22 Cdo 3397/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Statutárního města Zlína, se sídlem ve Zlíně, náměstí
Míru 12, identifikační číslo osoby: 00283924, proti žalované EKO-UNIBAU a. s.
Praha, se sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, identifikační číslo osoby: 63483866,
zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská
316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod. sp.
zn. 26 C 228/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 60 Co 70/2016-162, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9.
2015, č. j. 26 C 228/2014-139, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem oplocení, sestávajícího z pletiva a jedenácti billboardů,
nacházejícího se na pozemcích vedených u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
Katastrální pracoviště Zlín, a to parc. č. 3565/31, parc. č. 3565/4, parc. č.
200/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území a obec Z.,
a parc. č. 200/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 5964 pro katastrální území
a obec Z. (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné
pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 18 789 Kč (výrok
II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení
naléhavý právní zájem. Vysvětlil, že v situaci, kdy oplocení není stavbou, jež
podléhá zápisu do katastru nemovitostí, a neprobíhá žádné řízení, v němž by
žalobce byl nucen prokázat své vlastnické právo k oplocení, by rozhodnutí o
určovací žalobě nemohlo odstranit stav nejistoty v jeho právním postavení. To
platí i ve vztahu k prezentovanému záměru opětovně žádat u stavebního úřadu o
odstranění oplocení. Existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě
přitom soud zkoumá aktuálně k době vydání soudního rozhodnutí.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobce usnesením ze dne 24.
3. 2016, č. j. 60 Co 70/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že žalobce
má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 občanského
soudního řádu (dále „o. s. ř.“). V situaci, kdy oplocení, k němuž má být
vlastnického právo určeno, je umístěno zčásti na pozemku žalobce a zčásti na
pozemku žalované a i žalovaná k němu uplatňuje vlastnické právo, nemá žalobce
pro uplatnění záměru oplocení odstranit jinou možnost, než postavit najisto,
kdo je vlastníkem oplocení, aby byl vytvořen pevný právní základ pro právní
vztahy mezi účastníky. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu odvolací
soud založil na opakování dokazování listinou, usnesením Magistrátu města
Zlína, stavebního úřadu, ze dne 2. 9. 2014, č. j. MMZL 136340/2014, kterým bylo
zastaveno řízení o žádosti o ohlášení odstranění stávajícího oplocení, a o
žádosti o vydání územního souhlasu a o ohlášení stavby nového oplocení.
Dovodil, že v situaci, kdy stavba oplocení se nezapisuje do katastru
nemovitostí, nemá žalobce pro potřeby řízení před stavebním úřadem jiný
prostředek k prokázání vlastnického práva ke stavbě než soudní rozhodnutí o
určovací žalobě. Absence důkazu o žalobcově vlastnictví byla také důvodem pro
zastavení řízení před stavebním úřadem. I když žádné řízení v současné době
neprobíhá, je z žalobcova počínání zřejmé, že chce v návaznosti na rozhodnutí
stavebního úřadu o zastavení řízení situaci řešit, stávající oplocení odstranit
a vybudovat nové. Protože se odvolací soud nemohl zabývat věcnými důvody
určovací žaloby (v důsledku odlišného názoru na existenci naléhavého právního
zájmu na určovací žalobě), postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. s
tím, že soud prvního stupně se v dalším řízení bude zabývat meritem věci, tj.
skutkovými tvrzeními, na nichž je založen uplatněný nárok a věcná důvodnost
žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedla, že odvolací soud se
při řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně též
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla
dosud dovolacím soudem řešena.
Obsáhlou citací z rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu
odůvodnila námitku, že určovací žaloba nemůže v poměrech projednávané věci
plnit svou preventivní funkci a žalobce se měl domáhat svého nároku žalobou na
plnění. Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, pak je jeho rozhodnutí v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná se dále domáhala vyřešení právní otázky, jež – podle jejího názoru –
nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena, a sice zda může mít žalobce naléhavý
právní zájem na určení vlastnického práva ke stavbě (oplocení), jež je věcí v
právním slova smyslu samostatnou, nepodléhá žádné veřejnoprávní evidenci, a
navíc se z pohledu stavebních předpisů jedná o stavbu drobnou a dočasnou.
Dovozovala, že rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětnou otázku dosud
neřešila, neboť odkazovaná rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 767/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp.
zn. 26 Cdo 2193/2015), se zabývala otázkou existence naléhavého právního zájmu
na určení vlastnického práva ke stavbě nezapsané v katastru nemovitostí za
jiných skutkových okolností.
Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má na navrhovaném určení
naléhavý právní zájem, neboť soudní rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé
vytvořit pevný právní základ pro účastníky řízení a že žaloba je jediným
prostředkem, který může žalobce uplatnit. Upozornila na skutečnost, že skutkově
ani nebylo postaveno najisto, zda oplocení je věcí samostatnou v právním slova
smyslu, k níž může být vlastnické právo určeno. Připomněla, že pouhé
subjektivní přesvědčení žalobce o jeho vlastnickém právu k závěru o naléhavém
právním zájmu vést nemůže vést a stejně tak ani pouze hypotetický záměr do
budoucna využít pozemky v jeho vlastnictví pro účely, jimž současná stavba
oplocení brání. Rovněž uvedla, že žalobce ve svých podáních soudu tvrdil, že do
jeho práva již bylo zasaženo, a proto již z těchto samotných tvrzení nevyplývá
závěr o splnění preventivní funkce žaloby. Žalobci nic nebrání v tom, aby se
svých práv domáhal reivindikační žalobou, která by mu umožnila předmětné
oplocení volně užívat, například jej i odstranit.
I při vědomí, že námitka vad řízení samostatně nezakládá přípustnost dovolání,
žalovaná uvedla, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s její argumentací
- podepřenou odkazy na judikaturu a komentářovou literaturu - zpochybňující
existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Naopak de facto
akcentoval pouze argumenty předestřené žalobcem. Tím v rozporu s § 157 odst. 2
o. s. ř. nevyložil, z jakého důvodu nepovažuje argumenty žalované za přiléhavé,
v jakých konkrétních aspektech se judikaturou posuzované případy liší od věci
aktuálně řešení, a rovněž, proč se má jednat o relevantní rozdíl, pro který
nelze judikaturou vyslovený závěr do poměrů projednávané věci použít. Dále
namítala, že odvolací soud založil odlišný právní závěr o existenci naléhavého
právního zájmu žalobce na určovací žalobě – oproti soudu prvního stupně -
toliko na jediném důkazu, aniž by vysvětlil důvody vedoucí jej k takové důkazní
redukci. Tím je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu po materiální stránce
zcela nedostatečné.
Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, popřípadě, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření přisvědčil správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který
shledal jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Vysvětlil, že nemá k
dispozici jiný právní prostředek, než žalobu na určení. V situaci, kdy tvrdí,
že je vlastníkem oplocení, avšak žalovaná ve stavebním řízení uplatnila námitku
jejího vlastnického práva, nemůže žalobce s oplocením volně nakládat, například
jej odstranit, neboť stavební úřad pro absenci důkazu o vlastnictví žalobce
rozhodnutí o odstranění stavby nevydá. Odkazem na judikaturu dovolacího soudu
(žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2613/2013, z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1974, sp. zn.
2 Cz 8/71, jenž byl publikován pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo
630/2002) dokumentoval názorový posun judikatury dovolacího soudu při
posuzování existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, Dovozoval z
něj, že ani možnost souběžného uplatnění žaloby na určení a žaloby na plnění a
stav porušení práva, o jehož ochranu jde, nebrání použití určovací žaloby, může-
li se rozhodnutím o žalobě vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy
účastníků sporu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou je nastoleno řešení otázky souladu usnesení odvolacího soudu s
rozhodovací praxí soudu dovolacího při posouzení existence naléhavého právního
zájmu žalobce na žalobě o určení jeho vlastnického práva k oplocení
ohraničujícímu staveniště nedokončené přístavby budovy v obci a katastrálním
území Z., které je instalováno jak na pozemcích žalobce, tak částečně i na
pozemku ve vlastnictví žalované.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu
na navrhovaném určení na straně žalobce. Ustálená judikatura dovolacího soudu a
rovněž i Ústavního soudu vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem
je dán zejména tam, kde by bylo bez navrhovaného určení žalobcovo právo
ohroženo nebo se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní
povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce
dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna
tam, kde právní vztah či právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se
ochrany žalobou na plnění. V případě, kdy lze žalovat i na plnění, zaznamenala
soudní praxe určitý názorový posun v tom směru, že naléhavý právní zájem na
určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (od 1. 1. 2014
ustanovení § 80 o. s. ř.) byl připuštěn i tehdy, jestliže se určovací žalobou
vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se
předejít) tak případným dalším žalobám na plnění, a nebo jestliže žaloba na
plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo
práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje
obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního
soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v
sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek
Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl]. Soud, který
o určovací žalobě rozhoduje, musí mít vždy při posuzování existence naléhavého
právního zájmu uvedené obecné závěry soudní praxe na paměti. To tedy také
znamená, že se vždy s touto otázkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vypořádá. Dospěje-li k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý
právní zájem, je již vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po věcné
stránce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1121/2011).
Uvedené závěry, s nimiž není v rozporu ani judikatura Nejvyššího soudu, z níž v
dovolání citovala žalovaná, ovšem tvoří obecný rámec, v němž se podmínka
určovací žaloby spočívající v existenci naléhavého právního zájmu posuzuje
individuálně podle konkrétních okolností případu. Platí proto, že judikaturou
vyslovené závěry, zda v posuzovaných věcech byl naléhavý právní zájem na
určovací žalobě shledán či nikoliv, nelze od skutkových poměrů toho kterého
sporu oddělit.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení zabýval v dostatečném rozsahu a v intencích shora uvedené
judikatury popsal důvody, pro něž – i při možném souběhu s žalobou na plnění –
je určovací žaloba způsobilá vytvořit pevný právní základ pro právní vztah
účastníků řízení. Jeho úvahy v tomto směru odpovídají zásadám logiky a vzhledem
ke zjištěným skutečnostem nejsou zjevně nepřiměřené. Ostatně opodstatněnost
určovací žaloby jako petrifikačního prostředku pro poměry účastníků se více
ozřejmuje v souvislosti s vedením sporu o zaplacení nákladů vynaložených
právním předchůdcem žalované na přístavbu budovy č. p. 3, do nichž byly
zahrnuty i náklady na výstavbu předmětného oplocení staveniště ve výši 250 000
Kč (věc vedená u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2009). I když
žalovaná, resp. její právní předchůdce, v jiném řízení žádala po objednateli,
jímž byla Česká republika – Okresní soud ve Zlíně, náhradu nákladů za zhotovení
věci, současně v tomto řízení tvrdí, že je vlastníkem oplocení, které jako
samostatnou věc v právním slova smyslu, a vlastnické právo dosud na nikoho
nepřevedla. Je tudíž zřejmé, že spor účastníků o existenci vlastnického práva k
věci postihuje jeho obsahovou složku s věcí nakládat v širším rozsahu, než by
odpovídalo požadavku žalobce žádat o odstranění stavby ve stavebním řízení. Z
tohoto pohledu může rozhodnutí o určovací žalobě lépe než jiné prostředky
vytvořit pevný základ právního vztahu mezi účastníky. Je-li věc, jež není
předmětem zápisu ve veřejném seznamu, samostatně převoditelná, a není-li k
dispozici žádná listina, jež by vlastnické právo k této věci deklarovala,
popřípadě existující listina je některým z účastníků řízení zpochybňována, pak
soudní rozhodnutí o určovací žalobě může zabránit vzniku sporů, jež by z
možného převodu vlastnického práva podle současných poměrů mohly vzniknout.
Dovolání žalované, pokud v něm bylo namítáno, že rozhodnutí odvolacího soudu
není v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, není proto z důvodů shora
uvedených přípustné.
Žalovaná vymezila důvod přípustnosti dovolání rovněž poukazem na právní otázku
dosud neřešenou. Dovozovala, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se dosud
nezabývala posouzením otázky naléhavého právního zájmu na určovací žalobě,
jde-li o určení vlastnického práva ke stavbě, jež se nezapisuje do katastru
nemovitostí, jedná se přitom o stavbu drobnou a dočasnou, avšak věc v právním
slova smyslu samostatnou (o charakteru stavby oplocení v uvedeném směru si
přitom žalovaná v dovolání protiřečí). Takto vymezený argument přípustnost
dovolání nezakládá. Otázka, jejíž vyřešení žalovaná na dovolacím soudu žádá, je
závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v rozhodovací
praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu.
Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení
otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky
obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával
dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr
učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu
ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Žádá-li se posouzení, zda je
dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci vymezené
výše uvedeným popisem žalované, pak posouzení této dílčí otázky je bez
jakéhokoliv právního významu implicitně vyplývajícího ze závěru, že k jakékoliv
nemovité věci, jež je způsobilým předmětem právního vztahu, může být vlastnické
právo určeno (a podmínka existence naléhavého právního zájmu zkoumána).
Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
dostatečně nevypořádal s její argumentací o absenci naléhavého právního zájmu
žalobce na navrhovaném určení, a tím rozhodnutí nesplňuje požadavky na ně
kladené § 157 odst. 2 o. s. ř. (v případě rozhodnutí odvolacího soudu s
přihlédnutím k § 211 o. s. ř.). Uvedenou námitkou není-li – jako je tomu v
projednávané věci – formulována jako otázka procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, žalovaná vystihuje případ vad řízení, které s
účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení
by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného
důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014].
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud
zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva
na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné
povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným
způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto
závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3332/2015).
Z citovaného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí dovolacího soudu (a ostatně i z
nálezů Ústavního soudu), na něž dokazuje dovolatelka, vyplývá, že závěr o
přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání
námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní
procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly
potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá
rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o
nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných
skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek
účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je
tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o
nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. Ten
deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že
odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalobce o
projednatelnosti jeho žaloby s odkazem na judikaturu, která předmětnou
problematiku řešila. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, Nejvyšší soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti formuloval na základě
specifičnosti právní otázky, jíž se odvolací soud zabýval (možnost nabytí
vlastnického práva vydržením k věci, k níž byl uplatněn restituční nárok).
Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v tom, že odvolací soud
na námitku vydržení vůbec nereagoval. Shodně i v rozsudku ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 429/2015, dovolací soud za nedostatek odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu považoval skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o
nákladech odvolacího řízení nijak nereagoval na námitku odvolatele, že pro
potřeby stanovení výše mimosmluvní odměny ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. je
v soudním spisu skutkový podklad (znalecký posudek) o ocenitelnosti předmětu
řízení.
Stručné připomenutí individuálně daných okolností projednávaných věcí, v nichž
dovolací soud posuzoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z
pohledu naplnění požadavků obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř., potažmo článku
36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, verifikuje výše uvedený závěr
dovolacího soudu, že požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního
rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami
účastníka řízení, se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i
procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti
řešit.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné
odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27.
3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS
1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo
odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně
formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne
22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému
právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými
účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp.
zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17.
4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu
judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze
dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze
dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze
dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti
Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou
přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva
www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12.
1997, č. 200772/92, body 59 – 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může
omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že usnesení odvolacího soudu,
jež vyhovělo odvolacím námitkám žalobce, přičemž dostatečně přesvědčivým
způsobem odvislým od toho, že byla posuzována pouze jedna dílčí právní otázka,
uvedeným požadavkům vyhovuje. Nelze rovněž přehlédnout to, co již dovolací soud
uvedl výše, tj. že judikatorní závěry, jimiž žalovaná v průběhu řízení
argumentovala ve prospěch stanoviska o absenci naléhavého právního zájmu
žalobce na navrhovaném určení, tvoří určitý obecný rámec, v němž soud podmínku
existence naléhavého právního zájmu s ohledem na konkrétní okolnosti případu
zkoumá. Vymezil-li odvolací soud skutečnosti, které judikatorním závěrům, jež
byly formulovány v posuzovaných věcech na základě odlišných skutkových poměrů,
vyhovují, pak takové rozhodnutí odpovídá požadavkům ústavně konformního
odůvodnění, v jehož rámci je také patřičně reagováno na procesní obranu
žalované, byť za použití odpovědi implicitní.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci
samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu