USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, identifikační číslo osoby 751 51 499, se sídlem v Brně, Kounicova 687/24, za niž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované Židovské obci Brno, identifikační číslo osoby 494 65 473, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 252/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2023, č. j. 18 Co 83/2022-216, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 18 Co 83/2022-216, Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, č. j. 16 C 252/2015-174, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2023, č. j. 16 C 252/2015-198 [jímž bylo určeno, že vlastníkem blíže označených nemovitostí v katastrálním území Pisárky, obec Brno, je Česká republika – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, a rozhodnuto o nákladech řízení] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící problematiku účinků rozsudků ukládajících prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 občanského soudního řádu) a jejich výkonu, a dále pak i v tom, že soudem učiněné závěry kolidují i s judikaturou Ústavního soudu akcentující právní principy dodržování smluvních závazků (pacta sunt servanda), poctivosti v právních vztazích a legitimní očekávání (jde-li o ochranu nabytého vlastnictví). Prostřednictvím kladených otázek a k nim se vážící doprovodné argumentace žalovaná kritizuje odvolacím soudem učiněné posouzení o ztrátě vlastnického titulu po zrušení v restitučním řízení dříve vydaného rozhodnutí, dovozujíc, že vlastnictví nabyla na základě s žalobkyní platně uzavřené dohody o vydání věci.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů) nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně žalovanou odkazovaných rozhodnutí, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011) týkající se účinků rozsudků ukládajících prohlášení vůle (jež nahrazují prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího a tedy nejsou exekučním titulem), jestliže své posouzení (že žalované aktuálně nesvědčí titul nabytí vlastnického práva) založil právě na tom, že tímto titulem byl přímo pravomocný rozsudek (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 47 C 31/2008-241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, č. j. 26 Co 444/2010-382) ukládající žalobkyni (tehdy v procesním postavení žalované) povinnost [podle § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem] k uzavření smlouvy o převodu předmětných pozemků žalované (tehdy žalobkyni), jenž byl následně zrušen (nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13) a kdy v poté pokračujícím řízení byla žaloba na převod předmětných pozemků zamítnuta (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2016, č. j. 47 C 31/2008-554, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2019, č. j. 37 Co 143/2017-617; dovolání proti němu podané i ústavní stížnost byly odmítnuty).
8. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vážící se k účinkům rozsudku o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle restitučních předpisů (podle níž jde o konstitutivní rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví), dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí.
9. Naznačuje-li pak odvolací soud (v odstavci 16 odůvodnění) i možnost jiného posouzení (jde-li o otázku účinků pravomocného rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle), činí tak ve vazbě na podpůrnou argumentaci o možné neplatnosti účastnicemi následně uzavřené převodní smlouvy (viz odst. 15 odůvodnění) a nejde o popření výše uvedené ustálené rozhodovací praxe (závěr nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, vyloženým v odstavcích 12 – 14 odůvodnění), ale spíše jen o další (podpůrný) argument snášený na podporu závěru o možné neplatnosti následně uzavřené převodní smlouvy, vycházející z pravomocného rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle (které – jak výše reprodukováno – bylo později odklizeno).
10. Konečně, dovozuje-li pak žalovaná, že účastnicemi (dne 25. 7. 2012) uzavřená převodní smlouva představuje samostatný – na rozhodnutí nezávislý – nabývací titul, jde o závěr odporující soudy učiněným zjištěním (se zřetelem na obsah smlouvy i další ve věci učiněná zjištění, jimiž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán a z nichž jednoznačně vyplývá přímý vztah smlouvy s rozhodnutími v označené věci). Podpis smlouvy mezi účastnicemi (se zřetelem na soudy učiněná zjištění) materiálně nepředstavoval nové právní jednání, jelikož tímto nemělo být dosaženo vzniku, změny nebo zániku práv nebo povinností odlišných od těch, kterých žalovaná dosáhla v důsledku právní moci posléze zrušených soudních rozhodnutí.
Žalované rovněž nemohlo být neznámo, že žalobkyně smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků navrhuje právě s ohledem na soudní rozhodnutí (zjevně ve snaze vyhovět tomu, o čem se domnívala, že jí je pravomocně uloženo učinit). Za daných okolností nelze „izolovat“ okolnost, že formálně došlo k podpisu smlouvy mezi účastnicemi, a z této úspěšně dovozovat legitimní očekávání nabytí majetku, potažmo požadavek na ochranu práva vlastnit majetek, a rozhodnutí odvolacího soudu se tak neprotiví ani žalovanou odkazované rozhodovací praxi Ústavního soudu a jí akcentovaným právním principům.
11. K naposled uvedené argumentaci žalované sluší se připomenout, že smyslem právní úpravy obsažené v zákoně č. 212/2000 Sb. (jenž patří do skupiny restitučních předpisů) a jeho primárním účelem bylo zmírnění některých majetkových křivd, které vznikly židovským právnickým osobám v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, tedy náprava křivd způsobených holocaustem, nikoliv křivd jiných. Otázka oprávněnosti nároku byla (v poměru mezi stranami) vyřešena již v předchozím „restitučním“ řízení (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 31/2008), se závěrem pro žalovanou nepříznivým (kdy rozhodnutí obecných soudů, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 546/2020, následně obstála i v žalovanou tehdy iniciovaném ústavněprávním přezkumu; viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2099/20). A i když vydávání věcí oprávněným osobám podle restitučních předpisů (bez soudní ingerence) spočívá jinak na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci (a to ani v případě schválení takové dohody); dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran (srov. přiměřeně např. i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008, uveřejněného pod číslem 57/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 530/2015; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 3349/15). Jak již výše uvedeno (a rozhodnuto v již dříve skončeném „restitučním“ řízení), žalovaná právo na vydání předmětných pozemků nemá a nedisponuje platným nabývacím titulem.
12. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny.
13. Proti té části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil i výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v sitauci, kdy žalobkyni (k náhradě oprávněné) v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu