30 Cdo 429/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
L. L., zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za
Poříčskou branou 12, proti žalované I. K., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlokem,
advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 438/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co 414/2012-335, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co
414/2012-335, se ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, jakož i v části výroku I., jímž byl potvrzen výrok II.
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2012, č. j. 38 C
438/2007-244, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
společném jmění zůstavitele a žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co 414/2012-335, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované
náklady odvolacího řízení ve výši 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
k rukám advokáta žalované. Odvolací soud stran potvrzení nákladového výroku
uvedl, že: „Rozhodl tak i po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (nález pléna
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), neboť úkony právní
služby byly učiněny ještě před jejím zrušením. Vzal přitom v úvahu hledisko
přiměřenosti a legitimního očekávání účastníka řízení.“ I přes skutečnost, že
žalovaná prostřednictvím svého advokáta při odvolacím jednání konaném dne 3. června 2014 argumentovala, že: „Vzhledem k tomu, že nemovitost byla znalcem
oceněna částkou 6.995.575,40 Kč, tvrdí, že odměna by měla vycházet z tohoto
punkta, tedy jako předmětu sporu, který je penězi ocenitelný“, odvolací soud na
tuto argumentaci v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nijak
nereagoval a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil následovně:
„O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť i v této fázi řízení byla žalovaná plně
procesně úspěšná. Její náklady jsou tvořeny odměnou za právní zastoupení podle
§ 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby a 2.500,- Kč), a
paušální náhradou podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 5.600,- Kč, včetně
20 % DPH činí celková výše nákladů vynaložených žalobkyní (zjevně míněno
žalovanou) částku 6.720,- Kč.“
Do předmětných výroků označeného rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná
(dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska
zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Zpochybňuje jednak správnost
části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, neboť v tomto směru se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). V době, kdy odvolací soud
rozhodoval, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., Ústavním soudem České republiky
(dále již „Ústavní soud“) již zrušena, a proto odvolací soud měl náhradu
nákladů řízení dovolatelce přiznat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ohledně výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud pak rovněž
rozhodl chybně podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když předmětem
řízení byly nemovité věci penězi ocenitelné, jejichž cena byla v řízení
zjištěna. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil v dovoláním napadeném
rozsahu předmětné nákladové výroky, případně aby je zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb.
předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla
dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, vyjádřila se
žalobkyně i k meritu věci a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, případně aby jej zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že z obsahu podané dovolání je zřejmé, že
dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů
prvoinstančního řízení, a dále pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je – jak bude
rozvedeno dále - opodstatněné. Odvolací soud správně zaznamenal dosah plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne
17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl
uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52)
ke zrušení již shora označené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a správně vyvodil, že je
zapotřebí při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupovat ve
smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pominul však, že je-li odvolacím soudem po dni
7. května 2013 přezkoumávána správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o
nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení
Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 k onomu nálezu
uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního
předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni, je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za
středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry
vyjádření v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014,
sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4425/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o náhradě nákladů řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení dovolatelky
vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu. Protože bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud byl povinen
přihlédnout i k případným (jiným) vadám, jež zatěžují odvolací řízení (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.).
Za takovou vadu lze spatřovat okolnost, že odvolací soud
vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatelky v odvolacím řízení
týkající se penězi ocenitelného předmětu řízení s odkazem na zpracovaný
znalecký posudek. Nejvyšší soud přitom např. v usnesení ze dne 29. listopadu
2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, vyložil, že požadavku na zajištění spravedlivé
ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost nalézacího soudu
vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v
průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým
způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal přesvědčivým způsobem,
ačkoliv řešení takovéto námitky může být pro výsledek řízení určující (k tomu
srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo sp. zn. 30 Cdo 449/2014), zatížil řízení vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku II. není z vyložených důvodů správné, přičemž nebyly naplněny podmínky pro změnu
rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto kasačního usnesení a věc v uvedeném
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.