Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Židovské obce Brno, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1471/2024-243 ze dne 7. srpna 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 83/2022-216 ze dne 23. listopadu 2023 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 16 C 252/2015-174 ze dne 4. listopadu 2021 ve znění opravného usnesení č. j. 16 C 252/2015-198 ze dne 5. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, sídlem Kounicova 687/24, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. Stěžovatelka je právnickou osobou evidovanou podle § 15a zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Předmětem řízení před soudy bylo určení vlastnictví k souboru nemovitých věcí ("areál").
3. Areál vlastnila před druhou světovou válkou právní předchůdkyně stěžovatelky. V průběhu druhé světové války byl areál převeden na Německou říši. V roce 1948 byl zápis vlastnictví Německé říše jako neplatný zrušen a obnovilo se vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatelky. V roce 1950 právní předchůdkyně stěžovatelky převedla areál na stát. O tomto převodu stěžovatelka tvrdí, že byl učiněn v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
4. Stěžovatelka se před soudy domohla vydání areálu podle zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 212/2000 Sb."). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ("krajský soud") č. j. 26 Co 444/2010-382 ze dne 31. května 2012 bylo vedlejší účastnici uloženo bezúplatně převést areál na stěžovatelku. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí ve věci vedlejší účastnice tuto smlouvu se stěžovatelkou uzavřela a vlastnictví areálu na ni převedla. Zároveň se ovšem bránila dalšími opravnými prostředky.
5. Vedlejší účastnice neuspěla s dovoláním k Nejvyššímu soudu, avšak k její ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1255/13
ze dne 2. dubna 2015 (N 68/77 SbNU 51) zrušil rozhodnutí soudů, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla požadovat vydání areálu podle zákona č. 212/2000 Sb.; první majetková křivda z doby druhé světové války byla totiž zhojena již v roce 1948 a tvrzená druhá majetková křivda z roku 1950 nespadá do rozhodného období, na které zákon č. 212/2000 Sb. dopadá.
6. V navazujícím řízení Městský soud v Brně ("městský soud") rozsudkem č. j. 47 C 31/2008-554 ze dne 9. prosince 2016 řízení zčásti zastavil a ve zbytku stěžovatelčinu žalobu zamítl. Stěžovatelčino doplnění žaloby podané v průběhu řízení před městským soudem, jímž se stěžovatelka domáhala, aby její věc byla posouzena též z pohledu v mezidobí přijatého zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů ("zákon č. 428/2012 Sb."), posoudil městský soud jako návrh na změnu žaloby, kterou nepřipustil, neboť nebyly splněny podmínky § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka následně podala novou žalobu, jíž se domáhala vydání areálu podle zákona č. 428/2012 Sb.
7. Rozsudek městského soudu potvrdil krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 37 Co 143/207-617 ze dne 20. srpna 2019. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 546/2020-643 ze dne 13. května 2020 a její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 2099/20
ze dne 22. září 2020.
8. V nynější věci se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem areálu je Česká republika. Městský soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. Měl za to, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Smlouvu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí posoudil jako absolutně neplatnou pro absenci vůle na straně vedlejší účastnice. Ta smlouvu uzavřela výlučně proto, že jí to uložil soud. Avšak toto soudní rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno a v navazujícím řízení byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta.
9. Krajský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek městského soudu potvrdil. Skutková zjištění i právní závěry městského soudu měl za správná.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť žádná z jí předložených otázek nezaložila přípustnost dovolání.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka má legitimní očekávání, že jí bude navrácen majetek vlastněný původně její právní předchůdkyní, a tomuto očekávání daly menší váhu a upřednostnily zájem státu. Stěžovatelka rovněž namítá, že s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu a soudy měly rozhodovat v souladu se zásadou pacta sunt servanda.
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
13. Posuzovaná věc je specifická tím, že o areálu již dvakrát rozhodoval Ústavní soud. Nálezem sp. zn. III. ÚS 1255/13
bylo závazně posouzeno, že na stěžovatelčinu věc nedopadá zákon č. 212/2000 Sb., neboť k tvrzené majetkové křivdě mělo dojít až převodem na stát v roce 1950. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že navazujícími rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva (usnesení sp. zn. I. ÚS 2099/20
).
14. Nyní přezkoumávaná rozhodnutí jsou logickým následkem závěrů aprobovaných dřívějšími rozhodnutími Ústavního soudu. Stěžovatelce nemohl být areál vydán podle zákona č. 212/2000 Sb., neboť tento zákon se na její situaci nevztahoval.
15. Rozhodnutí, jímž bylo uloženo vedlejší účastnici uzavřít smlouvu se stěžovatelkou, a jež podle judikatury citované Nejvyšším soudem bylo rozhodnutím o nahrazení projevu vůle, bylo zrušeno a jako možný titul pro nabytí vlastnictví odpadlo.
16. Krajský soud (body 12 až 15 napadeného rozsudku krajského soudu) vyšel z premisy, že byla-li vůle vedlejší účastnice nahrazena soudním rozhodnutím, nemohla existovat žádná další právně relevantní vůle vedlejší účastnice směřující k témuž cíli. I kdyby smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnici byla právně relevantní, byla by neplatná pro omyl vedlejší účastnice. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel z toho, že jediným titulem pro převod vlastnictví areálu na stěžovatelku bylo soudní rozhodnutí, které následně odpadlo tím, že bylo zrušeno.
17. V nynější věci je rozhodné, že vedlejší účastnice neměla povinnost převést vlastnictví areálu na stěžovatelku. Stěžovatelka se tak nemohla stát vlastníkem ani na základě soudního rozhodnutí (jež bylo později zrušeno) ani na základě smlouvy, neboť ta by byla neplatná. Závěry soudů proto z ústavního hlediska obstojí.
18. Rozhodnutí, že vlastníkem areálu je Česká republika, nepředjímá, že by stěžovatelka nemohla uspět s žádostí o vydání areálu v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Tento zákon napravuje majetkové křivdy, k nimž došlo v období, jež z hlediska časového zahrnuje i dobu, v níž právní předchůdkyně stěžovatelky areál převáděla na stát. Zda jsou splněny i další podmínky pro vydání však nebylo možno řešit v nynějším řízení a je k tomu prostor v jiném řízení, jež stěžovatelka zahájila.
19. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu