22 Cdo 5348/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce R. G., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se
sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2134/126, proti žalované N. B. M.
S., zastoupené Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 376/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. května 2016, č. j. 5 Co 511/2016-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2016, č. j. 5
Co 511/2016-171, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 7. 1. 2016, č. j. 34 C 376/2014-120, zrušil spoluvlastnictví účastníků k
pozemku parc. č. st. 287, jehož součástí je stavba rodinného domu v obci H. H.,
parc. č. 1451/123 a parc. č. 1451/125 (dále též jen „předmětné nemovitosti“),
vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský
kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, na LV č. 296 pro obec a
katastrální území H. H. (výrok I.), nemovitosti uvedené ve výroku I. přikázal
do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit
žalované 3 750 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně uvedl, že účastníci nechtějí setrvávat ve spoluvlastnictví
k předmětným nemovitostem, přičemž se shodují na tom, že mají být přikázány do
výlučného vlastnictví žalobce. V dané věci nepřichází do úvahy vypořádání
spoluvlastnictví k nemovitostem jejich reálným rozdělením, když s ohledem na
existenci funkčního celku nelze rozdělit dům s přilehlou zahradou a ani
„obsousední“ pozemek, který je stavebním pozemkem; nelze ani pominout, že
žalovaná je cizinkou, která trvale pobývá v cizině a nehodlá se do České
republiky vrátit. Proto přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce
za náhradu ve výši 3 750 000 Kč odpovídající ? hodnoty nemovitostí. Soud
prvního stupně neshledal důvod pro to, aby žalované náhradu za odnětí jejího
vlastnického práva odepřel. Skutečnost, že žalobce měl nemovitosti nabýt do
výlučného vlastnictví již na základě dohody o vypořádání společného jmění
manželů (dále též „SJM“), není důvodem, aby soud při zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, které vzniklo uplynutím 3 let od právní moci rozsudku o
rozvodu manželství, nerespektoval § 1147 občanského zákoníku a žalované ničeho
nepřiznal. Není to ani důvodem pro to, aby náhrada žalované byla odepřena pro
rozpor s dobrými mravy. Tvrzení žalobce, že k absenci vkladu dohody o
vypořádání SJM do katastru nemovitostí došlo z viny žalované, je účelové a
nesprávné. Žalobce mohl a měl podat takový návrh sám a vzhledem k tomu, že
dohoda o vypořádání SJM musí být a byla opatřena úředně ověřenými podpisy,
nebyla ohledně vkladu potřeba žádná další součinnost ze strany žalované. Odjezd
žalované se synem z České republiky nebyl motivován obstrukcemi ohledně vkladu
dohody o vypořádání SJM do katastru nemovitostí, ale byl důsledkem rozvodu
manželství a skutečnosti, že žalovaná neovládala češtinu. Důvodem k aplikaci
institutu dobrých mravů by snad mohla být situace, kdy pouze žalovaná zavinila,
že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí a činila tak záměrně; o takový
případ rozhodně nejde. Ani „chvályhodná“ okolnost, že žalobce hradí vyživovací
povinnost nad rámec soudem určeného výživného, není skutečností, která by byla
relevantní ve vztahu k předmětu tohoto řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 Co 511/2016-171, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů
řízení žalované částku 10 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že účastníci za trvání manželství uzavřeli dohodu o
vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, na jejímž základě se měl
stát žalobce vlastníkem rozestavěného domu společně s pozemkem parc. č. st. 287
a pozemkem parc. č. 1451/125, naopak předmětem dohody nebyl pozemek parc. č.
1451/123. Uvedená dohoda však nenabyla účinnosti, když nedošlo k jejímu vkladu
do katastru nemovitostí, a proto uplynutím 3 let od zániku manželství nastala
„právní fikce“, že se nemovitosti staly předmětem spoluvlastnictví. Soud
prvního stupně správně spoluvlastnictví zrušil a rozhodl o přikázání
nemovitostí do vlastnictví žalobce, v podrobnostech odvolací soud odkázal na
rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně správně posoudil i otázku
přiměřené náhrady, když nebylo namístě se odklonit od zásady, že žalované
přináleží přiměřená náhrada ve výši poloviny obvyklé ceny nemovitostí. Nelze
přihlížet k plnění žalobce nad rámec výživného pro nezletilé dítě, neboť to se
týká vztahu mezi otcem a dítětem. Pohledávka z titulu vypořádacího podílu
vzniká až právní mocí rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a do té
doby tak proti ní nelze započítat jinou pohledávku. Do vypořádání
spoluvlastnictví nelze přenášet ani další spory ohledně nezletilého. Důvodem
pro odepření či snížení vypořádacího podílu nemůže být ani žalobcem namítaná
skutečnost, že žalovaná obdržela náhradu již v souvislosti s dohodou o
vypořádání SJM účastníků. Především taková úvaha není namístě u pozemku parc.
č. 1451/123, jenž nebyl předmětem dohody. U zbývajících nemovitostí, které
předmětem vypořádání byly, pak takový postup nebyl dán, a to ani s odkazem na §
3 odst. 1 dosavadního občanského zákoníku či § 8 občanského zákoníku. Žalobce
měl na základě dohody nemovitosti získat s tím, že stačilo dohodu vložit do
katastru nemovitostí. Tomuto postupu nebránil ani pobyt žalované v zahraničí.
Žalobce se svou nečinností „spolupodílel“ na tom, že předmětné nemovitosti
přešly do spoluvlastnictví, nelze tak vyhovět jeho návrhu na odepření přiměřené
náhrady. Marným uplynutím 3 let od zániku manželství vzniklo žalobci právo na
vydání bezdůvodného obohacení proti žalované z důvodu částečné neúčinnosti
dohody. Není tak pravdou, že by žalobce zaplatil za vypořádací podíl dvakrát.
Ač mu vznikne povinnost uhradit vypořádací podíl z titulu zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, má současně vůči žalované pohledávku z titulu bezdůvodného
obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť „rozhodnutí odvolacího
soudu bylo učiněno v rozporu s hmotným právem, kdy odvolací soud se řádně
nevypořádal s přiměřenou výší náhrady podle § 1147 občanského zákoníku“.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který mu „zcela rigidně“ uložil
povinnost vyplatit žalované polovinu aktuální hodnoty nemovitostí. Není pochyb
o tom, že žalovaná na vypořádání SJM obdržela na účtu v Singapuru 630 000 SGC
(tj. cca 8,1 mil. Kč) a 70 000 €. Uvádí-li odvolací soud, že část této částky
je bezdůvodným obohacením žalované, pomíjí, že je iluzorní domoci se vydání
bezdůvodného obohacení po 8 letech po někom, kdo se zdržuje v S. Je tedy
otázkou, zdali lze výši vypořádacího podílu snížit či zcela nepřiznat, pokud
finanční vypořádání bylo již jednou poskytnuto na základě „neplatného právního
titulu“. Nesouhlasí dále s tím, že plnění nad rámec výživného na nezletilého
syna k rukám žalované nelze zohlednit v tomto řízení. Pokládá otázku, zdali lze
platby bez právního důvodu k rukám druhého spoluvlastníka zohlednit při
stanovení vypořádacího podílu. Nesouhlasí ani s tím, že do vypořádání
spoluvlastnictví nelze přenášet další spory včetně tvrzeného protiprávního
přemístění nezletilého syna. Ač lze se závěry odvolacího soudu souhlasit v
obecné rovině, v tomto případě nikoliv, neboť se jedná o spor mezi bývalými
manžely, kdy bývalá manželka nejenže finanční prostředky již obdržela, ale i
porušila Haagskou úmluvu tím, že společného syna protiprávně přemístila do S.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání; vyjádřila se k uplatněným dovolacím
námitkám a závěry nalézacích soudů považovala za věcně správné.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II
bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval
dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce nesouhlasí s výší vypořádacího podílu při přikázání nemovitostí do jeho
výlučného vlastnictví s tím, že žalované měl být stanoven nižší či žádný
vypořádací podíl.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 150 odst. 1 až 4 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dohoda o vypořádání společného
jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů
náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání
dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od
zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří
let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí
ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z
nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti
výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech
platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků
jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech,
pohledávkách a závazcích manželům společných.
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (uveřejněném
pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dospěl k
závěru, že „byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do
katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán
po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§
5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Pro
závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s
jejím předmětem (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné
zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění
jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad.
Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného
jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno
– nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto
věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví
spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího)
společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve
vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem,
omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí
ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního
kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod
č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k
ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo
uplynutím lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a
vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení § 141 a § 142 obč. zák. … Výjimku
tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o
vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od
zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o
vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku
společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového
spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem
na probíhající soudní řízení, nastat (§ 150 odst. 4 obč. zák.)“ [obdobně
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, a ze dne 30.
8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005
(uveřejněném pod číslem 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových
vztahů uzavřenou podle § 24a odst. l zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o rod.“) a jejího vztahu k zákonné
domněnce vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., uvedl: „Smlouva o vypořádání
vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení § 24a odst. l zák. o
rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením § 149 a § 150 obč.
zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta
má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení § 150 obč.
zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání
společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů podle ustanovení § 24a odst. l zák. o rod., nelze výkladem
ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento
smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro
projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000,
Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS
412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279.
Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru
nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené
podle ustanovení § 24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného
jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného
jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.
vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění
manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání.
Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v
katastru nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu
a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti
ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. § 1 a § 2 zákona č. 265/1992 Sb.,
obdobně § 133 odst. 2 obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby
byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel.“
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud ve
lhůtě tří let od zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých
manželů návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle
dohody o vypořádání SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů
podle § 24a zák. o rod., pak se po uplynutí této lhůty staly předmětné
nemovitosti předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení a dohoda o vypořádání v
části, v níž se předmětné nemovitosti vypořádávaly, nemohla nabýt účinnosti.
Jelikož se nemovitosti staly předmětem spoluvlastnictví účastníků, bylo
povinností soudu je na návrh některého ze spoluvlastníků vypořádat, přičemž
soudy obou stupňů shodně shledaly, že jsou dány podmínky pro jejich přikázání
do výlučného vlastnictví žalobce za náhradu žalované vycházející z obvyklé ceny
předmětných nemovitostí.
Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné,
přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží
spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž
by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v
obvyklé ceně společné věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo
976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Při stanovení
náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc,
nikoliv ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný
pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Při
stanovení obvyklé ceny je třeba přihlédnout ke všem významným okolnostem, které
mohou mít vliv na výši obvyklé ceny, tedy i k existenci právních závad
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007
(uveřejněný pod č. C 6 296 v Souboru)]. V poměrech o. z. se aktuálně ke
správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz).
Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti obč. zák. odmítala snížit náhradu za
odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na § 3 odst. 1
obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM či dohodu o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod., která
dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto
nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle § 150 obč. zák. z důvodu
jejího absence vkladu práva do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že
rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má
konstitutivní charakter, když se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy
mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání
konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., neboť
aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností
účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č.
C 5 059 v Souboru)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12.
2013 dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9.
2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č. C 12 698 v Souboru), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod
č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str.
155 a násl.)].
K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud
zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o
dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější
judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání
konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014
je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku
(srov. § 3030 o. z.) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu
dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci
občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák.;
zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy
obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního
předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno
aplikovat jen v rámci § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. K uvedenému závěru se
Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22
Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193),
kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický
podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných
případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil,
že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod
č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na
skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako
obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému
je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může
výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací
podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši
spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil,
že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a nyní § 2 odst. 3 o. z. patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním
případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací
soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených
ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
V usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a rozsudku ze dne 18.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupných na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud
připustil, že přiměřená náhrada může být i vyšší než jen vycházející z obecné
ceny.
Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání
společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi,
který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy
jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak
(výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů přikázaly nemovitosti do výlučného
vlastnictví žalobce za náhradu ve výši 3 750 000 Kč, když nebyly shledány
důvody pro snížení náhrady či její úplné odepření. Konkrétně soud prvního
stupně zdůraznil, že není dán důvod pro to, aby žalované náhradu za odnětí
jejího vlastnického práva odepřel. Skutečnost, že žalobce měl předmětné
nemovitosti nabýt do výlučného vlastnictví již na základě dohody o vypořádání
společného jmění manželů, není důvodem, aby soud při zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, které vzniklo uplynutím 3 let od právní moci rozsudku o
rozvodu manželství, nerespektoval § 1147 o. z. a žalované nic nepřiznal. Není
to ani důvodem pro to, aby náhrada žalované byla odepřena pro rozpor s dobrými
mravy. Tvrzení žalobce, že k absenci vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru
nemovitostí došlo z viny žalované, je účelové a nesprávné. Žalobce mohl a měl
podat takový návrh sám a vzhledem k tomu, že dohoda o vypořádání SJM musí být
opatřena úředně ověřenými podpisy, nebyla ohledně vkladu potřeba žádná další
součinnost ze strany žalované. Odjezd žalované se synem z České republiky nebyl
motivován obstrukcemi ohledně vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru
nemovitostí, ale byl důsledkem rozvodu manželství a skutečnosti, že žalovaná
neovládala češtinu. Důvodem k aplikaci institutu dobrých mravů by snad mohla
být situace, kdyby pouze žalovaná zavinila, že dohoda nebyla vložena do
katastru nemovitostí a činila tak záměrně; o takový případ však podle soudu
prvního stupně rozhodně nešlo. Ani „chvályhodná skutečnost“, že žalobce hradí
vyživovací povinnost nad rámec stanovený soudně, není skutečností, která by
byla relevantní ve vztahu k předmětu tohoto řízení.
Rovněž odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že nelze přihlížet k plnění
žalobce nad rámec výživného pro nezletilé dítě, neboť to se týká vztahu mezi
otcem a dítěte. Pohledávka z titulu vypořádacího podílu vzniká až právní mocí
rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a do té doby tak proti ní
nelze započítat jinou pohledávku. Do vypořádání spoluvlastnictví nelze přenášet
ani další spory ohledně nezletilého. Důvodem pro odepření či snížení
vypořádacího podílu nemůže být ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná
obdržela náhradu již v souvislosti s dohodou o vypořádání SJM účastníků.
Především taková úvaha není namístě u pozemku parc. č. 1451/123, jenž nebyl
předmětem dohody. U zbývajících nemovitostí, které předmětem vypořádání byly,
pak takový postup nebyl dán, a to ani s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. či § 8
o. z. Žalobce měl na základě dohody předmětné nemovitosti získat s tím, že
stačilo dohodu vložit do katastru nemovitostí. Tomuto postupu nebránil ani
pobyt žalované v zahraničí. Žalobce se svou nečinností „spolupodílel“ na tom,
že předmětné nemovitosti přešly do spoluvlastnictví, nelze tak vyhovět jeho
návrhu na odepření přiměřené náhrady.
Dovolací soud závěry soudů obou stupňů přezkoumal a dospěl k závěru, že závěry
odvolacího soudu nelze považovat za přiměřené.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013
(uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), formuloval závěr, podle kterého
bylo-li SJM vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno
takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené
náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§ 142 odst. 1 obč. zák.) je třeba
přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich
manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na
tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a
spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou
se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k
provedení vkladového řízení.
Není pochyb o tom, že účastníci projevili za trvání manželství společnou vůli,
že se žalobce stane mj. výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (výjimkou
je pozemek parc. č. 1451/123, jenž předmětem této dohody nebyl) a vlastníkem
obchodního podílu ve společnosti TOMKET, s. r. o., žalovaná získá mj.
dispoziční oprávnění k účtu u DBS Bank Ltd. a stane se výlučnou vlastnicí
finanční hotovosti uvedené na tomto účtu a že jí žalobce vyplatí jednorázovou
částku ve výši 70 000 €. Rovněž není sporu o tom, že tato dohoda nebyla
naplněna ve vztahu k nemovitostem, neboť do 3 let od zániku manželství nedošlo
k jejímu vložení do katastru nemovitostí; nastoupila tak domněnka uvedená v §
150 obč. zák. Vzhledem k tomu se žalovaná stala spoluvlastnicí nemovitostí v
rozsahu id. ?, přičemž zároveň získala finanční kompenzaci, která měla
reflektovat rovněž skutečnost, že vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem
vzájemné dohody, se měl stát výlučně žalobce. Důsledkem toho je stav
nevyváženého plnění, na kterém se podle dovolacího soudu spolupodíleli oba
účastníci tím, že ani jeden z nich nepodal návrh na vklad dohody do katastru
nemovitostí, ačkoliv tak bezesporu mohl učinit kterýkoliv z účastníků a v zájmu
řádného naplnění smlouvy také tak učinit měl.
V případě uložení povinnosti žalobci vyplatit žalované vypořádací podíl na
předmětných nemovitostech v plném rozsahu se zmíněná disproporce ve vztahu k
nemovitostem, které byly předmětem vzájemné dohody, ještě více prohloubila.
Výsledkem soudního řízení je podle dovolacího soudu stav, kdy žalovaná obdrží
druhou náhradu za podíl na nemovitostech, za něž již náhradu obdržela na
základě vzájemné dohody. To se však podle dovolacího soudu příčí obyčejnému
lidskému cítění a dosahuje hraniční intenzity dobrých mravů (viz § 2 odst. 3 o.
z.), a proto je v daném případě minimem spravedlnosti, aby byla při stanovení
náhrady za spoluvlastnický podíl přiměřeně zohledněna dohoda účastníků o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod. jak z hlediska
jejího obsahu, tak i například okolností, za kterých došlo k jejímu uzavření.
Uvedené závěry dovolací soud učinil i při vědomí, že by se žalobce jen stěží
úspěšně domáhal po vyplacení náhrady po žalované kompenzace za neúměrné plnění
na základě vzájemné dohody, a to zejména s ohledem na dobu, která od uzavření
dohody uplynula, a na bydliště žalované (Singapur) i v případě, že by jeho
nárok v tomto ohledu byl dán. Dovolací soud také nemohl přehlédnout, že výše
přiměřené náhrady uložené žalobci k zaplacení činí 3 750 000 Kč. Plnění podle
dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mělo ze strany žalobce
přesahovat částku 8 000 000 Kč. Přiměřená náhrada tak činí téměř polovinu
částky vyplacené v souvislosti s vypořádáním vzájemných majetkových vztahů.
Nadto se z obsahu spisu podává, že v době uzavření dohody byla jejím předmětem
stavba rozestavěného rodinného domu, přičemž pokud žalobce po uzavření této
dohody tento dům financoval či dokončil již z výlučných finančních prostředků v
době před nastoupením účinků domněnky vypořádání, měl legitimní očekávání, že
investuje již do svého výlučného majetku. I rozsah finančních prostředků takto
následně vynaložených je třeba zohlednit při úvaze o výši přiměřené náhrady.
Vzhledem k tomu dovolací soud shledal, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci byl uplatněn právem. Úvaha o promítnutí konkrétních okolností
uzavření dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů do rozsahu přiměřené
náhrady je směřována ze strany dovolacího soudu také k tomu, aby se mezi
účastníky předcházelo dalším soudním řízením a v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví došlo k definitivnímu vypořádání vzájemných vztahů účastníků;
to platí tím spíše, že bydliště žalované je v S.
Dovolací soud se soudy obou stupňů naopak souhlasí v tom, že důvodem pro
snížení vypořádacího podílu není plnění vyživovací povinnosti na nezletilého
syna ve vyšší než v rozhodnutí soudu uložené povinnosti, jakož ani skutečnost,
že žalovaná i se synem má v rozporu s Haagskou úmluvou a vzájemným ujednáním
účastníků v současnosti pobývat v S., čímž žalobci fakticky brání ve vzájemném
styku se společným synem.
Byť soud není limitován přímým vymezením zákonných okolností, které může vzít
při úvaze o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů do úvahy, je dovolací soud
přesvědčen, že se musí jednat primárně o okolnosti vztahující se právě k
vypořádávaným věcem nebo o okolnosti, které se věcí ve spoluvlastnictví nějakým
významným způsobem dotýkají. To vyplývá i z předpokladu výše uvedené
judikatury, že ke snížení přiměřené náhrady pro rozpor s dobrými mravy může
soud přistoupit pouze výjimečně při zásadním jednání účastníků v rozporu s
dobrými mravy. Vazba na předmět spoluvlastnictví ostatně vyplývá i ze zákonného
pojetí vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu v režimu § 1147 o. z.,
který předpokládá, že při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně
vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se
společnou věcí.
Dovolatelem uváděné okolnosti se však předmětu spoluvlastnictví v žádném ohledu
netýkají, náleží do oblasti rodinného práva, které také poskytuje právní
nástroje k jejich řešení. Plnění vyživovací povinnosti nad rámec soudem
stanoveného výživného, stejně jako neplnění rozhodnutí vydaných ve vztahu k
úpravě práv a povinnostem k nezletilým dětem či dohod rodičů ohledně
nezletilých dětí nemají žádnou vazbu na spoluvlastnický vztah a svou povahou
nejde v praxi o skutečnosti výjimečné či ojedinělé. Jestliže k nim při úvaze o
snížení výše přiměřené náhrady soudy nepřihlédly, nepovažuje dovolací soud
jejich závěry v daném ohledu za zjevně nepřiměřené.
To však ničeho nemění na závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci
neobstojí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení.
V další fázi řízení se bude odvolací soud znovu zabývat vypořádacím podílem za
předmětné nemovitosti, přičemž u těch pozemků, které byly předmětem vzájemné
dohody účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o
rod. (tj. mimo pozemek parc. č. 1451/123), zohlední při stanovení přiměřené
náhrady skutečnost, že se již žalované za tyto nemovitosti dostala určitá
kompenzace, a přihlédne též k výše uváděným okolnostem, jakož i dalším
skutečnostem charakterizujícím právní vztah mezi účastníky, které by mohly mít
na posouzení přiměřené náhrady vliv.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu