Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky WATCH TOWER BIBLE AND TRACT SOCIETY – STRÁŽNÍ VĚŽ, BIBLICKÁ A TRAKTÁTNÍ SPOLEČNOST, ČESKOSLOVENSKÁ VĚTEV, Bryksova 939/37, Praha 9, právně zastoupené advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č.j. 54 Co 181/2007- 216 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2006 č.j. 9 C 277/2004 – 192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dne 20. 5. 1996 podala stěžovatelka soudní žalobu, kterou se domáhala vydání sporné nemovitosti. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly a stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud, přičemž ve své ústavní stížnosti uvedla, že právní problematika registrace církví a náboženských společností byla v Československu poprvé upravena zákonem č. 308/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1991, nicméně sám o sobě registraci církví neumožňoval, neboť bylo třeba vyčkat na přijetí prováděcího zákona České národní rady č. 161/1992 Sb. Původní právní úprava z dob Rakouska – Uherska (zákon č. 68/1874 ř. z. a zákon č. 134/1867 ř. z.) přetrvala přes první republiku i po roce 1945, neumožňovala standardní registrační řízení církví a náboženských společností. Skupina věřících mimo rámec tehdy zákonem uznaných církví a náboženských společností neměla možnost zahájit standardní registrační řízení, jako je tomu dnes. Podle zákona č. 134/1867 ř. z. však bylo možné založit spolek. Tak postupovala i stěžovatelka, a to jak v období první republiky, tak i v roce 1945. Stěžovatelka odmítá námitku, že by zůstala nečinnou a že by veškerá jednání po 17. 11. 1989 byla vedena jen ve vztahu k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, která byla registrována 1. 9. 1993. Na veškerou aktivitu osob spojených se stěžovatelkou reagovaly státní orgány výzvami, aby vyčkaly na připravovaný zákon o církvích a náboženských společnostech. Z uvedeného důvodu nemůže stěžovatelka souhlasit s tím, že by byla do 31. 12. 1990 zcela nečinná. V souvislosti s uvedenou kauzou pak poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 462/98
.
III.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody“ (nález
sp. zn. III.ÚS 269/99
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález
sp. zn. III.ÚS 84/94
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy.
Tvrzený právní předchůdce stěžovatelky byl zřízen na základě zákona č. 134/1867 ř. z. a měl právní formu spolku. Je nesporné, že činnost tohoto spolku byla ukončena výměrem Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 1949. Po změně společenských poměrů v listopadu 1989 a postupném rozvíjení občanské společnosti zákonodárce umožnil občanům navázat na činnost spolků vzniklých před 1. říjnem 1951. Tímto způsobem byly vytvořeny předpoklady pro zachování právní kontinuity spolků z období před 1. říjnem 1950. Z dokazování provedeného obecnými soudy je zřejmé, že v tomto konkrétním případě tvrzený právní předchůdce stěžovatelky svého práva nevyužil a Ministerstvu vnitra do konce roku 1990 svůj název a sídlo nedoložil. Tím došlo k prekluzi práva tohoto spolku na zachování právní kontinuity s obdobím před 1. říjnem 1951.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka vznikla 7. 2. 1995 registrací u Ministerstva vnitra a vzhledem k výše řečenému nemůže mít formálně právně žádný vztah k tvrzenému právnímu předchůdci. Skutečnost, že členové stěžovatelky E. S. a A. M. oznámili Úřadu předsednictva vlády ČR, že církev Svědků Jehovových obnovuje 1. 1. 1990 svoji činnost, nelze považovat za naplnění dikce ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 89/1990 Sb.; kromě toho nabyl citovaný zákon účinnosti teprve 1. 5. 1990. Veškeré právní kroky učiněné ze strany členů stěžovatelky po 31. 12. 1990 jsou tak ve vztahu k tvrzenému právnímu předchůdci bezpředmětné.
Co se týče odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 462/98
(kauza „Lidový dům“), nezbývá než konstatovat, že tento není zcela příhodný a dopadá na odlišnou právní a skutkovou situaci.
S ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu