Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Jírovcova 1863/1, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. ledna 2025 č. j. 3 To 551/2024-432 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2024 č. j. 5 T 165/2024-419, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ponechal stěžovatele ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), trvají. Okresní soud nepřijal nabídku rodičů stěžovatele na převzetí záruky za další chování stěžovatele a nepřijal ani písemný slib stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve smyslu argumentu a contrario. Účelu vazby nebylo možné dosáhnout ani dohledem probačního úředníka. Okresní soud vyšel z toho, že proti stěžovateli byla podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin loupeže spáchaný ve formě spolupachatelství. Trestná činnost spočívala v tom, že jedna z obviněných vylákala poškozeného do svého bytu, kde čekali ostatní obvinění, včetně stěžovatele, kteří vůči němu použili násilí, prohledali mu osobní věci a nutili jej k ponižujícím činnostem. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin a není u něj dána žádná překážka pro další trvání vazby. Dále uvedl, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody. U stěžovatele je dán důvod tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, neboť nemá stálé bydliště, není pevně fixován ke konkrétnímu místu rodinnými či pracovními vazbami, hrozí mu vysoký trest ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Navíc je u něj dána obava, že bude pokračovat v trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu. Shora popisované trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit krátce poté, co byl propuštěn z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Nad rámec uvedeného okresní soud výslovně poznamenal, že nepřijal nabídku záruky stěžovatelových rodičů, že i bez omezení osobní svobody povede řádný život. Stěžovatel je totiž dospělý, zcela samostatný a s rodiči trvale nežije. Výchovný vliv rodičů je oslabován také předchozími proviněními, od jejichž spáchání stěžovatele rodiče neodradili.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. trestního řádu byla Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná. Okresní soud se podle krajského soudu nedopustil při posuzování stěžovatelova návrhu žádných procesních pochybení, stěžovatel měl v řízení obhájce a bylo mu umožněno, aby se ke všem podstatným okolnostem jeho vazebního stíhání vyjádřil. Vazební stíhání je podle krajského soudu v souladu s povahou a závažností posuzovaného trestného činu, jehož se stěžovatel dopustil.
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud neprovedl jím navrhované důkazy k tomu, že může být stíhán na svobodě - v této souvislosti zejména nevyslechl jeho rodiče. Okresní soud se také v odůvodnění svého rozhodnutí mýlil, pokud uzavřel, že nyní posuzované trestné činnosti se stěžovatel dopustil krátce po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; stěžovatel nebyl podmíněně propuštěn, ale byl propuštěn po vykonání jemu uloženého trestu odnětí svobody. Rodiče stěžovatele nebyli slyšeni ani před krajským soudem. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s východiskem obecných soudů, že je ohrožen trestem odnětí svobody nejméně ve výši osmi let, neboť aktuální sazba trestu odnětí svobody je ve věci stěžovatele 2 až 10 let. Důvodnost vazby nemůže být založena jenom předchozí trestní minulostí obviněného.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000
(N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02
(N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02
(N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09
(N 85/57 SbNU 137) aj.].
7. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Ústava ani zákon nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08
(N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13
(U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [viz nálezy ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05
(N 210/39 SbNU 239) nebo ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13
(N 195/75 SbNU 197)]. Ze zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska vyplývá, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
8. Podle Ústavního soudu důvody trvání vazby v případě stěžovatele obecné soudy nedovodily jen pro jeho trestní minulost. Obecné soudy kladly důraz na to, že stěžovatel nemá žádné pracovní ani sociální zázemí, jako místo jeho trvalého pobytu je označen obecní úřad, u rodičů se přes jeho proklamaci před soudem nezdržoval trvale ani v minulosti. Okresní soud rodiče stěžovatele při vazebním zasedání nevyslechl. K tomu vysvětlil, že dosud rodiče neměli na stěžovatele dostatečný vliv, stěžovatel s nimi nežije a jako dospělého člověka ho nelze nutit, aby se podrobil jejich autoritě.
Výpověď rodičů by na těchto závěrech nemohla ničeho změnit. Okresní soud a priori nezpochybňoval věrohodnost stěžovatelových rodičů, na druhou stranu sám stěžovatel obecným soudům - opět s ohledem na kontext jeho případu - nepředložil žádné argumenty, proč by na jeho chování rodiče tentokrát měli mít zásadnější vliv. Zmínily-li obecné soudy stěžovatelovu trestní minulost, kdy opakovaně páchal trestnou činnost i přes vykonané tresty odnětí svobody, učinily tak proto, aby vysvětlily, proč neuvěřily blanketním tvrzením stěžovatele, že může být stíhán na svobodě.
Bylo na stěžovateli, aby obecným soudům předestřel takové argumenty, z nichž by bylo možno alespoň s jistou dávkou pravděpodobnosti dovodit, že u stěžovatele skutečně vazební důvody - ať už se týkají vazby útěkové nebo vazby předstižné - nejsou splněny. To ovšem stěžovatel ani podle Ústavního soudu neučinil, přesto, že minimálně argumentace okresního soudu mu byla v průběhu dalšího řízení známa.
9. Obecné soudy rovněž nepochybily, pokud i s ohledem na stěžovatelem doposud páchanou trestnou činnost uvedly, že je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. To i z pohledu judikatury Ústavního soudu, na kterou bylo v řízení výslovně odkazováno, odůvodňuje obavu, že se stěžovatel mimo rámec vazebního stíhání bude skrývat nebo uprchne. Samotnou okolnost, že stěžovatel může být stíhán na svobodě, aniž by se dopouštěl jakéhokoliv protiprávního jednání, nemůže představovat ani to, že stěžovatel okresnímu soudu předložil nabídku na zaměstnání, které by vykonával po propuštění z vazby. Podle Ústavního soudu totiž nelze přehlížet, že sám stěžovatel uváděl, že i v minulosti pracoval na stavbách a vydělal si průměrně 18 000 Kč měsíčně. Ani tato okolnost mu v minulosti nebránila v páchání trestné činnosti.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu