Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Fialové, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2022 č. j. 23 Cdo 617/2022-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021 č. j. 12 Co 145/2021-191, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SOCIÉTÉ AIR FRANCE, sídlem 45, Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, jednající prostřednictvím odštěpného závodu SOCIÉTÉ AIR FRANCE-obchodní zastoupení, sídlem Karla Engliše 3219/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se společně s dalšími osmi žalobci domáhala, aby Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému z nich částku 400 EUR s příslušenstvím, jako náhradu za zrušený let. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 č. j. 11 C 402/2019-144 žalobu zamítl (I. výrok), neshledav návrh žalobců důvodným (pro nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice) a uložil jim povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali všichni žalobci odvolání. V průběhu odvolacího řízení došlo k postoupení pohledávek šesti původních žalobců na stěžovatelku a k právnímu nástupnictví jednoho z původních žalobců, tudíž na straně žalobců vystupovali tři fyzické osoby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se ztotožnil se závěrem o tom, že není dána pasivní legitimace vedlejší účastnice, proto odvolání neshledal důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé (I. výrok), dále částečně změnil výrok o nákladech řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok).
4. Z obsahu dovolání proti rozsudku městského soudu, které si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu, se podává, že žalobci "opřeli" přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tvrzením, že předmětem dovolacího přezkumu je výklad "provozujícího leteckého dopravce" ve smyslu čl. 2 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen "nařízení"), když městský soud výklad provedl v rozporu s předmětným nařízením, tedy v rozporu s hmotným právem, a to zejména chybným výkladem druhé části definice "má v úmyslu let provést". V závěru dovolání uvedli, že primárně navrhují, aby řízení bylo přerušeno postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a aby byla položena Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") jimi formulovaná předběžná otázka. Po zastavení dovolacího řízení ve věci dvou žalobců, kteří nezaplatili soudní poplatek, zůstala účastnicí dovolacího řízení pouze stěžovatelka. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že její dovolání trpí vadou, která nebyla odstraněna, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že stěžovatelka v dovolání nijak nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost.
5. Stěžovatelka kategoricky nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu (kterého označuje jako vedlejšího účastníka č. 1), že v dovolání nebyla řádně vymezena jeho přípustnost a nebyl uveden dovolací důvod. Odkazuje na čl. I) dovolání, v němž je podle ní jasně uvedeno, že přípustnost zakládá chybný výklad hmotného práva účastníkem řízení (sc. městského soudu), tedy zcela konkrétního ustanovení uvedeného nařízení, a to definice provozujícího leteckého dopravce, zejména druhá část definice "má v úmyslu let provést". Tuto formulaci považuje za zcela jasně vymezující přípustnost dovolání a totéž platí o dovolacím důvodu, kdy bylo uvedeno, že účastník řízení věc po právní stránce nesprávně posoudil.
6. Na podporu svých tvrzení předložila stěžovatelka tři dovolání svého právního zástupce v jiných věcech, která mají totožnou strukturu s jejím dovoláním, a Nejvyšší soud je meritorně posoudil a vyhověl jim (např. ve věci sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 byla přípustnost i dovolací důvod na třech řádcích a stačilo to). V nynější věci je vše opačně, a tudíž je na posouzení Ústavního soudu, zdali nejde o soudní libovůli, v jejímž důsledku došlo k porušení ústavně zaručených práv. S ohledem na uvedené analogické věci je přesvědčena, že Nejvyšší soud provedl zcela svévolný a protiústavní výklad § 237 o. s. ř.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka se krátce vymezuje vůči závěru městského soudu o určení povinného subjektu, přičemž tento závěr považuje za nepřezkoumatelný (rozsudku chybí odkazy na judikaturu SDEU k výkladu definice leteckého přepravce, který "zamýšlí let provést").
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.).
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti rozsudku městského soudu (body 13. a 14.).
10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
11. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, protože stěžovatelka nijak nevymezila předpoklad, v němž spatřuje přípustnost dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevymezila žádnou z přípustností dovolání k řešení konkrétně formulované hmotněprávní nebo procesněprávní otázky, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (str. 4 odůvodnění napadeného usnesení), je přiléhavý. Odkazuje-li stěžovatelka na jiná dovolání jejího právního zástupce, jsou jejich formulace od jejího dovolání zjevně odlišné [srov. část I. dovolání ze dne 8. 12. 2020, část I. dovolání ze dne 27. 6. 2019 a část III. dovolání ze dne 10. 8. 2016 (byť s vadně uvedeným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)].
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v prosinci 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu