Formální posouzení žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca 192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. 22 Ca 192/98-34, se zrušuje.
Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998, čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452, Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17, 872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle § 43 zák č. 337/1992 Sb. vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané. Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč. O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na odpočet daně je stanoven v § 19 zák. č. 588/1992 Sb. Podmínkou jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně. Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění nároku na odpočet DPH podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ve smyslu ust. § 247 a násl. o.s.ř. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční zásady dle § 249 odst. 2 o.s.ř., byl tedy vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla nezákonnost spočívat v porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. ve svém nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento žalobní důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného nemohlo dojít k porušení ust. § 19 odst.1 zákona č.
588/1992 Sb.,
ani k vyvlastnění odpůrce. Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, tedy porušení procesního postupu a nikoliv porušení ust. § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., v platném znění, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a nepřímo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 94/96
, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí v přezkumném řízení podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž nespadá do ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných Listinou základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné . Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 94/96
, protože v dané věci
krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí, ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem. Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo a k ústavní stížnosti se nevyjádřilo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle ust. § 249 odst 2 o.s.ř. žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č. 19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat.
Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními předpisy. Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti s prodejem podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku byl odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E., zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry. Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s., a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní a poplatků v ust. § 46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení § 50 odst. 6 písm. g) zákona č.337/1992 Sb., v platném znění, tím, že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu, čímž zkrátilo podle § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v platném znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá porušení hmotněprávního ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4. 1999 (č. l. 32 spisu). Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí napadá.
Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Výše uvedené neobratná textace části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil, by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 210/96). Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod). V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2 o.s.ř., ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu. Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto. Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského soudu dle ust. § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. dubna 2000