Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU, s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 9 Afs 122/2023-24, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.
března 2023 č. j. 29 Af 61/2018-59, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. března 2018 č. j. 14060/18/5100-41458-710158 a rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 20716/17/4300-12711-109850 a č. j. 20719/17/4300-12711-109850, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obchodní společnost FAU s. r. o. (dále jen "společnost FAU") neuhradila vyměřenou daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za měsíce září a říjen 2016, a proto Specializovaný finanční úřad vydal napadené platební výměry na úrok z prodlení ve výši 434 Kč a 608 583 Kč. Společnost FAU proti platebním výměrům podala odvolání, Odvolací finanční ředitelství spojilo obě odvolací řízení (pozn. v průběhu odvolacího řízení byl na majetek společnosti FAU prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena stěžovatelka) a napadeným rozhodnutím obě odvolání zamítlo a potvrdilo platební výměry.
3. Následnou stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Podle žalobních tvrzení se společnost FAU doslala do prodlení výlučně z důvodů dřívějšího protiprávního jednání orgánů finanční a celní správy, když osmi nezákonnými zajišťovacími příkazy (posléze zrušenými), respektive jejich následnou okamžitou daňovou exekucí, orgány finanční a celní správy jí přivodily úpadkovou situaci. Podle krajského soudu však okolnost, že všech osm zajišťovacích příkazů bylo po následném soudním přezkumu zrušeno, nelze při stanovení úroku z prodlení za řádně vyměřenou a splatnou daňovou povinnost zohlednit, neboť úrok z prodlení vzniká přímo ze zákona; existoval-li pro úrok z prodlení právní důvod, nelze dospět k závěru o nezákonnosti příslušného platebního výměru obsahujícího stanovení povinnosti k jeho úhradě. Ke zrušení platebních výměrů na DPH za příslušná zdaňovací období nedošlo, pročež i z toho důvodu byl k předpisu úroku z prodlení zákonný důvod.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího správního soudu nebyla kasační stížnost důvodná, neboť v dané věci nenastaly okolnosti, pro něž by bylo možno napadat platební výměr na úrok z prodlení. Nezákonný postup správce daně (respektive celních orgánů) při vydávání zajišťovacích příkazů není z hlediska vzniku úroku z prodlení relevantní, protože zákonodárce takové okolnosti při úpravě úroku z prodlení nezohlednil.
Pro možnost zohlednění takových okolností zákonodárce zvolil jiné řízení, a to řízení o prominutí úroků z prodlení, v němž správce daně může zcela nebo zčásti prominout úrok z prodlení, došlo-li k prodlení s úhradou daně z důvodu, který lze vzhledem k okolnostem daného případu ospravedlnit. Za vydání nezákonných zajišťovacích příkazů náleží daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně. Platební výměry, kterými byla vyměřena DPH za příslušná zdaňovací období, jsou v právní moci, a protože stanovené daňové povinnosti nebyly uhrazeny včas, je související úrok z prodlení příslušenstvím těchto pravomocně vyměřených daňových povinností a sleduje jejich osud.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s výše rekapitulovanými odůvodněními napadených rozhodnutí a tvrdí, že orgány finanční a celní správy ve svém důsledku těží ze svého nepoctivého (protiprávního) jednání. Ani Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nezohlednil, že společnost FAU se do prodlení dostala výlučně v důsledku jednání správce daně (orgánu celní správy). Podle stěžovatelky to byl správce daně (orgán celní správy), kdo způsobil, že společnost FAU musela ukončit své podnikatelské aktivity a nemohla splatnou daň uhradit včas. Stěžovatelka dále považuje za nepřípadný odkaz Nejvyššího správního soudu na ustanovení daňového řádu o možném prominutí úroků z prodlení, přičemž se domnívá, že úrok z neoprávněného jednání správce daně může eventuálně kompenzovat toliko časový úsek, kdy správce daně protiprávně držel likvidní prostředky daňového subjektu, nemůže však být považován za náhradu za neoprávněně požadovaný úrok z prodlení.
6. Ústavní soud (po doplnění ústavní stížnosti o chybějící přílohu) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení (ev. byla účastnicí řízení společnost FAU), v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)] také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)].
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud uvádí, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a na ně navazující odůvodnění rozsudků správních soudů považuje za přesvědčivá a ústavně akceptovatelná a pro stručnost na ně odkazuje; stěžovatelka ostatně ani žádnou hlubší argumentaci, kterou by napadená rozhodnutí zpochybnila, v ústavní stížnosti nenabízí. K tomu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka při svých úvahách pomíjí, že je to v prvé řadě zákonodárce, kdo stanovuje podmínky náhrady škody (újmy) vzniklé v důsledku nesprávného postupu či rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Ani stěžovatelka nepopírá, že v dané věci došlo k přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně, přičemž v ústavní stížnosti nezmiňuje eventuální možnost domoci se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Také z těchto důvodů nelze výklad podústavního práva, který v dané věci zvolily jak správní orgány, tak správní soudy, považovat za neústavní do té míry, že by nepřípustně omezoval odpovědnost státu za pochybení jeho orgánů.
11. Na základě výše uvedených skutečnosti Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu