26 Cdo 3350/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr.
Miroslava Feráka ve věci žalobce m. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému
Z. B., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 319/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2006, č. j. 13 Co
218/2006-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10.
3. 2006, č.j. 28 C 319/2005-128, výrokem pod bodem I. přivolil k výpovědi,
kterou dal žalobce žalovanému z nájmu bytu č. 1, o velikosti 4+1, III.
kategorie, umístěném ve II. poschodí domu čp. 12, v ulici Hlavanova, v P. (dále
jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po
zajištění přístřeší; výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 6. 6. 2006, č.j. 13 Co 218/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok pod bodem I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem
II.).
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dne 10. 7. 1996 žalovaný
uzavřel s žalobcem k předmětnému bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou, že
žalovaný má (pro neplacení úhrad) odpojenou elektřinu a plyn, že v bytě svítí a
topí přímotopem na propanbutanovou láhev, že přímotop používá i k vaření
(odmontuje výhřevnou parabolu a namontuje hořák), že dne 30. 4. 2004 vznikl
nesprávnou manipulací žalovaného při obsluze topidla požár, že bylo poškozeno
zařízení bytu a společné prostory, že výše škody byla odhadnuta na 180.000,-
Kč, že následky požáru žalovaný dosud neodstranil, naopak v bytě svítí a topí
závadným způsobem i nadále, že žalobci následně neumožnil (v předem ohlášených
termínech dne 22. 9. 2005 a dne 11. 10. 2005) prohlídku bytu, že na společné
chodbě před svým bytem skladuje nepotřebné věci a že pro výše uvedené okolnosti
dal žalobce žalovanému výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) z důvodů
hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že byl naplněn výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 30. 3. 2006, dále jen „obč. zák.“. Hrubé porušení povinností
spatřovaly v tom, že žalovaný nesprávnou manipulací s přímotopem založil v bytě
požár, že tím ohrozil nejen ostatní nájemce v domě, ale i obyvatele přilehlého
domu, že pak žalobci neumožnil prohlídku bytu, že způsobenou škodu se nesnaží
odstranit a naopak pokračuje v závadném chování. Odvolací soud po právní
stránce ještě doplnil, že ve vztahu k výpovědnímu důvodu nebyly naplněny
předpoklady pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon
práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. Vylučovala to závažnost jednání žalovaného, dále okolnost, že
žalovaný v ohrožujícím jednání pokračuje i jeho naprostá pasivita při nápravě
následků. Oba soudy také zvažovaly poskytnutí vyšší formy bytové náhrady, než
je přístřeší. V této souvislosti nepřehlédly, že žalovaný má zdravotní obtíže.
Za rozhodující pro nepřiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu popřípadě
náhradního ubytování však považovaly, že žalovaný v závadném počínání setrvává
a že řádně neplatí ani nájemné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Jako dovolací důvody označil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dále, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci spatřoval především v tom, že soudy
kvalifikovaly jeho jednání – nesprávnou manipulaci s topidlem, v důsledku které
vznikl v jeho bytě požár – jako porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Dovolatel vyslovil názor, že uvedeným jednáním mohl porušit jen obecnou
(prevenční) povinnost předcházet vzniku škod, která není součástí nájemního
vztahu. V případě porušení této obecné povinnosti stíhá porušitele jen obecná
povinnost – odpovědnost za škodu. Opačným výkladem soudy nepřípustně rozšířili
rozsah výpovědních důvodů z nájmu bytu, který je chráněným institutem a který
může být vypovězen jen z důvodů uvedených v zákoně. Dovolatel je přesvědčen, že
se jedná o otázku, která dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena.
Další nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že oba soudy při posouzení
hrubého porušení nájemcových povinností zaměnily intenzitu porušení povinnosti
a intenzitu následku. Ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. postihuje
hrubé (tedy velmi zásadní, vážné, nepřípustné) porušení povinnosti nájemce.
Postihuje tedy jednání nájemce, které má určitou intenzitu a to bez ohledu na
následek a jeho rozsah. Soudy ale při svých úvahách o existenci hrubého
porušení povinnosti hodnotily rozsah následku (požáru, tj. rozsah vzniklých
nebo hrozících škod). Nesprávné právní posouzení spatřoval i v tom, že
devastace bytu, obtěžování ostatních nájemců nebo ztěžování jejich možnosti
užívat byt spadá pod výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. c)
obč. zák. Tento výpovědní důvod však nebyl ve výpovědi z nájmu bytu použit a
navíc by mu musela předcházet výstraha. Vadu řízení spatřoval v tom, že bylo na
něho nepřípustně přeneseno důkazní břemeno ohledně porušování povinností z
nájemního poměru, o čemž svědčí úvaha soudů, že „vzhledem k tomu, že žalovaný
znemožnil pronajímateli prohlídku bytu, ničím tak nevyvrátil tvrzení žalobce,
že byt užívá řádně ….“. Řízení tak trpí vadou, neboť se žalovaným nebylo
zacházeno podle pravidel stanovených občanským soudním řádem. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení –
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z
těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň
zpochybnil.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci a uplatněnému dovolacímu důvodu
(včetně jeho obsahové konkretizace) půjde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti právního názoru odvolacího soudu, že jednání žalovaného je hrubým
porušením povinností nájemce bytu, naplňujícím výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák.
Uvedené právní posouzení však nesplňuje předpoklad zásadního právního
významu.
V rozhodovací praxi není pochyb o tom, že mezi povinnosti nájemce
vyplývající z nájmu bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt,
společné prostory a zařízení domu řádně (srov. § 689 obč. zák.), povinnost
odstranit závady a poškození, které v domě způsobil (srov. § 693 obč. zák.),
povinnost umožnit pronajímateli kontrolu, zda je předmět nájmu řádně užíván
(srov. § 665 odst. 1 věta druhá obč. zák.) a nepochybně i dodržovat při užívání
bytu obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy a že porušení
těchto povinností lze podle okolností případu považovat za porušení povinností
nájemce zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo
291/2004).
Pokud tedy odvolací soud pokládal jednání žalovaného, který nesprávně
manipuloval s topidlem, čímž vznikl v bytě požár, nesnaží se následky požáru
odstranit, neumožňuje pronajímateli prohlídku bytu, a i nadále pokračuje v
ohrožujícím jednání, za porušení povinností nájemce zakládající výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je jeho právní posouzení výrazem
standardní rozhodovací praxe.
Dovolatel dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. namítal, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (zatímco správně měl být uvedený
skutek posuzován z hlediska výpovědního důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm.
c/ obč. zák.).
Judikatura dovodila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007,
sp. zn. 26 Cdo 1012/2006, uveřejněný pod C 5264 v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, CD 6), že
hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. c) obč.
zák. míří spíše na chování nájemce vůči ostatním nájemcům bytů v domě,
přesahující též rámec jeho povinností vyplývajících z právního vztahu nájmu
bytu výslovně upravených v zákoně. Naproti tomu ustanovení § 711 odst. 1 písm.
d) obč. zák. se vztahuje na případy, kdy nájemce porušuje povinnosti, jež jsou
obsahem jeho právního (nájemního) vztahu k pronajímateli. Odvolací soud tedy
podřadil zjištěný skutkový stav (porušování povinností vyplývajících z
nájemního poměru) pod právní normu v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Dovolatel dále uplatnil jako dovolací důvod vadu řízení – nesprávné
přenesení důkazního břemene o tom, že závadný stav v předmětném bytě přetrvává
i po požáru na žalovaného – která měla za následek nesprávné právní posouzení
věci.
I když dovolatel podřadil námitku nesprávného přenesení důkazního
břemene pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (správně je
chybné přenesení důkazního břemene dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo
1156/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1999, sešit 6), ve
skutečnosti podle obsahu dovolání touto námitkou především brojí proti
skutkovému závěru odvolacího soudu, že setrvává v porušování povinností nájemce
bytu a nadále vyvolává stav ohrožení. Jeho námitky jsou tak zejména námitkami
směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti
hodnocení důkazů odvolacím soudem (když odvolací soud uvedené zjištění čerpal
právě i z okolnosti, že žalovaný odmítá žalobci umožnit zkontrolovat současný
stav bytu). Jak již bylo shora vysvětleno, jde (v případě dovolání přípustného
podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) o nezpůsobilý dovolací důvod.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud
dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl
vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu