26 Cdo 1012/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně m. č. P. 1, proti žalovanému
M. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 21 C 123/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č.j. 13 Co
311/2004-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č.j. 13 Co 311/2004-51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 2. 2004,
č.j. 21 C 123/2003-32, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu
specifikovanému ve výroku rozsudku (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že
nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uložil
byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 29. 10. 1999 byla mezi účastníky
uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaný
opakovaně (každoročně, v roce 2003 dokonce dvakrát) vytopil byt nájemců manželů
K., že jmenovaní podali z tohoto důvodu na žalovaného návrh na trestní
oznámení, že vytopil i byt nájemců K., že nájemci bytů v domě si stěžovali na
zápach, vycházející z předmětného bytu, že v koupelně bytu byla karma bez
plechového krytu, přičemž ve vaně bylo velké množství novin a jiného hořlavého
materiálu, a že byt je prakticky neuživatelný, neboť na podlaze se nachází asi
30 cm vrstva hader, novin a odpadků. Z místního šetření v bytě vzal za
prokázáno, že je v něm „tak velký nepořádek, který svědčí o tom, že žalovaný
zřejmě několik let nevynášel odpadky“, a nachází se zde staré nepotřebné krámy
jako např. televize, různé druhy rozbitého nábytku, staré hadry, papíry, knihy
a zbytky jídla; konstatoval, že „výpověď svědka K. o nepořádku v bytě
žalovaného nevystihla reálnou situaci“, a že „ani soud neměl nejmenší ponětí o
hrozném stavu v bytě, protože jinak by o tom pořídil fotografickou nebo
filmovou dokumentaci“. Rovněž tak vzal za prokázáno, že žalovaný nevyhověl třem
písemným žádostem žalobkyně o zpřístupnění bytu, aniž by se předem omluvil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před
novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák.“), je dán, neboť žalovaný hrubě
porušil povinnosti nájemce bytu, konkrétně povinnost užívat byt řádně (§ 689
obč. zák.) a povinnost při výkonu svých práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno
prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv (§ 690 obč. zák.). Na
základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17.
9. 2004, č.j. 13 Co 311/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho
dovodil, že jednání žalovaného nenaplňuje výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d) obč. zák., ale výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c)
obč. zák., tj. že jde o porušování dobrých mravů v domě. Protože použití
posléze uvedeného ustanovení předpokládá předchozí písemnou výstrahu danou
pronajímatelem nájemci, aby měl možnost své chování korigovat, a v dané věci
tento předpoklad nebyl splněn, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s právním
závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného lze kvalifikovat jako hrubé
porušení dobrých mravů v domě (§ 711 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), a
namítá, že dobré mravy jsou určitým mravním a etickým kodexem užívaným v
mezilidských vztazích. Za hrubé porušení dobrých mravů lze tedy spíše považovat
takové chování nájemce, jako jsou hádky či různé asociální chování směřující
proti ostatním obyvatelům domu (fyzické či slovní napadání); o takový případ se
však v projednávané věci nejedná. Dovolatelka má za to, že mezi povinnosti
nájemce patří povinnost užívat byt řádně (§ 689 obč. zák.); v rámci této
povinnosti je nájemce povinen udržovat byt v takovém stavu, aby mohl být užíván
ke svém účelu, tedy k bydlení, dodržovat též platné protipožární předpisy,
základní hygienická pravidla, a byt skutečně užívat k bydlení,
nikoliv jako skladiště či dokonce smetiště. Poukazuje na zjištění učiněná
soudem prvního stupně při místním ohledání bytu a dovozuje, že z nich vyplývá,
že se nejedná pouze o „neuklizený“ byt, ale že jde o stav trvající delší dobu,
aniž by byla ze strany žalovaného sjednána náprava, a že jde o hrubé porušení
povinnosti stanovené v § 689 obč. zák. Za hrubé porušení povinností nájemce
(stanovené v § 690 obč. zák.) lze ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d)
obč. zák. považovat i vyplavení bytu manželů K. a obtěžování sousedů zápachem
ze spáleného jídla, když žalovaný neučinil opatření k tomu, aby se takovéto
jednání neopakovalo.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen
rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly
dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu
spisu se nepodává.
Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně
jeho obsahové konkretizace) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti
právního názoru odvolacího soudu, že jednání žalovaného je hrubým porušením
dobrých mravů v domě, zakládajícím výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c)
obč. zák., nikoliv hrubým porušením povinností nájemce bytu, naplňujícím
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Dovoláním nebyla zpochybněna skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž
vycházel i odvolací soud, a proto z nich vychází i dovolací soud.
Podle § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu
jen s přivolením soudu, jestliže nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes
písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě.
Ustanovení § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák. patří použitým pojmem „hrubé
porušení dobrých mravů“ k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to
jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností.
Soudní praxe vychází z názoru, že za „dobré mravy“ je třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný
pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č.
16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze
dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 10, který za
„dobré mravy“ považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných
zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby
každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti.
Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák. úzce souvisí s
ustanovením § 690 obč. zák., podle něhož jsou nájemci povinni při výkonu svých
práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům
výkon jejich práv. Závadné chování nájemce se musí vztahovat k soužití v domě,
v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců
nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem (zejména v
době nočního klidu), pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat
apod. Lze sem zahrnout i slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním
nájemcům nebo vůči pronajímateli. Zákon požaduje, aby šlo o „hrubé“ porušování
dobrých mravů; musí tedy jít o jednání vážnějšího charakteru, byť by
nenaplňovalo skutkovou podstatu přestupku či trestného činu. Na hrubé porušení
dobrých mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním
nájemce a z délky jeho trvání či opětování; ojedinělé, méně závažné vybočení z
jinak řádného výkonu nájemního práva k naplnění daného výpovědního důvodu
nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo
1865/2004, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006 /ústavní stížnost
proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky
ze dne 30. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 196/06/).
Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět
nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
V obecné rovině je třeba při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč.
zák. vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které
zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení
nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než
tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což
znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem,
svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním
hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha,
zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno
zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů
ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb)
po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4.
2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 29, a jeho usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp.zn. 26
Cdo 1222/2003).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že hrubým porušováním dobrých mravů
v domě ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák. se rozumí jednání
nájemce, odporující uvedeným zásadám, které mohou (ale i nemusí) být též
vyjádřeny v podobě právní normy; jde tedy jinými slovy řečeno o chování
nájemce přesahující též rámec jeho povinností vyplývajících z právního vztahu
nájmu bytu, výslovně upravených v zákoně. Dovolatelce lze přisvědčit, pokud
dovozuje, že hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu uvedeného ustanovení míří
spíše na chování nájemce vůči ostatním nájemcům bytů v domě, jak o tom svědčí
jeho úzká souvislost s ustanovením § 690 obč. zák. Naproti tomu ustanovení §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se vztahuje na případy, kdy nájemce porušuje
povinnosti, jež jsou obsahem jeho právního (nájemního) vztahu k pronajímateli.
Dovolací soud je toho názoru, že mezi povinnosti nájemce vyplývající z nájmu
bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt, společné prostory a
zařízení domu řádně (§ 689 obč. zák.), a že porušení této povinnosti lze podle
okolností případu považovat za porušení povinností nájemce zakládající
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 291/2004).
Byt jako předmět právního vztahu nájmu bytu, jehož účelem je zajištění potřeby
bydlení nájemce, má být nájemcem užíván k tomuto účelu, a to řádně, tak, aby
byla šetřena jeho podstata a užitná hodnota, tedy aby byly též chráněny
oprávněné zájmy vlastníka (pronajímatele), který nájemci přenechal byt do
detence. Nájemce není tudíž oprávněn užívat byt k jinému účelu než k bydlení či
způsobem jeho užívání působit pronajímateli újmu na jeho právech. Tomu
korespondují i další ustanovení občanského zákoníku upravující postavení
nájemce (srov. např. § 687 odst. 2, § 692, § 694). Pronajímatel má za tím
účelem právo kontroly, zda je předmět nájmu řádně užíván (srov. § 665 odst. 1
věta druhá obč. zák., jež se uplatní i ve vztazích nájmu bytu). V této
souvislosti lze též přisvědčit názoru dovolatelky, že nájemce je povinen při
užívání bytu dodržovat obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy.
Protože odvolací soud ze shora naznačených hledisek nevycházel, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu