Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 3 Tdo 1097/2020-10609, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. 12 To 60/2019-10526 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 46 T 4/2017-10390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že jako pomocník obviněných P. K. a K. K. jim zejména opatřením prostředků umožnil, aby se obohatili tím, že uvedli v omyl obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., a způsobili tak na majetku této obchodní společnosti škodu velkého rozsahu. Obvinění porušili podmínky smlouvy o prodeji akcií uzavřené dne 25. 7. 2003 mezi nimi, jako kupujícími, a obchodní společností Bancroft Czech Republic, L. P., jako prodávající, jejímž předmětem byl prodej akcií v obchodní společnosti A. Smlouvu o prodeji akcií porušili tím, že prodali akcie obchodní společnosti A, obchodní společnosti B, za cenu úmyslně podhodnocenou, ačkoli si byli oba obvinění i stěžovatel vědomi skutečné hodnoty akcií obchodní společnosti A, s ohledem na znalecké ocenění v době před samotným prodejem. Pomoc stěžovatele spočívala v tom, že založil obchodní společnost B, kterou nikdy neřídil a skrze kterou obvinění ovládali obchodní společnost A.
3. Za to byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl, že všechny v dovolání uvedené námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly. Konstatoval, že námitky, kterými stěžovatel toliko polemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními, neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Za relevantní z hlediska zmíněného dovolacího důvodu, byť neopodstatněné, považoval Nejvyšší soud námitky, kterými stěžovatel poukazoval na porušení zásady akcesority účastenství a absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Porušení zásady akcesority účastenství spatřoval stěžovatel v tom, že byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni obvinění P. K. a K. K. (hlavní pachatelé). Zatímco tito byli odsouzeni za to, že obohatili obchodní společnost B, on byl odsouzen za to, že umožnil P.
K. a K. K., aby obohatili sebe. Tomuto názoru stěžovatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil s tím, že na základě učiněných skutkových zjištění bylo evidentní, že postupné kroky spočívající v založení obchodní společnosti B a uzavírání účelových kontraktů fakticky a skrytě sloužících k vyvádění finančních prostředků z obchodní společnosti A, by bez úzké a vědomé kooperace všech zmíněných subjektů nebyly vůbec realizovatelné a k dokonání předmětného skutku by nemohlo dojít.
6. Za pravdu nedal Nejvyšší soud ani tvrzení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Poukázal na to, že jeho pomocná role je v tzv. skutkové větě popsána tak, že vystupoval za nastrčenou obchodní společnost B, přičemž nikdy tuto společnost neřídil, když jej fakticky při výkonu funkce předsedy představenstva zastupoval P. K., a prezentoval se tak zejména bankovním ústavům, které žádal o poskytnutí úvěrů pro obchodní společnost A, čímž umožnil obviněným P.
K. a K. K., aby prostřednictvím obchodní společnosti B, nadále skrytě ovládali obchodní společnost A, a ke škodě poškozené obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., se fakticky zmocnili majoritního podílu v obchodní společnosti A, za cenu úmyslně podhodnocenou a způsobili poškozené společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., škodu ve výši 70 841 423 Kč. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že městský soud dostatečně přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na obviněnými P.
K. a K. K. nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Objektivní stránka trestného činu byla podle Nejvyššího soudu ve skutkové větě vyjádřena všemi obligatorními znaky a nemohou na tom nic změnit ani výhrady stěžovatele, že nalézací soud i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávně uváděly, že akcie obchodní společnosti A, prodala obchodní společnosti B, obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P. Dodal, že u soudů nižších stupňů šlo o pochybení svědčící o jejich nepatřičné nepozornosti při zpracování rozhodnutí, nikoliv o to, že by o skutkovém stavu věci neměly jasnou představu.
Související skutková zjištění soudů vyplývající z napadených rozhodnutí v jejich celku jsou podle Nejvyššího soudu jednoznačná a přehledná. Úmyslné zavinění na straně stěžovatele je patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti. Námitkám stěžovatele uplatněným k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a l) trestního řádu Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, že příslušné smlouvy o prodeji akcií neznal a neznal ani skutečnou cenu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť žádné znalecké ocenění v rozhodné době neexistovalo. Proti usnesení vrchního soudu, namítá porušení zásady (sc. pravidla) in dubio pro reo a dále skutečnost, že v řízení nebyla respektována zásada akcesority účastenství, když byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni hlavní pachatelé P. K. a K. K. K subjektivní stránce stěžovatel uvádí, že jeho úmysl pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu velkého rozsahu nelze vyvodit z žádné části skutkové věty. Skutková věta podle něj nevyjadřuje ani jeho vědomost o tom, že byla uzavřena smlouva o prodeji akcií P. K. a K. K. Za fabulaci považuje stěžovatel závěr obecných soudů, že znal hodnotu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť znalecký posudek k hodnotě akcií byl datován až deset dní poté, co obvinění P. K. a K. K. oznámili uvedený prodej akcií. Z toho vyvozuje, že v době domluvy smluvní ceny nemohl být seznámen s předmětným znaleckým posudkem, neboť tento ještě neexistoval. Má proto za to, že jeho úmyslné zavinění nebylo prokázáno. Závěrem dodává, že veškeré jeho jednání bylo čistě obchodního charakteru a vůbec se netýkalo obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., a že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k jeho nepřípustné kriminalizaci.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěry krajského soudu ztotožnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil i k námitce porušení zásady akcesority účastenství, kterou stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti.
Poukázal na to, že obvinění P. K. a K. K. byli uznáni vinnými rozsudkem městského soudu ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 43 T 7/2016 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 4 To 9/2018 (dovolání obou obviněných Nejvyšší soud odmítl). Odlišnost v označení vztahu k osobě, jež měla být trestným činem obohacena, vyplývá podle Nejvyššího soudu z dílčího závěru městského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 7/2016, podle kterého v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obvinění P.
K. a K. K. založili či jakkoliv ovládali obchodní společnost B. Tento závěr ovšem zásadně korigoval odvolací soud (usnesení sp. zn. 4 To 9/2018) tak, že nějaká forma ovládání obchodní společnosti B, jmenovanými obviněnými existovala. Nejvyšší soud zdůraznil, že je důležité si uvědomit, že obvinění P. K. a K. K., obchodní společnost B, stěžovatel coby předseda představenstva této obchodní společnosti a do určité míry i další fyzické a právnické osoby tvořili jakousi spolupracující skupinu, která vzájemně koordinovala jednotlivé své kroky a směřovala k jedinému (předem prokazatelně domluvenému) cíli, jímž bylo umožnění převodu akcií obchodní společnosti A, na obchodní společnost B.
Vzhledem k prokázané úzké kooperaci shora jmenovaných pravomocně odsouzených fyzických osob nehrálo podle Nejvyššího soudu natolik podstatnou roli zjištění, kdo z nich založil a skutečně ovládal obchodní společnost B, neboť všichni zúčastnění sledovali jeden a ten samý cíl. Konkrétní skutková zjištění formulovaná ve skutkové větě proto nebyla nikterak modifikována ani za situace, kdy otázka "ovládání" byla vyřešena odlišně. Obě strany smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (tedy obvinění P.
K., K. K. i stěžovatel) sjednali v podvodném úmyslu ve snaze obohatit sebe, případně jiného, ke škodě obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. Odlišnost v tom, kdo byl jednáním hlavních pachatelů za pomoci stěžovatele obohacen, je podle Nejvyššího soudu pouze zdánlivá.
14. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k další námitce (též uplatněné v ústavní stížnosti), a to že ve výroku napadených rozhodnutí absentuje popis subjektivní stránky trestného činu podvodu. Mimo jiné konstatoval, že lze plně akceptovat závěr soudů nižších stupňů, podle kterého byl stěžovatel minimálně v základních rysech seznámen s obsahem smluv mezi obviněnými P. K. a K. K. a obchodní společností Bancroft Czech Republic, L. P., a že úmyslné zavinění také u stěžovatele je patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti - vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Podvodný úmysl obou hlavních pachatelů i úmysl stěžovatele přispět k uskutečnění jejich cíle byl evidentní z účelového vyvádění majetku z obchodní společnosti A, ve prospěch obchodní společnosti B, i z obsahu dopisu ze dne 15. 4. 2005. Podle Nejvyššího soudu nebylo ani podstatné, který z obviněných splnil ten který konkrétní dílčí úkol, jelikož trestná činnost by bez plně vědomé spolupráce všech byla jen stěží realizovatelná.
15. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Přisvědčit nelze ani námitkám, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
17. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu