Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2024 č. j. 4 To 33/2024-10767 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2024 č. j. 74 T 12/2022-10634, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí (u prvostupňového rozhodnutí zjevně pouze jeho výrok II.) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro jednání, ve kterém je spatřován zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu se a contrario zamítá návrh obžalovaného Z. S. ze dne 28. 5. 2024 na vyloučení advokátky JUDr. Kláry Schneiderové, evidenční č. ČAK 13725, jako zvolené obhájkyně z obhajování stěžovatele, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se zamítá návrh stěžovatele na vyloučení advokáta Mgr. Michala Krčmy, evidenční č. ČAK 13012, jako zvoleného obhájce z obhajování obžalovaného Z. S.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost (a stížnost spoluobžalovaného Z. S.) proti usnesení městského soudu jako nedůvodná.
5. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal vyloučení obhájce spoluobviněného s odůvodněním, že obhájce Mgr. Michal Krčma v přípravném řízení v období od 27. 7. 2021 do 13. 9. 2021 vykonával obhajobu stěžovatele, a jakkoliv ji již v současnosti nevykonává, dle stěžovatele by i tak na věc mělo být vztaženo pravidlo zakotvené v § 37a odst. 2 trestního řádu, že je dán důvod k vyloučení obhájce, jestliže vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Stěžovatel se domnívá, že daný obhájce získal při obhajobě stěžovatele poznatky, které nyní může využít při obhajobě spoluobžalovaného, což může být nevýhodné pro obhajobu stěžovatele, a může tím být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavních stížností, zkoumá, zda splňují zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejich projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
8. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v trestním řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11 , dostupné stejně jako další odkazovaná usnesení na http://nalus.usoud.cz).
9. Naznačený restriktivní přístup Ústavního soudu byl zdůrazněn i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.). V tomto stanovisku Ústavní soud dospěl k závěru, že není přípustné podat ústavní stížnost proti nevyloučení soudce z projednání a rozhodnutí v neskončené věci. Ústavní soud shledává, že pokud nelze napadat nevyloučení soudce, tím spíše nelze napadat nevyloučení obhájce spoluobviněného (či spoluobžalovaného), když potencionální zásah do práv osoby, proti níž se trestní řízení vede, může být ze strany soudce obecně jistě větší než ze strany obhájce jiné osoby.
Stěžovateli nic nebrání, aby v průběhu řízení brojil a podával námitky proti jeho průběhu a napadal argumenty jiných jeho účastníků či procesní použitelnost jimi předkládaných důkazů. Může i znovu navrhovat vyloučení obhájce spoluobžalovaného, zejména pak pokud by konal způsobem, jenž by potvrzoval existenci důvodů pro jeho vyloučení (které zatím stěžovatel nastínil spíše jen v potencionální rovině).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj