoudily otázku změny poměrů ve smyslu § 1299 o. z. Uvedli, že kanalizační přípojka je po celou dobu využívána v rozporu se zákonem, že přípojka dlouhodobě neslouží svému účelu, a že současní vlastníci přípojek mohou přípojky zbudovat na svých pozemcích.
30. Dovolatelé v tomto směru nikterak nevymezují přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když pouze polemizují s hodnocením soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Závěry soudů založené na nezměněných okolnostech od zřízení věcného břemene v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 157/2004 nejsou zjevně nepřiměřené. Žalovaným se zřejmě nepodařilo prokázat skutečnosti, které by odůvodňovaly trvalou změnu poměrů vedoucí k zániku věcného břemene ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z. či zakládající hrubý nepoměr ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z., k čemuž lze odkázat na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
31. Ve zbylém rozsahu představuje argumentace žalovaných již jen nepřípustnou polemiku se soudy zjištěným skutkovým stavem (k tomu viz bod 19 výše). K otázce, zda je soud oprávněn i bez návrhu žalobkyně upravovat či měnit žalobní petit žalobkyně:
32. Žalovaní dále namítli rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, který spatřovali v tom, že odvolací soud namísto žalobkyně upřesnil označení vodohospodářské společnosti ve výroku rozsudku.
33. Z dovolateli odkazovaného rozhodnutí lze nicméně citovat následující: „Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692)“ – (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009).
34. Z uvedeného je patrné, že pouhým zpřesněním žalobního petitu ve výroku rozsudku nedochází automaticky k přiznání jiných práv, resp. uložení jiných povinností, jak se domnívají žalovaní. Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění s tou úpravou, že pouze doplnil formu právnické osoby („a. s.“), nemá tato změna vliv na rozsah práv a povinností účastníků, nýbrž jedná se ve smyslu shora citovaného rozhodnutí toliko o přesnější vyjádření stejných práv a povinností. K otázce, zda mělo být v dané právní věci postupováno podle zásad spravedlnosti a práva jako hodnotového činitele a věc měla být posouzena jinak:
35. Nakonec dovolatelé obsáhle polemizují se závěry soudů stran skutkových zjištění, přičemž dále poukazují na skutečnosti (např. narušení pokojného stavu právním předchůdcem žalobkyně, možnost žalobkyně vybudovat přípojky přes své pozemky, spoluuživatelem přípojek je pan V.), na kterých rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou založena. Ani tyto námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
36. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
37. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
38. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Dovolací soud v této souvislosti pouze dodává, že nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované je odůvodněno tím, že její vyjádření k dovolání se omezuje jenom na konstatování, že s dovolacími námitkami se vypořádaly již nalézací soudy, neboť jde o námitky shodné jako v řízení před nimi. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu