ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 66/3, proti žalované OBCHODNÍMU
CENTRU VLTAVÍN, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, IČ:
49018965, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně,
Jaselská 23, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 518/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2009, č.
j. 19 Co 60/2009-169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Flašky, advokáta se sídlem v Českých
Budějovicích, U Černé věže 66/3, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9.
září 2008, č. j. 24 C 518/2006-135, vyhověl žalobě (doručené soudu prvního
stupně dne 19. prosince 2006) a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne
16. října 2006, doručená žalobkyni dne 30. října 2006, z nájmu „bytu č. 4 o
jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím ve druhém podlaží budovy č. p. 8, R.
ul., Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 13. února 2009, č. j. 19 Co 60/2009-169, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se určuje, že je neplatná výpověď
žalované z nájmu předmětného bytu ze dne 16. října 2006, doručená žalobkyni dne
27. října 2006; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou
stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že předchozí vlastník předmětného domu statutární město
České Budějovice jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 18.
února 2005 smlouvu o nájmu bytu (dále jen „nájemní smlouva“), že dne 3. května
2005 se žalobkyně písemně dohodla na stavebních úpravách bytu (dále jen „dohoda
o stavebních úpravách“) se společností SPRÁVA DOMŮ s.r.o., která v zastoupení
vlastníka (statutárního města Českých Budějovic) vykonávala správu předmětného
domu, avšak dohodu o stavebních úpravách uzavřela vlastním jménem, že předmětem
dohody o stavebních úpravách bylo zazdění stávajících dveří do bytu z chodby
domu, vyzdění příčky v kuchyni z tvárnic, vybourání původních vchodových dveří
do bytu z chodby do pokoje a osazení nové zárubně včetně vstupních dveří z
chodby do bytu, vytvarování vchodu z kuchyně do pokoje sádrokartonem do klenby
a rozdělení obytné místnosti na dětský obývací pokoj nábytkovou stěnou, a že
podle dohody o stavebních úpravách vyžadovaly tyto úpravy vydání stavebního
povolení a podléhaly následné kolaudaci. Dále zjistil, že příslušný stavební
úřad (magistrát statutárního města České Budějovice) rozhodnutím ze dne 22.
června 2005 povolil stavební úpravy v bytě (dále též jen „stavební povolení“),
že rozhodnutím ze dne 29. září 2006 stavební úpravy zkolaudoval (dále též jen
„kolaudační rozhodnutí“), že kolaudační rozhodnutí bylo k odvolání žalované
(současné vlastnice předmětného domu) ze dne 27. října 2006 zrušeno rozhodnutím
Krajského úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 29. ledna 2007 mimo jiné pro
nepřezkoumatelnost a že rozhodnutím ze dne 2. května 2007 magistrát
statutárního města České Budějovice kolaudační řízení přerušil do pravomocného
rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Vzal
také za prokázáno, že žalovaná dopisem ze dne 16. října 2006 vypověděla
žalobkyni nájem předmětného bytu (dále jen „výpověď ze dne 16. října 2006“,
resp. „výpověď“) a že jako výpovědní důvod uvedla, že žalobkyně provedla v bytě
stavební úpravy, k nimž neměla „právně účinnou dohodu“ uzavřenou s tehdejším
vlastníkem domu, a že po provedení stavebních úprav užívala byt bez
kolaudačního rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, a to navzdory opakovanému
upozornění, které navíc v písemné podobě odmítla dne 27. září 2006 převzít.
Učinil rovněž skutková zjištění, že výpověď ze dne 16. října 2006 obsahovala
poučení o výpovědní lhůtě a o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti
výpovědi, že žalovaná se v ní zavázala zajistit žalobkyni bytovou náhradu v
podobě přístřeší, že žalobkyně dne 27. října 2006 odmítla výpověď převzít od
jednatele žalované, že téhož dne jí bylo provozovatelem poštovních služeb
oznámeno uložení doporučené zásilky obsahující výpověď ze dne 16. října 2006 a
že žalovaná si uvedenou zásilku na poště vyzvedla dne 30. října 2006.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně –
především dovodil, že dostala-li se výpověď do dispoziční sféry žalobkyně dne
27. října 2006, byla žaloba na určení její neplatnosti doručená soudu prvního
stupně dne 19. prosince 2006 podána včas, tj. v šedesátidenní lhůtě od doručení
výpovědi upravené ustanovením § 711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.
zák.“). Poté dovodil, že výpověď ze dne 16. října 2006 je neplatná, neboť v ní
specifikované důvody, podřazené pod výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm.
b/ obč. zák., nepředstavují v daném případě hrubé porušení povinností nájemce
bytu. V této souvislosti konstatoval, že souhlas s provedením stavebních úprav
bytu, jenž nevyžaduje písemnou formu, byl žalobkyni udělen radou města a je
nerozhodné, že při uzavírání dohody o stavebních úpravách se SPRÁVA DOMŮ s.r.o.
dopustila pochybení v tom smyslu, že citovanou dohodu uzavřela vlastním jménem
a nikoli v zastoupení vlastníka domu; souhlasná vůle tehdejšího vlastníka
předmětného domu však byla prostřednictvím jeho správce jednoznačně vyjádřena.
Ve vztahu k vytýkanému užívání bytu bez kolaudace provedených stavebních úprav
pak uzavřel, že jde o porušení povinnosti žalobkyně ve vztahu ke stavebnímu
úřadu a nikoliv o hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájemního poměru k
bytu. K tomu dodal, že „stavební úřad má prostředky k nápravě protiprávního
jednání spočívajícího ve spáchání přestupku a je nepřípustné, aby za porušení
téže povinnosti mohla být žalobkyně postihována dvakrát“, tj. v rámci řízení o
přestupku a výpovědí z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč.
zák. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím,
že ve výroku rozsudku upřesnil datum doručení výpovědi žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že v rozporu s
ustanovením § 153 odst. 2 o.s.ř. překročil žalobní návrh, v němž žalobkyně
výpověď ze dne 16. října 2006 identifikovala jako výpověď, která jí byla
doručena dne 30. října 2006. Měla za to, že dospěly-li soudy obou stupňů k
závěru, že výpověď byla žalobkyni doručena v jiný den, nemohl odvolací soud
návrh žalobkyně překročit, jestliže v tomto směru žalobu nezměnila; pokud tak
učinil, „částečně změnil“ rozsudek soudu prvního stupně (byť své rozhodnutí
označil za potvrzující), čímž došlo „k porušení zásady dvouinstančnosti řízení
a k omezení zákonem stanovených dovolacích důvodů v neprospěch žalovaného“. Oběma soudům také vytkla opakované chyby v protokolaci vyznívající výlučně v
její neprospěch a také to, že „nedošlo k uspokojivému vysvětlení postupu soudu
1. stupně ohledně pokračování dokazování poté, co byly provedeny závěrečné
přednesy účastníků dne 11. 9. 2007“. Měla za to, že i když takový postup zákon
přímo nevylučuje, nebyl pro něj v daném případě důvod. Dodala, že „pochybnosti
vzbuzuje rovněž postup soudu 1. stupně po skončení dokazování dne 11. 9. 2007,
kdy soud odročil jednání na den 13. 9. 2007 za účelem publikace rozsudku“, a na
jednání konaném uvedeného dne přitom „pokračoval v dokazování ohledně data
doručení výpovědi, přestože mohl vycházet ze shodných tvrzení účastníků
řízení“. Dále vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy. Zejména namítla, že svědkyně A. W. a Ing. M. P. jsou nevěrohodné, že ve
výpovědích svědků navržených žalobkyní se vyskytovaly „zcela zásadní rozpory“,
že tito svědci byli žalobkyní „připravováni k výpovědi“ a že soudy obou stupňů
vzaly některá tvrzení žalobkyně za prokázaná, aniž by pro takový postup měly
oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti uvedla, že „pokud odvolací
soud … nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem, který navíc měl … k
dispozici v jiném řízení, … je možno i tento postup považovat za vadu řízení
před odvolacím soudem, když odvolací soud … vycházel při hodnocení důkazů a
skutkových tvrzení z předpokladu pravdivosti a věrohodnosti tvrzení žalobkyně“. Dodala, že „provedením důkazu znaleckým posudkem vypracovaným v jiné věci …
mělo být prokázáno …, zda lze žalobkyni považovat za osobu věrohodnou či naopak
za osobu, která mění svá tvrzení ve vztahu k třetím osobám podle toho, jak to
vyhovuje jejím zájmům, případně zda se snaží v tomto směru ovlivňovat třetí
osoby“. Rovněž namítla, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že dohoda o
stavebních úpravách nebyla uzavřena platně a že „žádný jiný prokazatelný úkon
…, který by měl povahu souhlasu podle ust. § 667 OZ, vůči žalobkyni učiněn
nebyl“.
Za nesprávný pokládala právní názor obou soudů, že k postižení jednání
žalobkyně spočívajícím v užívání nezkolaudovaných stavebních úprav bytu slouží
výlučně pravomoci stavebního úřadu a je nepřípustné, aby za takové porušení
byla postihována dvakrát. Podle jejího mínění vede tento názor v konečném
důsledku k tomu, že by „veškeré přestupkové či dokonce trestné jednání
nájemníků nemohlo být posuzováno souběžně jako jednání, pro které je možno dát
výpověď z nájmu bytu jen proto, že by nájemce mohl být postižen dvakrát z
porušení údajně téže povinnosti“. Naproti tomu vyjádřila přesvědčení, že jedno
jednání může mít povahu jak správního deliktu, tak i porušení závazku z
nájemního vztahu k bytu, a to za předpokladu, že je takovým jednáním současně
naplněn výpovědní důvod, v daném případě podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že stavební úpravy bytu byly značného rozsahu a
že „dotčena byla i plynoinstalace, jejíž úprava nebyla odsouhlasena“. Konečně
poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které má nesprávná realizace
důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení postulátů spravedlivého řízení. S odkazem na „nález“ Ústavního soudu
pak uvedla, že je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Měla za to, že rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou v tomto ohledu „nedostatečně vyložená, neúplná a
nepřesvědčivá“, neboť soudy se dostatečně a v souladu s pravidly logiky
nevypořádaly s věcnou i právní argumentací žalované tak, aby byla vyloučena
libovůle v rozhodování obecných soudů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou
stupňů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 13. února 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o. s. ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá.
Přitom je nerozhodné, že napadený rozsudek dovolatelka označila za „částečně
měnící“. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního
stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o
měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak
formuloval výrok svého rozhodnutí či zda v jeho odůvodnění odkázal na
ustanovení § 219 nebo § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně
zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně odlišně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Z tohoto pohledu nejde v
daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud vymezil práva a povinnosti
účastníků právního vztahu, jehož se požadované určení týká, stejně jako soud
prvního stupně (oba soudy pokládaly výpověď ze dne 16. října 2006 za
neplatnou); odvolací soud pouze zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve smyslu jednoznačné identifikace výpovědi z nájmu bytu, o
jejíž neplatnost v daném případě šlo.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přípustnost dovolání opřít ani o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – názor, že vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly
svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žaloba na určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu byla podána v šedesátidenní lhůtě ve smyslu § 711 odst. 5
obč. zák. a zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm.
b/ obč. zák.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním názoru, že
užívání bytu s nezkolaudovanými stavebními úpravami, které může představovat
protiprávní jednání ve vztahu k příslušnému stavebnímu úřadu, nelze pokládat za
hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 2
písm. b/ o. s. ř. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka prostřednictvím
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
zpochybnila. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení
uvedené právní otázky, neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí
zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky –
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud proto napadené
rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných
pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo
možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst.
2 o. s. ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než
požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost)
nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového
základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu
návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by
soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“
žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst.
2 o. s. ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a
povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak
přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov
vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a
srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.
a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck,
2006, 1066 s., str. 692).
Dovolací soud zastává názor, že předmět daného řízení byl dostatečně vymezen
již tím, že v posuzovaném případě mělo jít o určení neplatnosti výpovědi
žalované ze dne 16. října 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu. Těmito
údaji byl totiž žalobní požadavek žalobkyně jednoznačně identifikován. Na tom
nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně v petitu žaloby vymezila předmět
řízení rovněž doplňujícím údajem o datu doručení výpovědi k jejím rukám.
Jestliže pak odvolací soud ve svém rozhodnutí zpřesnil vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně tak, že citovanou výpověď identifikoval jiným
údajem o datu jejího doručení žalobkyni (a to podle toho, co v řízení vyšlo
najevo), nelze jen z tohoto důvodu pokládat jeho rozhodnutí za „částečně
měnící“ (neboť rozhodoval o stejném nároku jako soud prvního stupně a nerozhodl
o něčem jiném, než čeho se žalobkyně domáhala).
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není ani postup soudu
prvního stupně spočívající v pokračování v důkazním řízení i poté, co již byly
při jednání dne 11. září 2007 předneseny závěrečné návrhy účastnic řízení (§
119a odst. 2 o. s. ř.) a co bylo jednání odročeno na 13. září 2007 pouze za
účelem vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne
25. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1196/2000, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 1
z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, totiž dovodil, že usnesení o odročení
jednání (a to i usnesení, jímž bylo jednání odročeno jen za účelem vyhlášení
rozhodnutí podle § 156 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř.) je usnesením,
kterým se upravuje vedení řízení a soud jím proto není vázán (§ 170 odst. 2 o.
s. ř.). Shledá-li tedy důvod pro takový postup, může i u jednání, u něhož
původně hodlal jen vyhlásit rozhodnutí, provádět dokazování. Procesní práva
účastníků nejsou zkrácena, jsou-li oni sami (jejich zástupci) přítomni u
provádění důkazů a mají-li možnost vyjádřit se k nim (popř. vyjádřit se znovu
na závěr ke skutkové i právní stránce věci).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka (její statutární
orgán) se zúčastnila odročeného jednání dne 13. září 2007. Při tomto soudním
roku však dokazování nebylo prováděno a jednání bylo za účelem doplnění
dokazování opět odročeno na 1. listopad 2007. Uvedený termín jednání účastnice
vzaly na vědomí s tím, že se dostaví bez obeslání (viz protokol o jednání
založený na č. l. 75-76 spisu). Lhůta pro předvolání účastnic (jejich zástupců)
k odročenému jednání, která zpravidla nesmí být kratší než pět dnů předem (§
119 odst. 2 o. s. ř.), tudíž byla zachována. K jednání dne 1. listopadu 2007 se
dovolatelka dostavila, byla přítomna provádění důkazů a měla možnost se k nim
vyjádřit. Ani následným postupem soudu (dalším odročením jednání) nebyla na
svých procesních právech nijak zkrácena. K námitce dovolatelky, že v řízení
nebylo zapotřebí pokračovat v dokazování, neboť ohledně data doručení výpovědi
mohl soud vycházet ze shodných tvrzení účastnic, zbývá dodat, že mezi
účastnicemi řízení – s přihlédnutím k obsahu spisu – nepanovala shoda ohledně
data doručení výpovědi ze dne 16. října 2006.
Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.
s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v
odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s.
ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen
tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy
směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního
posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V souzené věci dovolatelka v řízení před odvolacím soudem navrhla provedení
znaleckého posudku vypracovaného v řízení ve věci péče o nezletilého syna
žalobkyně, a to pro účely „hodnocení osoby žalobkyně a věrohodnosti jejích
tvrzení ve vztahu ke třetím osobám“ (viz podání na č. l. 143-151 spisu). Bez
ohledu na to, že jde o důkaz vztahující se ve své podstatě k řízení ve věcech
péče soudu o nezletilé (a nikoli k řízení v této věci) a že navíc písemné
znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení)
mají povahu důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle § 127 o. s.
ř., je zapotřebí uvést následující. Odvolací soud využil možnosti upravené v
ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a uvedený důkaz neprovedl; v
odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.
uvedl důvody, pro které tento důkaz neprovedl (skutková zjištění, na jejichž
základě oba soudy dospěly k závěru o doručení výpovědi žalobkyni dne 27. října
2006, již byly spolehlivě prokázány výpověďmi tam jmenovaných svědků). Řízení
proto není zatíženo vytýkanou vadou.
Dovolací soud navíc konstatuje, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. jsou relevantní pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Za takové vady však nelze podle názoru dovolacího soudu bez
dalšího pokládat obecné (nijak nekonkretizované) výtky dovolatelky
(nedostatečně vyložená, neúplná a nepřesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, nesprávná realizace důkazního řízení), byť se v nich dovozuje
porušení konkrétních ustanovení občanského soudního řádu (např. § 6 o. s. ř.).
Tím méně pak lze na vadu řízení usuzovat z dovolací námitky vztahující se k
opakovaným chybám v protokolaci, které měly vyznít výlučně v neprospěch
dovolatelky. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že nesouhlasila-li dovolatelka v
průběhu řízení před soudem prvního stupně s protokolací (v odvolacím řízení
opravu protokolu o jednání nežádala), byly její námitky soudem vždy připuštěny
a bylo jim tak beze zbytku vyhověno. Na procesních právech dovolatelky proto
nemohla být v tomto ohledu způsobena žádná újma.
Lze uzavřít, že řízení není postiženo vytýkanými vadami a jiné vady
podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu
nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“),
mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení
vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu,
jestliže nájemce hrubě porušoval své povinnosti vyplývající z nájmu bytu,
zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění spojená s užíváním
bytu za dobu delší než tři měsíce. Ve vztahu k uvedenému výpovědnímu důvodu
přitom ustálená soudní praxe dovodila, že zákon za hrubé porušení povinností
nájemcem bytu, které zakládá uvedený výpovědní důvod, výslovně označuje
neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu
delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo
„zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení
povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon
výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností
nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým
významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak
též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako
neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod
C 2685 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). Z důvodu
hrubého porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu (od 31. března 2006
obsaženého v ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.), avšak již bez
přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského
zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/
obč. zák. se oproti předchozí právní úpravě liší pouze v demonstrativním výčtu
jednání, které zákon výslovně označuje za hrubé porušení povinnosti nájemce. Nyní tedy bude citovaný výpovědní důvod naplněn zejména tím, že nájemce
nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši
odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky na účtu podle § 686a odst. 3
obč. zák. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely posouzení otázky
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., půjde-li
o jiná porušení povinností nájemcem, než jaká jsou explicitně vyjádřena v
příkladném výčtu uvedeném v citovaném ustanovení, bude i od 31. března 2006
využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou, neboť z hlediska závažnosti
porušení povinností nájemce, která občanský zákoník výslovně označoval za
porušení hrubé, jde o srovnatelné důvody, pro než lze podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. vypovědět nájem bytu i v současnosti.
Nadále proto platí, že k
hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně
patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu
(případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech
jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho
jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu,
eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání
výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude v
naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil
eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany,
stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března 2005, sp. zn. 26
Cdo 2751/2004 (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku
odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 255/05).
V rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že mezi povinnosti nájemce
vyplývající z nájmu bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt,
společné prostory a zařízení domu řádně (srov. § 689 obč. zák.), povinnost
odstranit závady a poškození, které v domě způsobil (srov. § 693 obč. zák.),
povinnost umožnit pronajímateli kontrolu, zda je předmět nájmu řádně užíván
(srov. § 665 odst. 1 věta druhá obč. zák.), a nepochybně i povinnost dodržovat
při užívání bytu obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy a že
porušení těchto povinností lze podle okolností případu považovat za porušení
povinností nájemce zakládající nyní výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm.
b/ obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn.
26 Cdo 291/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26
Cdo 3350/2006).
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že jedno nájemcovo jednání může mít povahu
jak správního deliktu, tak i porušení povinností vyplývajících z nájemního
vztahu k bytu. Pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. b/ obč. zák. je však rozhodující, zda závadným jednáním nájemce
byla porušena také povinnost vyplývající z nájemního poměru k bytu. Skutečnost,
že tímtéž jednáním nájemce byly porušeny i jiné právní předpisy (v daném
případě stavební zákon), lze totiž ve smyslu shora uvedené judikatury zohlednit
až při posouzení intenzity, s jakou byla povinnost nájemce bytu porušena.
Porušení povinností existujících mimo vztah mezi nájemcem a pronajímatelem, byť
by se vztahovalo k pronajatému bytu, tudíž samo o sobě nezakládá porušení
povinností vyplývajících z nájmu bytu, natož porušení „hrubé“.
O řádné užívání bytu ve smyslu § 689 obč. zák. jde tehdy, užívá-li nájemce
pronajatý byt k bydlení. Užívá-li v bytě stavební úpravy vyžadující stavební
povolení bez toho, že by byly zkolaudovány, sdílí dovolací soud názor, že se ve
vztahu k pronajímateli nedopouští žádného (natož hrubého) porušení povinností
vyplývajících pro něj z nájemního poměru, tj. povinností shora vyjmenovaných.
Žalobkyně tudíž vytýkaným jednáním (užíváním předmětného bytu před právní mocí
kolaudačního rozhodnutí týkajícího se provedených stavebních úprav) žádnou
povinnost vyplývající z nájmu bytu neporušila. Ostatně dovolatelka ve výpovědi
ze dne 16. října 2006 ani neuvedla, jakou nájemcovu povinnost měla zmíněným
jednáním porušit. Protože nedodržení jiných právních předpisů, než ustanovení
občanského zákoníku o nájmu bytu a souvisejících předpisů, porušení povinností
nájemce bez dalšího nezakládá, lze řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. odvolacím soudem pokládat za správné. V
daném případě tudíž jde pouze o porušení povinností ve vztahu ke stavebnímu
úřadu, jak správně uzavřel odvolací soud, a je proto vyloučena úvaha o
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl
užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a
jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §
2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu